Nepodléhej mi

54.

"Nedokázal mi nic." promluvila Marinette po příchodu do kuchyně.
"Díky Bohu." oddechla si Marianne a Mistr Fu pokrýval hlavou.

Nic víc, nic míň. Opět nastalo hrobové ticho, které přerušoval zvuk připravující se večeře. Snažil jsem se, musel jsem vstřebat, že mi ti tři lhali. Udělali ze mne úplného debila. Teď už žádné divadlo ani přede mnou nehráli. Brali to jako samozřejmost, proč se přetvářet, když se Marinette předvedla v té továrně a ve sklepě. Ti dva si šly po své práci a Marinette si sedla k pletení košíků. 

Moc dobře jsem věděl, že se schyluje k naší druhé hádce, ale snažil jsem se co nejvíc uklidnit. Minule odešla a skončila ve studni, teď, když už není co skrývat mě může zmlátit. Kdyby tohle sci-fi mohla si na pokraji smrti vzpomenout na vše co uměla v minulých životech, ale na to jsem až moc velký skeptik. 

"Twl, už zase kohoutí zápasy mezi vězni." dneska už opravdu budu sprostý.  

Stál jsem u okna vzpomínal, jak jím černovláska proskočila. Kdyby tam nebylo tehdy to auto, zabila by se. V ruce jsem držel nedopitou skleničku s whisky a díval se dolů na dvůr. Bylo chvilku před půlnocí, všude ticho a klid. Jen hlídky obcházeli svá stanoviště. Dole na schodech jsem spatřil Marinette. Šla jen v tričku a kalhotách za jedním z hlídky. Venku touhle dobou bylo už poměrně chladno. Muž jen kývl a dal jí cosi do ruky.

"Ne to nic nedokazuje, jen někam šla." vzpomněl jsem si na první noc zde po návratu z Itálie.

"Nebolí to." řekla po chvilce Marinette, když si oba byly jistí, že jsem již daleko.
"Je to hluboké. Pár dní musíš zůstat v klidu a jen čistém prostředí." řekl jí na to Fu.
"Jsem v klidu." oponovala mu.
"Vím o těch nočních . . . " v tom se odmlčel.
"Už dlouho ne." řekla Marinette.
"I tak, mohlo by to ovlivnit tvůj výkon." dodal Fu.

Vybavila se mi vzpomínka, když jí Mistr Fu ošetřoval tu nohu. Tehdy jsem poslouchal a nevěděl ani co. Proč mi nedošlo, že se mohlo jednat o noční "kohoutí" zápasy vězňů a ochranky?! Vždyť ten dozorce jí tehdy řekl, že si její neposlušnost vyřídí později. No jasně, chytré Adriene, jen máš zpoždění několik měsíců, pomyslel jsem si. 

"Takže se tady mohla naučit prát, ale co střílet?" zašeptal jsem a ještě víc se zabořil do kožené židle v pracovně. 

Přemýšlel jsem o tom celé odpoledne a nedocházel k rozumnému závěru. Všechno mi připadalo moc přitažené za vlasy. Do toho ještě to s mojí maminkou. Jak mohla být svědek? Stalo se to dávno před tím, než jí otec poprvé sem přivedl. Musel by jí věznit od jejích 5 let, jasná hloupost. Přece by jí pro srandu králíků neučil hrát na piano, chemii, tanec . . . nemluvě o tom, že věděla o tom obchodu. Přece nebyl můj první dojem správný? Ona nemůže donášet otci . . . nemůže . . . 

"Už toho mám dost." praštil jsem do stolu, když přinesla do mojí pracovny večeři.
"Celou dobu ze mě děláš idiota a mlčíš. V momentě, kdy chci odjet za obchodem začneš mluvit. Utečeš ze statku, zabiješ pár desítek chlapů a jakoby nic se zase vrátíš." nějak jsem tu hádku začít musel. 
"A?" řekla nezaujatě.
"A?!" jak může být tak klidná do prdele. 
"Chovala jsem se celou dobu tak, aby si mě nenáviděl. Tvým odjezdem do Itálie to vypadalo, že tomu tak i je. Nikdo se neprosil, aby si se vrátil a šel na pole." sundala z tácu talíř, příbor i sklenici s domácí limonádou.
"Můžu si chodit po svém pozemku jak chci. Navíc si to byla ty, kdo mi sundaval hada z nohy, pokud si dobře pamatuju." ubral jsem na naštvaném tónu, ona se vyprovokovat nenechá.
"To uznávám, ale ty si mi tehdy v té posteli slíbil, že dodržíš vztah milenky, bosse a vězně." podívala se na mě chladně. 
"A ne snad?" já ho přece dodržel, ať se jednalo o jídlo tak oblečení. 
"Jestli ti přijde normální na mě zírat zamilovaným pohledem, starat se tak jako kdybych měla zítra umřít . . . " odfrkla si.
"Co s tím všichni máte, koukám normálně." nejdřív otec teď ona, kdy  mi kurva vyměkl pohled?!
"To ano, jako normální, zamilovaný člověk, který má o toho druhého strach a tak dělá kraviny."
"Jsem boss, ne zamilovaný puberťák." hájil jsem svou lež. 
"Když už musíš lhát, tak aspoň nelži sobě." vzala tác do ruky a chtěla odejít z pracovny.
"Jak to myslíš." zarazil jsem se.
"Kretén si byl, seš a budeš, ale nemusíš si lhát, že mi dva spolu zestárneme v USA." zasadila mi tvrdou podpásovku.