Nepodléhej mi

60.

Tohle všechno bylo pro mě najednou nové. Nikdy jsem se s takovým druhem emocí nesetkal, nikdy jsem nic podobného necítil k někomu. Ať udělám cokoliv, prohraju. Mé srdce prohraje a bude pukat bolestí. 

"Adriene." vydechla a já jí skončil v náruči.
"Je ten zrádce Nino?" zašeptal jsem jí do vlasů a polkl příchozí slzy.
"Nino je poslední, kdo by ublížil." zajela mi rukou do vlasů.
"Musíš mě pochopit . . . ztratil jsem všechny jistoty. Dávno už nejsem tím kým jsem býval, najednou jako kdyby v tomhle světě pro mě nebylo místo." konečně jsem to vyslovil nahlas. 

Seděl jsem v posteli, zabalený do deky a v ruce svíral hrneček s kakaem. Byla to pravda, už dlouho jsem nevěděl kdo jsem. Boss, ekonom, účetní, tyran . . . syn návrháře? Jediné co bylo skutečné byla láska k Marinette, která odkryla kdo ve skutečnosti je. Ne nevadilo mi to. Asi jsem byl i trochu rád, že není tak bezbranná jak jsem si od začátku myslel. Ovšem proč tak usilovala o návrat k mému otci? Věděl jsem, že mu slíbila loajalitu, ale to přece neslíbí někdo kdo se narodil bez jediného práva. Marinette byla hráč, stejně tak jako ti dva, jeden v kuchyni, druhý na ošetřovně. 

Po 4 letech zde, no skoro 5 si říkám, jestli bylo správné sem jít. Strašně jsem tady zestárl, ztratil iluze a vyměkl. Ano, dokážu se o ty lidi postarat, trestat, ale být i spravedlivý. Chat dávno už odložil masku a místo něho jí nasadil Adrien. 

Vím, že čas nikdo nedokáže vrátit, ale dokážu já se vrátit do skutečného života?
Člověk může milovat celou svou duší, ale mám já duši?
Máme s Marinette naději? 

Přišel jsem k dívce a přejel jí po zádech až ke stehnům. Škubla sebou, nechtěla. Surově jsem jí přitlačil na čelo a roztáhl nohy. Nekladla moc velký odpor za což jsem byl rád. Odhodil jsem sako a rozepl pár knoflíčků u košile, aby se mi lépe dýchalo. Šaty skončily vyhrnuté nad dokonalým zadkem. Jedna ruka jí přidržela za krk druhou jsem zmáčkl její bok a vnikl do ní.

"Kurva." vydechl jsem nad tou vzpomínkou, tehdy mi nedošlo, kolik citu mezi námi proběhlo. 

"Dokud ti nedá šanci, nemá pro tebe její jméno sebemenší význam, Adriene."

Proč mi tu šanci dala? Čím jsem jí přesvědčil, že se mnou začala mluvit a otevírat se mi. Přesto všechno co jsem jí udělal, jak jí ponižoval těžkou prací, zavřel jí v té páchnoucí cele. Nemluvila, začala . . . co jsem udělal, že jsem si zasloužil její pozornost?

"Cítíš to?" zeptala se mě Marinette a zmáčkla mi stehno.
"Nic." vydechl jsem a strach se opět vrátil.
"Okamžitě Mistra Fu, bude potřebovat protijed a to rychle." podívala se na muže z ochranky.
"Nehýbej se a natáhni tu nohu . . . pomalu." řekla a já tak udělal.

Přes tu ránu, i když se otočila a šla zpět pracovat, byla skoro hned zase u mě. Nevěnovala pozornost tomu, jestli jí had uštkne, bála se. Bála se o můj život, to jak zůstala přes zákaz v mém pokoji a ten rozhovor během snídaně. 

"Zůstaneš tedy, když dodržím vztah vězně, milenky a bosse?" zeptal jsem se a ona po chvilce kývla, že ano.

Otec nás spojil poutem, ovšem žádný rozumný důvod k tomu mít nemohl. Loajální je pouze jemu, tudíž tohle vše by mohla být jen hra, trapná zkouška, jestli na to mám. A mám na to?

"Konečně." zašeptal jsem a odhrnul jí vlasy z obličeje.
"Co se . . . " zachraptěla a hlava jí spadla zpět na mou hruď.
"Měla si zástavu srdce, myslel jsem, že si mrtvá." řekl jsem zoufale.

Nemám. Miluju celým svým bytím, podlehl jsem jí a nestydím se za to. Je lepší umřít pro někoho koho miluju, než umřít nešťastný. Marinette řekla, že je hráč. Můj otec je hráč. Dokonalá dvojice. Pro mě v téhle rovnici není místo, jsem ten, který musí být odstraněn z povrchu, aby ti dva mohli hrát dál. 

"Nino." vyjel jsem po něm, když mi bez zaklepání vešel do pokoje. 

Poslední rána a šel k zemi, ze které se díky zlomenému vazu již nikdy nezvedne. Marinette byla vítěz, pod jejími rukami vyprchal život poslednímu muži z otcovi ochranky. Byl jsem volný. Všichni v polorozpadlé stodole jásali, dávali si mezi sebou cigarety, pytlíčky s bílou látkou i kusy okousaných baget. Hodně z nich si vsadilo na dívku, dokonce i dozorci. 

