Nepodléhej mi

4.

Dnes jsem se probudil celkem pozdě, někdy okolo desáté. Cvičení v posilce rozhodně nestihnu. Po včerejšku jsem si musel dát na uklidnění půlku láhve skotské. Mistr Fu jí ošetřil a pak nemám ponětí. Ochranka dívku měla hlídat, tak snad ještě žije. Vypadala, že jí sebevražda nedělá problém. Nahodil jsem oblek, stříkl na sebe svojí oblíbenou vůni a vydal se se do kuchyně.

"Dobré ráno, Marianne." pozdravil jsem jí a sedl si k baru.
"Dobré ráno, pane Agreste." usmála se a dál krájela zeleninu.
"Dostanu kafe a snídani?" zeptal jsem se, když si mě nevšímala.
"Jistě." usmála se a krájela dál.

Buď budu mít k snídani krájenou mrkev anebo nerozuměla mojí otázce. V klidu si krájela mrkev na stejně velká kolečka a u toho si něco pozpěvovala. Už jsem chtěl vylítnout, když přede mě někdo postavil kafe a talíř s míchanými vajíčky, zeleninou a opečenými tousty.

"Ještě džus a croissant." řekla Marianne dívce a já koukal.

Vzhlédl jsem a viděl dívku, která včera vyskočila z okna, jak mi do sklenice nalévá čerstvě vymačkaný džus. Černé kalhoty, bílé tričko a zástěra uvázaná okolo pasu. Myslel jsem, že bude ještě na ošetřovně. Položila na stůl sklenici a talíř se sladkým pečivem.

"Přineseš tu zeleninu na vývar?" dívka jen kývla a pořád se skloněnou hlavou odešla.
"Co tu dělá?" upil jsem kafe.
"To, co vždycky. Pomáhá s dopoledním vařením." pokrčila Marianne rameny a pak se zarazila.
"Takže je pravda, že už tady dřív byla." řekl jsem, když vešla do místnosti i s obří bednou kořenové zeleniny.
"Může?" zeptal se muž z ochranky, když k němu dívka natáhla ruku.
"Pokud to nechceš čistit sám . . ." podívala se na něj Marianne.

Ten jen kývl a vytáhl z šuplíku škrabku na brambory. Dívka si jí od něj vzala a začala čistit zeleninu, kterou pak dávala do hrnce s vodou, aby se očistila. Za celou dobu nezvedla hlavu a nevydala ani hlásku. Vlasy měla zvláštně spletené a v nich žlutou stužku. Marianne po chvilce odložila nůž a promnula si ruku. Jako by to byl pokyn pro dívku vystřídala jí u krájení. Krájela stejně rychle jako nějaký šéfkuchař. Z pozorování mě vytrhl hovor od jedno z mých zástupců v Americe. Problém s autem, co se musel neodkladně vyřešit. Jednal jsem celé dopoledne a k obědu se dostavil až ve tři hodiny. Marianne to nerada viděla, dělala mi vždycky přednášku o jídle.

"Kde je?" zeptal jsem se, protože byla v kuchyni sama.
"Udělala něco?" zhrozila se.
"Nevím Marianne, ptám se, kde je." zařízl jsem do masa.
"Venku." řekla už klidněji.
"Venku." zopakoval jsem.
"Neměla by být tady a pomáhat ti?" dodal jsem.
"Není moje pomocnice."
"Dopoledne si říkala něco jiného." ona mi snad lže.
"To jsem říkala, že mi pomáhá s dopoledním vaření. Po jídle odchází ven, zaopatřit zvířata, popřípadě nahradit kohokoliv kdo ten den chybí. Dělá tady různé práce." podívala se na mě.
"Může být kdekoliv, ale vždycky je s ní někdo z ochranky nebo je v tomto patře. Navíc má na ruce náramek jako mi všichni, není problém se podívat kde je." pokračovala.
"Co je zač?" odšoupl sem talíř.
"Jak jako co je zač?" tvářila se, že nechápe otázku.
"Vím, že nejsi hloupá. Otec mi ani neřekl její jméno. Měla na obličeji masku, aby nic neviděla, a to pěkně dlouho. Není cizí, znají jí tady všichni." minimálně muži z ochranky, pomyslel jsem si.
"Žijeme tady společně už několik let, je přirozené, že se známe."
"To není odpověď. Co je zač? Feťačka, děvka, alkoholička . . . jak se sem dostala."
"Ani jedno a stejně jako nás jí sem přivedl váš otec, víc nevím. Nesvěřujeme se tady se svojí minulostí. Snažíme se tu přežít."
"To těžko, můj otec jí včera píchl heroin." vstal jsem od stolu, tady něco prostě nesedělo.
"Pravda existuje v každém z nás, Adriene."