Nepodléhej mi

35.

První den v novém měsíci. Nejde ani slovy popsat, jak tenhle den miluji. Vše v účetnictví se začíná do nové knížky, účty jsou po měsíci konečně uzavřené a já nemám žádný rest. Tohle jsem si říkal každý měsíc mimo prosince.

"Už je to tolik let a stále mám pocit, jako kdyby mě opustila teprve včera." podíval jsem se na naši společnou fotku.

Moje maminka byla v mém životě to jediné čisté, nezkažené mafií. Nikdy do světa podsvětí nezapadla a jak říká otec, mohla si za svou smrt sama. Častokrát jsem si přál, aby ten osudný den dokázala vzít do ruky zbraň a vystřelit na svého vraha.

"Dobré ráno, pane Agreste." pozdravila mě Marianne při příchodu do kuchyně.

Dneska jsem byl vzhůru už od půl čtvrté. Probral mě odchod Marinette z mé pracovny, kde jsem u krbu oba usnuli. Bez nálady, myšlenkami úplně někde jinde jsem zasedl k přichystané snídani.

"Pokud mohu, rád bych dořešil pár problémů okolo mé praxe. Chybí mi nějaké léky." promluvil na mě Mistr Fu.

Kývl jsem a dál zíral před sebe. Jeho léky byly absolutně absurdní proti tomu, co se snažil můj mozek potlačit. Probral mě až lehký dotek černovlásky na rameni. Okamžitě jsem se ohlédl a spatřil jí. Během vteřiny ruku stáhla dolů a položila přede mě hrneček s kávou.

"Posloucháte mě?" zeptal se Fu sedící vedle mě.
"Jistě. Ty léky sepíšete a dáte ochránce, velitel je pak sežene." odpověděl jsem.

Tak jak rychle přišla i odešla. To, že jsem k ní něco cítil už jsem věděl, ale najednou jsem měl pocit, že jsem v jejich očích zahlédl cosi jako pochopení pro můj dnešní výraz. Nemohla vědět nad čím přemýšlím, proč mi tedy připadalo, že to ví.

"Co to oblečení?" zeptal jsem se velitele.
"Řekl bych, že úplně báječné. Někteří dokonce i zvýšili pracovní tempo a co jsem koukal tak nikomu není zima."
"A to ho mají teprve druhý den." ušklíbl jsem se, ale byl rád.
"Pokud můžu dodat tak to ovoce a teplá polévka taky odvedla kus práce. Až na pár jedinců jsou vězni zdraví."

Konečně to tu začínalo aspoň trochu vypadat jako u lidí. K čemu mi bude hladová a prochladlá pracovní síla? Dokonce i vzpoury žádné nebyly už nějakou dobu. Chléb a hry. Jen malý detail, že je to tady chléb a oblečení.

"Ten svetřík ti opravdu sluší." zašeptal jsem Marinette do ucha, když stála u kuchyňského ostrůvku a louskala ořechy.
"Můžu?" vzal jsem jeden z ořechů do ruky.

Opatrně mi ho z ní vzala, rozlouskla a obsah vložila zpátky do ruky. Skoro se mě nedotkla, přesto jsem cítil mravenčení až na prstech u nohou. Zase ta neukojitelná touha se jí dotýkat. Připadal jsem si jako puberťák, co se zamiluje do dívky, kterou nikdy nemůže mít a tak aspoň sní. Dováděla mě k šílenství. Zároveň na něj byla i lék.

"Můžete jít." kývl jsem na muže z ochranky.

Bez odporu odešel. Ani se nepozastavoval nad tím, že má Marinette v ruce nůž. Ze šuplíku jsem si taky jeden vytáhl a vzal ořech do ruky. Po chvilce pozorování přišel na řadu čin. Na to jak jednoduše to dělala, to bylo teda peklo. Nějakým záhadným způsobem se mi vždy odlomilo jen kus skořápky a nešlo se dostat dovnitř.

