Nepodléhej mi

26.

Léčba trvala ještě pár dní. Uštknutí hadem by byla opravdu jen formalita, kdybych neměl oslabenou imunitu ze svého nezdravého životního stylu. Mistr Fu na mě za celou dobu vypozoroval tolik věcí, že jsem si připadal jako starý dědek.

"Potřebuju to dodělat." zavrčel jsem, když mi Marinette vzala notebook a dala do ruky misku s jídlem.
"Nejdříve polévka, pak si můžeš zase psát emaily." počechrala mi vlasy a já se musel zasmát.

Nevím, čím to bylo, ale od mého slibu jako by se všechno změnilo. Sice málo, ale mluvila se mnou. Ani se tolik neschovávala za svou ofinu a její oči už nebyly chladné. Naše tajná válka ustala. Dokonce začala i trochu jíst. Opět se vrátila do svého pokoje, i když skoro veškerý čas trávila se mnou nebo v kuchyni. Pomalu a nenásilně jsem si přál, aby bylo všechno jako před tím, než započala naše válka. Její přítomnost mi byla příjemná a já cítil, že si na nic nehraje. Z hlavy jsem tak hodně rychle vytěsnil všechny lži, co jsem si o ní myslel. Jediné co, tak jsem se jí neomluvil za tu facku a pásek. Nemohl jsem, uvnitř sebe jsem cítil, že bych tou omluvou opět roztočil kolotoč naší války. Bylo tu však něco, co mě tížilo skoro stejně.

"Vím, že bych neměl, ale chtěl jsem se tě na něco zeptat." dal jsem prázdnou misku do dřezu.

Byli jsem v kuchyni sami, Marianne byla s Mistrem Fu pryč. Na vhodnější okamžik bych těžko čekal. Od toho probuzení jsem sice s černovláskou byl na dost tenkém ledě, ale to bývá asi v každém vztahu. Tolerance je prostě základ. Jenže já nemůžu tolerovat to co se tehdy stalo v té kuchyni. Když mi Nino poslal tablet s tím kamerovým záznamem byl jsem vzteklý jak prase, ale i tak jsem Lilu vojel a vydýchal to.

"Na něco osobního." dodal jsem a ona si odfrkla.

Ruce jsem položil na linku a postavil se těsně k ní. Byla ke mně otočená zády a umývala nádobí se skloněnou hlavou. Objal bych jí, ale to by bylo až velké narušení jejího osobního prostoru. Kord, když bych rád znal odpověď.

"Odfrknutí beru jako souhlas?" usmál jsem se a ona nepatrně kývla hlavou na nesouhlas.
"Stejně se tě zeptám." přivoněl jsem si k jejím vlasům.

Voněly krásně, po vanilce. Výjimečně je měla sepnuté jen sponou, žádný složitý účes jako vždycky. Ta stříbrná spona byla opravdu překrásná, skoro jako kdyby byla pravá i se všemi kamínky co se tak třpytily. Přes to byla dokonalá napodobenina něčeho luxusního. Přece by nenosila ve vlasech něco tak drahého, a hlavně by jí to můj otec nedovolil. Pro něho byla odpad a hračka na mučení. Rozhodně by jí nenechal nic cenného.

"Co ti Lila tehdy řekla tady v kuchyni?" vydechl jsem těsně u jejího ucha.

V tom se celá napnula a levou rukou zavřela tekoucí vodu. Podle toho záznamu jsem tehdy slyšel jen zlomek toho, co Lila řekla. Stále jsem nevěřil, že by šlo pouze o přítomnost černovlásky. Navíc ten pohled, když jsem vešel do kuchyně. Poodstoupil jsem a dal jí prostor, aby se ke mně otočila čelem.

"Zase se z tebe nedá nic vyčíst." uchechtl jsem se spíš pro sebe.
"Slyšel si, byl si tam." řekla bez emoce.
"Neuhodila si jí.
"To nemůžeš vědět." zamrkala.
"Já to, ale vím. Dokonce vím, že k tobě natahovala ruku, když si k ní stála zády."

Nad tím jen zvedla překvapeně obočí jako kdyby o něčem přemýšlela. To se mi i vzápětí potvrdilo. Nebyla hloupá, došlo jí že i tady v kuchyni mám kamery. Můj otec je tady neměl, ale já nikdy nevěřil personálu. Nikdy. Jen nejbližším z ochranky, a to díky tomu, že jsem je znal celé roky.

"Když to víš, tak se na nic nemusíš ptát." řekla po chvilce a sklonila hlavu.
"Ne, dívej se na mě." zvedl jsem jí hlavu.

