Nepodléhej mi

16.

Ještě v noci jsem odjel na letiště směr Itálie. Hodlal jsem si udělat takovou menší služební cestu a zapomenout. Skoro rok a půl na statku mě totálně odrovnalo. Bude lepší, když se teď nějakou dobu budu zdržovat v podsvětí a navážu nové obchodní styky. Navíc díky gangu v Americe, který mi mařil obchody to bylo potřeba.

Pohodlně usazen v koženém sedadle jsem koukal před sebe a přemýšlel, jestli jsem se rozhodl správně. Co vlastně v tento okamžik bylo správné? Jediné jisté bylo, že mi vlezla nejen pod kůži, ale i do hlavy a možná i srdce. Nikdy jsem se bezhlavě nezamiloval, jelikož to ani nebylo možné, nicméně tyhle city mi známi byly. V mém světě rozhoduje rozum ne láska. Moje manželství musí být výhodné a nejlépe plné synů. Nebyl kdo by hleděl na moje přání o rodině. Rodině, opakoval jsem si v hlavě stále dokola. Dokázal bych být vůbec otcem a stále zůstat bezcitným bossem? Asi těžko, Marinette ze mě udělala měkkotu za pár týdnů.

"Pane Agreste, za pár minut budeme přistávat." přišel za mnou muž z ochranky.

Jen jsem kývl a podíval se z okýnka. Itálie mi zrovna dvakrát domovem nebyla, ale co už. Jasně, že bych raději do Ameriky řešit své kšefty přímo. Kartelu jsem návštěvu nahlásil a za doprovodu ochranky se přemístil do jejich doupěte. Luxus kam jen oko dohlédlo. Jestli tady nepřijdu na jiné myšlenky tak už nikde.

"Pane Agreste." přisel za mnou jeden z mafiánů.
"Děkuji za tak rychlé přijetí." potřásl jsem si s ním rukou.
"Ve vašem případě to nejde ani jinak." vycenil zuby.

Novým domovem se mi stala vilka v srdci Neapoli a mozek zaměstnal nabitý program. Schůzky, večírky, posilovna, poznávání města, střelnice, večeře se společníky a společnost krásných žen. Alkohol tekl proudem a kulky létaly vzduchem.

"Nějaký smutný." přisedla si ke mně brunetka na bar.
"Neřekl bych." ušklíbl jsem se a mávl na barmana ať mi doleje.
"Co kdyby sis raději objednal mě než další skleničku." položila prsty na hřbet mé ruky.
"Chlast je věrný za každé okolnosti." setřásl jsem její ruku ze své.
"To já dokážu taky." usmála se.
"S tím nesouhlasím." kopl jsem do sebe panáka a v doprovodu ochranky opustil bar.

Ještě tu noc jsem nad slovy dívky přemýšlel. Byl jsem tady už pár týdnů, ale pořád žádná změna. Stále jsem na ní myslel. Neodcházela mi ze snů a upřímně jsem o to ani nestál. Jediná vzpomínka na ní u krbu a usmíval jsem se jak sluníčko celý den. Ona vlastně byla moje sluníčko, i když němé a neústupné. Neznám nikoho jako Marinette, nejspíš proto jsem se k ní upnul.

"Jen chvilkové pobláznění." opakoval jsem si stále a dál se převaloval v posteli.

To přece dívky umí, pobláznit kluka a dokonale ho ovládnout. Tehdy se na mě podívala s cílem mě získat. Mlčením ze sebe udělala tajemnou. Ovšem, když nechtěla svobodu tak co tedy? Nevypadala jako typ dívky, která chce vydržovat. Co je vzácnější než svoboda?

"A je to tady zase." zavrčel jsem a vstal z postele.

Jen v boxerkách jsem došel k minibaru a vytáhl si malou flašku dobře vychlazeného limoncella. Ze vzpomínek na černovlásku se mi už normálně svíral žaludek a šlo na mě zvracení. Jediné, co by mi přineslo v tenhle okamžik úlevu by bylo jí spatřit. Tak moc jsem propadl jejímu kouzlu.

Vysela tam za ruce přivázané jako kus masa. Na sobě roztrhané červené šaty a přes oči pásku. Rychle dýchala, věděla o mé přítomnosti. Byla jen kousíček od země, když jsem se postavil měl jsem její obličej v úrovni svého. Chytil jsem jí obličej až trhla řetězy a udělala nepatrný hluk.

"Ššš." zašeptal jsem a placem jí setřel krev z obličeje.

Tehdy jsem jí viděl poprvé a o pár měsíců později se do ní před hrstkou mafiánů udělal. Očekávalo se to tehdy ode mě a já nemohl zklamat. Pravdou je, že kdyby neměla tak nádherný zadek, těžko by se mi postavil před publikem. Jako kdybych měl natáčet porno a ti okolo nás byli režiséři a kameramani. Stále bylo v mé živé paměti, jak jí po stehnech vytéká moje sperma a postupem času jsem se zbavil pocitu opovržení z toho. V té chvíli byla pro mě děvka, teď je to dívka, která si postavila hlavu.

"Co je na tom špatného, chovat se slušně." schoval jsem si obličej do dlaní.

Všechno Adriene, všechno, řvalo mé podvědomí. Až se jedno ožením tak taky nebudu svoji manželku mlátit. V tomhle ohledu má můj otec prostě smůlu. Můžu být nelítostný mafián, ale za dveřmi svého domu u své rodiny ne. Dětství bez maminky mě dost ovlivnilo, ale kdybych jí nikdy nepoznal bylo by to daleko horší. Už jen pro její památku ve mně zůstala lidskost. 

Krásné pondělí všem. 😘