Nepodléhej mi

5.

Vstal jsem ještě před budíkem. Hoďka cvičení v posilce, sprcha a oblečení se. Na snídani jsem přišel o pár minut dřív. Marianne lítala z jedné strany kuchyně na druhou a stále něco povídala. Dívka stála u sporáku a míchala vajíčka. Oblečená byla stejně, jen zástěru měla trochu špinavou od vaření.

"Dobré ráno, Marianne." řekl jsem, abych na sebe upoutal pozornost.
"Dobré ráno, pane Agreste." odpověděla a drcla do dívky.

Ta jen zvedla ruku s vařečkou a mlčela. Asi toho fakt moc nenamluví, pomyslel jsem si a už pil svojí ranní kávu. V novinách dnes vyšel článek o zadržení dávky drog v Africe, někdo musel otce podrazit. Čekal jsem hovor, ale zatím byl klid. Vychutnával jsem si snídani a pozoroval dívku, která byla i mojí milenkou. V těch kalhotách měla boží zadek a dekolt také rozhodně nebyl k zahození. Tmavé, skoro černé vlasy, co házely modré odlesky měla spletené do drdolu a v něm stříbrnou sponku. Kde asi nechala žlutou stužku. I když ta v jejím případě byla zbytečná. Nikdo nesměl spát s bossovo milenkou.

"Pane Agreste." přišel do kuchyně velitel mé ochranky.
"Děje se něco?" nesnášel jsem, když mě kdokoliv vyrušoval od snídaně.
"Jde o výrobu."
"Jistě." řekl jsem a vstal od nedojedeného talíře.

Jeden z dělníku měl nehodu a uniklo několik litrů chemikálií, které byly potřebné pro další výrobu. Do toho hromada papírů a konec měsíce. Nevěděl jsem co dělat dřív, a ještě řešit chemikálie. Problém byl, že toho uniklo tolik kolik toho uniklo. Nenápadně se takové množství koupit nedá, tudíž se budou muset chlapy rozjet do více prodejen. Nemluvě o ztraceném čase při výrobě. Jeden z dozorčí přišel s obviněním úmyslu, tudíž jsem musel ještě řešit trest.

"Nechtěl jsem jíst." řekl jsem, když dívka přinesla do mé pracovny oběd.

Z ochranky se povaloval na gauči a cosi psal do notebooku. Nehlo to s ní a prostě tác s jídlem položila na stůl. Absolutně ignorovala moji poznámku, dokonce mi dala do ruky příbor. Přímo se mi tím vysmívala a mě to uráželo.

"Fajn, tak dík." odfrkl jsem si a rozhodl se využít přítomnosti muže na gauči.
"To mi neodpovíš?!" nepatrně jsem zvýšil hlas.
"Ona nemluví." řekl muž.
"Tak začne." chytil jsem jí za bradu a zvedl násilím hlavu, aby se mi podívala do očí.
"Hodně štěstí, nezlomilo jí ani mučení. Všichni si tady myslí, že je němá." odložil muž notebook.
"Chybí jí snad taky jazyk?" v tom její oči nebezpečně potemněly.
"Má ho, jen prostě mlčí a je to tak i dobře."

Po zbytek dne jsem se absolutně nemohl soustředit na práci. Zato jsem stále přemýšlel nad tím, co mi muž z ochranky řekl. Vypadala úplně normálně, tak proč by mlčela. Chápu, že se mnou třeba mluvit nechce, ale někdo se snad najde. Nikdo nevydří být zticha několik let. Každému by hráblo. V deset večer jsem to zabalil a přesunul se do ložnice. Dneska už jen relax u filmu.

"No to si děláš prdel." začal zvonit mobil na nočním stolku.
"Ano." řekl jsem dost nasraně.
"Pane Agreste, omlouvám se za vyrušení, ale potřebuji vás v hale." ozval se jeden z velitelů ochranky.
"Fajn." zavrčel jsem.

Jestli mě z postele vytáhli ti dementi, kvůli prkotině tak někomu dám pěstí. Na co je mám, když nejsou schopní udržet hrstku lidí v klidu. Nahodil jsem oblek a vydal se dolů. Venku byl slyšet hluk. Takže tu máme vzpouru. Na dvoře se ke mně připojil muž, co mi volal i s dalšími po zuby ozbrojenými chlapy.

"Tak co se tu stalo." řekl jsem, když přede mě hodili mrtvolu muže.
"Pokusil se znásilnit a uškrtit tuhle děvku." ukázal na ženu, která měla úplně roztrhané oblečení.
"Podle předpisů jste ho zabili." pokrčil jsem rameny.
"My ne." řekl a jeden z mužů přivedl dívku.
"Ona?!" podíval jsem se na svojí černovlasou milenku.

Šrám na tváři, z nosu jí tekla krev a řezná rána, která zdobila její ruku. Její bílé tričko bylo špinavé, rovněž i kalhoty. Pohled nepřítomný, jako kdyby jí to bylo jedno.

"Nevíme, kdo, ale našli jsem jí u něho." řekl muž z ochranky.
"Nic neudělala." zavzlykla žena v roztrhaném oblečení.
"Máš k tomu co říct?" přišel jsem k dívce.

Dívala se mi do očí a mlčela. Ona netoužila být zachráněná, všechno jí bylo ukradené. Žádný strach z mé přítomnosti. Jako kdyby byla socha bez emocí. Otec jí chtěl živou a já nevěřil, že by zabila toho chlapa. Jak by také mohla, taková hrouda masa proti vyhublé dívce. Bez trestu jsem to, ale také nemohl nechat být. Obzvláště, když šlo o ní a v srdci muže byl nůž.

"Chci vidět kamerový záznam, hned." rozkázal jsem.
"Hned pane."

Seděla v krátkých bílých šatech na posteli, s hlavou skloněnou. Mistr Fu jí ošetřil, pak se umyla a učesala. Podle záznamů se ho snažila odtrhnout, ale ten idiot se sám nabodl na nůž. Chtěla té ženě pomoc a při tom jí to prase napadlo. Co mě zaráželo byl ten nůž. Jak bylo možné, že ho měl u sebe. Někdo z ochranky pochybil a já si ho najdu.

"Vím, že mluvíš." odlepil jsem se od dveří a přešel pomalu k posteli.
"Slyšel jsem tě před dvěma dny mumlat." sedl jsem si jí za záda.

Nehýbala se, byla v naprostém klidu. Ani její dech nebyl zrychlený. Rukou jsem jí zajel do vlasů a vyndal z nich sponku. Vlasy se jí rozpustily a konečky měla nad zadek. Zalapal jsem po dechu. Až na ta zranění nemělo její tělo jedinou chybičku. Prsty jsem si hrál s prameny havraních vlasů a přemýšlel co je zač. Už včera mě zcela dostala tím pohledem a její oči se nedaly vytěsnit z paměti. Z její kůže byla cítit jemná vůně sprchového gelu. Stačilo s ní trhnout a mohla být má. Vlastně ona byla má. Patří mi a bude mi patřit, dokud neprovede nějakou hloupost. Ještě stále měla trochu vytlačenou pásku v kůži. Snad se poučila, a i přes lhostejnost, kterou předvádí se nebude chtít k mému otci vrátit.

"Tak už konečně promluv." strhl jsem jí pod sebe a její ruce držel nad její hlavou. 

Krásný čtvrtek všem. 😘