"Vy dva?" vydechl jsem.
"Pane Agreste." řekl Mistr Fu s Marianne nastejno.
"Nechte mě hádat, byl dobrý kurz sázky." ušklíbl jsem se a raději šel pryč, aby mě ještě někdo nezahlédl. 

V kuchyni jsem si nalil do skleničky dvojitého panáka a kopl ho do sebe. Vyspí se se mnou vůbec ještě někdy Marinette? Debilnější otázka tě zrovna teď napadnout nemohla, vynadal jsem svému mozku.

"Adriene?" dotkla se mojí ruky a přitiskla se na má záda.
"Řekni mi pravdu, prosím." nalil jsem si znovu do skleničky. 
"Nikdy jsem nehrála jen pro jednu stranu." vydechla.
"Když tě k mému otci váže slib pevnější než ke mně jako milenky . . . "
"To ty si mě donutil začít hrát." řekla a přimáčkla mě tak, že jsem se nemohl otočit.
"Já svůj život dávno vzdala, důvod proč jsem vydržela tak dlouho si ty." zašeptala.

"Ne, teď ty poslouchej mě. Můj život už hodně dlouhou dobu nemá žádnou hodnotu. Patřila jsem tvému otci, teď patřím tobě. Nevybrala jsem si to a můžu být paličatá sebevíc, ale jedno uznat musím. Nebýt tady nebo u tvého otce, byla bych dávno mrtvá nebo spáchala sebevraždu. Nikdy jsem nedoufala, že se dožiju osmnácti a teď je mi dvacet čtyři a stále jsem naživu. Sice jako vězeň, ale koho to v podsvětí zajímá. Tohle je prostě realita a ty nesmíš brát na to ohledy. Jsem vězeň a ty boss, tečka. Můžeš mi nadržovat jako své milence, ale víc nic." vydechla a stále se mi dívala do očí.

Propletla si levou ruku s mojí, její studené prsty byly odřené, bojovala bez rukavic. Od zápěstí k palci vedla tenká, přesto hluboká řezná rána. Byla stejně tak hrdá jako tvrdá. Dvě z nejdůležitějších vlastností správného bosse a obě mi chyběly.

"Slíbil si mi smrt a já tobě výhru. Hodlám vyhrát . . . ne kvůli tomu, abych dokázala tvému otci, že mě nezlomil, ale tobě. Stálo mě veškerou sílu přežít v té studni, naživu si mě tam udržel ty ne pomsta, na kterou jsem díky tobě zapomněla."  povolila a já ucítil jak se nepatrně vzdálila. 

Mimo poraněné ruky měla ještě natržený ret, monokl pod okem a docela mělce dýchala. Jinak přede mnou stála naprosto zdravá, jako kdyby ani nebojovala. V jejích očích jsem viděl odraz slov, které vypustila z úst. Stejně tak jako jsem se odevzdal já jí odevzdala se ona mně. 

"Gabriel Agreste mě nechal na svobodě jen proto, aby ve mě vytvořil pocit . . . touhu po pomstě. Roky mě mučil, znásilňoval, nechával mě dojít na pokraj sil, aby zažehl ten oheň ve mně a já se stala jeho loutkou . . . "
"Získal tvojí loajalitu." sklopil jsem pohled.
"Nikdy jsem neměla sílu na pomstu, ani za to všechno co mi udělal. Vím, že bych to nedokázala. Jsem pro tento svět až moc slušná. Vždycky se sebou nechám manipulovat a v momentě kdy jen trochu zvednu hlavu je zle. A to já nechci, chtěla jsem žít poklidný život." 
"Zůstala si alespoň věrná sobě?" zeptal jsem se a vytáhl stříbrnou sponu z kapsy. 

Na to se jen ušklíbla a vzala si jí ode mě. Pak už to bylo jen o nás. I když bez nás. Statek zaplavil z minuty na minutu naprostý chaos. To byla daň za smrt posledního otcova muže pár dnů zpět. Od zápasu si dal na čas, počítal jsem, že sem vtrhne daleko dřív. Místo toho mi nechal prostor prožít noc s Marinette a ošetřit každé její zranění. Upřímně už jsem si nebyl ani jistý útěkem do USA, ale byl to plán starého Adriena, který chránil bezbrannou dívku. 

"Pane." křičel velitel ochranky a kryl mě.
"Jak to vypadá." zastřelil jsem jednoho z otcových mužů.
"Přesila, ale výhodu máme my . . . stále držíme hlavní dvůr."
"Fajn, pokračujte. Chraňte vězně." dal jsem jeden z posledních rozkazů, než jsem ztratil vědomí. 

Poslední co moje oči spatřily byla Marinette. Skočila ze schodů dolů a dívala se na mého otce. Modrý kabátek a kozačky, které jsem jí dal k Vánocům. Vlasy spletené a vyčesané do vysokého drdolu se stříbrnou sponou. 

"Zajměte Bosse." křičel otec a dal rukou pokyn k dalšímu postupu jeho "armády" cvičených opic. 

Krásný čtvrtek všem. 😘