Už nepromluvila a po příchodu do ložnice mě čekalo dost nepříjemné překvapení. Lila. Jen jsem si odfrkl a zavřel za sebou dveře. Když nemluví jedna, bude aspoň mluvit druhá. Seděla na posteli a koukala na kufry, které jsem jí nechal zabalit. Už zde není vítaná a prvním možným letadlem se vrací zpět do Itálie.

"Takže tohle je všechno na co se Adrien Agreste zmůže?" zpražila mě pohledem.
"Už tady nejsi vítaná." řekl jsem chladně a povolil si kravatu.
"Kvůli té černovlásce, která tu musí zůstat na rozkaz tvého papá?" zasmála se.
"Kvůli tomu jak si se zachovala, když mě uštkl had."
"Ale prosím tě, takové malé kousnutí a ty vyvádíš jako holka." vstala a svůdně šla ke mně.
"Máš to marné, už ani sex neprodlouží tvůj pobyt zde." odstrčil jsem jí, když se mi chtěla přisát na krk.
"Nejsem zvyklá na odmítnutí." otočila se hned za mnou.
"Já zase na mrchy, které neumí poslouchat." řekl jsem zády k ní.
"S tou mrchou si měl nejlepší sex v životě a to několik měsíců." na tom něco bylo.
"Taky jsem tě za něj řádně vydržoval."
"Nevrátím se do Itálie s holým zadkem a pár kufry."
"Počítám, že ti na cestu dám dost tučný kapesný."

Následovalo vyhrožování, hádání, prošení, ale měla to marné. Oproti Marinette jsem pro ni bez peněz a postavení byl nikdo. Nebyla se mnou, když mi bylo opravdu zle, nepřinesla mi jídlo a ani nedokázala být upřímná.

"Odvezte jí do toho nejluxusnějšího hotelu a pak dohlédněte ať nastoupí do letadla." rozkázal jsem a díval jsem jak auto i s Lilou opouští statek.

Už tady otravovala vzduch dost dlouho. Jako by nestačilo, že to tady páchne hnojem. Dnešní den jsem strávil válením u televize a koukání na hloupé seriály. Potřeboval jsem vypnout. Nemyslet na práci co tady ještě pro dnešek mám v papírech. Navíc jsem stále měl zakázaný alkohol, i když ten mám zakázaný od Mistra Fu do konce mého života nejméně.

"Děkuju." řekl jsem, když dala přese mě Marinette deku.

Jen kývla a sesbírala nepořádek ze stolu. Bylo pár minut po půlnoci a já stále seděl u notebooku v pracovně. Kdybych se k tomu nedokopal až v deset večer, mohl jsem už dávno zase ležet v posteli. Těch papírů bylo víc, než jsem si myslel, a hlavně mezi nimi byly i ty s nezaplacenými fakturami.

"Přijdeš ještě?" zeptal jsem, když už byla skoro u dveří.

Znovu kývla a pak odešla. Po hodině čekání jsem se s pár papíry a notebookem přesunul na obří gauč. Hlava mi pomalu a jistě začala padat únavou, konec práce však v nedohlednu. Ještě, než jsem stihl úplně odpadnout vešla do pracovny potichu Marinette i s velkým hrnečkem. Káva z něho voněla až ke mně. S vděčností jsem si ho od ní vzal a napil se.

"Nepiješ kávu?" zeptal jsem se, když se odmítla napít.

Dal jsem na stranu papíry a udělal jí místo, aby se mohla posadit. Dívali jsme si do očí a já z těch jejích pochopil, že ona pochopila moje přání. Čelem ke mně se posadila a hlavu si dala na moje rameno. Pravou rukou jsem ji obejmul okolo hubeného pasu a přikryl dekou, která spočívala na mých nohách. Díky téhle poloze mě nechala dál pracovat a zároveň byla zády k mé práci, takže nemohla nic vidět. Káva mi dodala energii. Chytl druhý dech a nezastavil se další tři hodiny. Vyřešil jsem všechno, a ještě i něco navíc. Tak nějak mi bylo jasné, že když se pohnu probudí se a odejde.

"Musím už jít." řekla někdy v půl páté ráno.
"Jsi vzhůru?" podivil jsem se a zaklapl notebook.
"Celou dobu." řekla a podívala se na mě tím překrásným pohledem.
"D . . . do . . . dobře." vysoukal jsem ze sebe.

Dívali jsem se oba do očí toho druhého. Těch pár hodin strávených s ní mě nabilo energií víc než ten hrneček kávy. Moci celou dobu cítit její vůni vlasů a užívat si teplo jejího těla. Fakt jsem jí propadl. Nezměnil na tom nic ani pocit naprosté blaženosti, když mi rukou zajela do vlasů a začala mi je čechrat. Něco v tom bylo, něco se mi tím snažila beze slov říct, ale já stále nevěděl co. 

Krásný čtvrtek všem. 😘