Nepodléhej mi

44.

Po slovech staré ženy její oči potemněly, takže učesat rozhodně nechce. Mistr Fu se pomalu zvedl ze židle. Měla veškerou naši pozornost. Nečekali jsem, že po noční show bude tak brzy vzhůru.

"Nebude to tak zlé, sama se oblékla." zašeptal jsem.
"To udělala automaticky." odpověděl Fu.
"Nevadí, nemusíme česat, takhle si krásná." upoutala její pozornost Marianne.
"Máš hlad?" zkusila a položila konvici s kávou.
"Avokádový toust?" usmál jsem se a ukázal na talíř.
"Nebo mango?" přidala se Marianne.
"Mango, tak pojď oloupu ti ho." usmál jsem se a vzal ho do ruky.

Jako nedůvěřivé zvíře udělala nesmělý krok. Celou dobu z nás nespustila oči a posadila se na barovou židli. Vypadalo to nadějně. Marianne vyndala misku a já se přehraboval v šuplíku. Hledal jsem nůž. Během toho jsem vytáhl škrabku na brambory.

"To je dobrý." šel jsem za Marinette, když prudce vstala a shodila židli na zem.
"Adriene, ne." nestihl mě zarazit Mistr Fu.

Chtěl jsem jí jen v náruči odnést zpět do pokoje a pak jí donést mango v misce, když nechce seděl, ale začala se vzpouzet. Než jsem jí stihl postavit zpět na nohy dala mi loktem další solidní ránu do žeber.

"Marinette, uklidni se." snažili se jí chytit oba, marně.

Byla agresivní a nekoukala na nic. Během chviličky zdemolovala půlku kuchyně. Sice se to nedá považovat za štěstí, ale jedinému, komu ublížila byla ona sama. Mistr Fu jí uspal a rozhodl se, že dostane infuzi a pak možná další. Nedalo se nic dělat, musela spát. Vzhůru by prozradila její skutečný stav. Nikdo se nesměl dozvědět, že jí nejspíš přeskočilo.

"Tak teď jsem si stoprocentně jistý, že bude až do rána spát." sedl si naproti mně Mistr Fu.
"Opravdu?" přeměřil jsem si ho zrakem.
"Ano, dostala silnější dávku, a i prášky na spaní. Máme čas tak osmnáct hodin . . . možná víc."
"Čas na co?" nechápal jsem.
"Na to přijít s plánem. Očividně jí vadí tma a dotyk. S tím prvním se dá něco dělat to druhé bude horší."
"Budeme jí svítit 24/7?" ušklíbl jsem se a hned zalitoval.
"Řešení to je."
"Fajn. To problém nebude, pokud náhodou někdo omylem nezhasne uprostřed noci." odfrkl jsem si.

Lokty jsem se opíral o chladné dlaždičky a nechal proud vody, aby dopadl na mé tělo. Proti tmě a malému prostoru se bojovat dá, ale dotek? Dotek vždy léčil a pokud nezískám zpět její důvěru, bude vše ztracené. Ona musí fungovat na statku s ostatními, aby se chod při výrobě v laboratoři nezastavil. Zároveň, však musí vypadat naprosto přirozeně. Poslední otcův špeh chcípl, před pár dny, kdy jsem ho zastřelil. Vypadá to, že to byl rozkaz mého otce jí tam hodit. To se, ale nikdy nedozvím.

"Kurva." dal jsem pěstí do dlaždičky a pak znovu a znovu.

Klouby prstů jsem měl od krve, ale ulevilo se mi. Aspoň trochu. Vylezl jsem, oblékl se a mířil do ložnice. Spala na boku přikrytá přikrývkou. Tak nádherná byla. Posadil jsem se na zem vedle postele, položil hlavu na prostěradlo a opatrně jí chytil za konečky prstů.

Do pokoje se dostaly první sluneční paprsky a já se ošil zimou. Oproti minulé, to byla klidná noc. Nevzbudila se a teď už bylo venku světlo. Nechtělo se mi, ale otevřel jsem oči. Pozorovala mě.

"Hlavně klid." vydechl jsem a celý ztuhl.
"Je to v pořádku . . . světlo." pomalu jsem začal stahovat ruku, kterou jsem se dotýkal její.

Očividně moc rychle, protože zaznamenala pohyb a problém byl na světě. Vzduchem lítalo všechno. Snažil jsem se jí chytit, ale byla rychlejší a zdrhla přede mnou do šatny. Z té se okamžitě ozvala strašná rána. Běžel jsem za ní a rozsvítil. Stála naproti zrcadlu a dívala se do něho.

"Marinette." zašeptal jsem a opatrně šel k ní.

Třásla se a celou dobu nespouštěla zrak z mé maličkosti. Zastavil jsem se na vzdálenost ruky a vyčkával, byla o hlavu a kus menší než já. Bolelo mě srdce, když jsem jí tahle viděl. Měla tolik času, kolik potřebovala, nemělo cenu jí kamkoliv tlačit. Jen jsme tak stáli a minuty utíkaly. Sklopila pohled a posadila se na huňatý koberec. Právě teď jsem litoval, že jsem toho hajzla hned po jejím vytažení zastřelil, zasloužil si mučení až by škemral o smrt z milosti. 

Krásné pondělí všem. 😘