"Adriene." řekla po chvilce a položila mi ruku na mou.
"Přijdu na to." ušklíbl jsem se a vzal si do ruky další.
"Akorát si ublížíš." chtěla mi vzít z ruky nůž.
"Nožem při otevírání ořechů." podíval jsem se na ní jak na blázna.
"Právě, že při otevírání. Ořechy se louskají."
"Chce to jen trochu cviku." ohradil jsem se.
"V tvém případě si ho za chvilku bodneš do ruky, přestaň." podívala se mi do očí.
"Já musím něco dělat, nebo se dneska zblázním. Je teprve dopoledne . . . " vydechl jsem a snažil potlačit slzy.

Minulý rok touhle dobou jsem byl sám s flaškou alkoholu a krabičkou cigaret. Nebylo to úplně šťastné řešení, ale když mi ho Lila vykouřila cítil jsem se aspoň o kapku líp. Teď mi bohatě stačilo, když jsem mohl být vedle Marinette. Nejraději bych se s ní válel na gauči nebo v posteli, měl jí k sobě přitisklou a hrál si s jejími vlasy. Do večera je však daleko, práce, kterou musí udělat nepočká.

"Povol tu ruku." řekla a ukázala mi jak na to.

Neptala se co mě trápí a sžírá zevnitř. Mlčela. Jediné, co udělala bylo, že si stoupla o malinký kousek blíž a lehce se mě dotýkala. Přesně to moje dušička potřebovala. Nikdy nedopustím, abych vzpomínky a bolest vytlačil. Maminka byla jen jedna. Nesmím zapomenout.

"Děkuju." zašeptal jsem a v mém hlase byl slyšet vděk.

Jen kývla hlavou a dál si mě nevšímala. Možná proto, že tu byla tak dlouho jako vězeň, chápala mou bolest. Ztrátu blízkých, i když tvrdila, jak pro ně byl její život na obtíž. Každý je přece nějak spjatý s rodinou a trpí, pokud zůstane zcela sám. Musela to cítit, jinak by se do mě nedokázala vcítit. I bez slov. Nejen, že měla jejím občasným mlčení navrch, ale uměla se do mě dokonale vžít a vycítit mé přání. Jak jsem nad tím vším přemýšlel, a hlavně nad Marinette nedával jsem pozor.

"Kurva." sykl jsem bolestí a pustil nůž na kuchyňskou linku.

Jak jinak, kuchnul jsem si ho do ruky. Z rány vytékalo obrovské množství krve, až se mi protočily na malou chvilku oči a já myslel, že omdlím. Marinette mi okamžitě na ránu přimáčkla svůj svetr a tlačila.

"Nejspíš jsem se podřízl žílu." konstatoval jsem hned jak se látka zabarvila dočervena.

Nestačil jsem si ani zanadávat do všech kreténů, když vtrhli dva muži z ochranky do kuchyně. Beze slova jeden surově praštil Marinette až se hlavou bouchla o linku a spadla na dlažbu. Druhý mě podepřel. Pak už byla jen tma.

"Byl jsem v kuchyni." zaskuhral jsem v posteli.
"Muži vás odnesli sem a já vám ošetřil tu ruku." ukázal Mistr Fu na mojí ovázanou levačku.
"Marinette?!" došlo mi hned.
"Ta je venku." zadrmolil muž.
"Cože?! Bez důvodně jí napadli a . . . " začal jsem vstávat z postele.
"Bez důvodně ne. Vypadalo to, že tě chtěla podříznout . . . navíc měla tvou krev všude."
"To není pravda." ohradil jsem se.
"Ležte." řekl, když viděl, že mi není úplně nejlépe.
"Až doplníme plazmu a prospíte se. Dřív z té postele nevstávejte. Ztráta krve není legrace." řekl přísně a pak opustil můj pokoj.  

Krásnou sobotu všem. 😘