Nepodléhej mi

6.

Dny plynuly a život na statku šel až na pár konfliktů dobře. Tu noc nepromluvila a hned potom co se můj kamarád o ní otřel, musel jsem pryč. Postavil se mi jako už dlouho ne. Vydržel jsem se svojí rukou čtyři kola a stále byl tvrdý.

"Jste v pořádku?" zeptal se Mistr Fu, když mě viděl, jak se hrabu vidličkou ve vajíčkách.
"Jo." pokrčil jsem rameny a nespouštěl pohled z dívky.

Navázat oční kontakt s ní bylo nemožné, využívala své přerostlé ofiny, aby jí chránila. Viděl jsem jí vždycky u snídaně a večeře. Během dne byla venku nebo v dílně. Do žádného konfliktu se už nedostala. Ve zprávě pro otce jsem nechal uvést, že si to ten idiot udělal sám. Ohledně dívky, že nejsou žádné problémy. Nelhal jsem a stejně mi bylo naprosto jasné, že otce o chodu tohohle všeho ještě informuje někdo další. Mistr Fu k ní přišel a dal jí do ruky lahvičku s kapkami.

"Má problém s očima?" zeptal jsem se, když si do obou kápla a lahvičku následně dala do lednice.
"Tu pásku měla poměrně dlouho. Je přirozené, že jí denní světlo moc nesvědčí." řekl mi Mistr Fu.
"Neměl by se jí na to kouknout specialista?" vyjelo mi z úst.
"Stačí tohle, vím, co dělám." řekl trošku přidušeně.
"Jistě." dal jsem si sousto do úst.

Večer jsem si jí nechal zavolat do pracovny. Měl jsem už vše hotové. Opravdu jsem si k ní chtěl najít cestu, přitom jsem k tomu neměl sebemenší důvod. Její život patřil mně a zároveň byla i mojí milenkou. Ochranku jsem poslal pryč. Proč bych se jí měl bát, otec to trochu přehání. Stál jsem u krbu, ve kterém hořel oheň a užíval si to teplo. Plameny si pohrávaly s poleny a jiskry lítaly vzhůru.

"Pojď ke mně, prosím." položil jsem prázdnou skleničku na římsu krbu.

Zase na sobě měla ty krátké bílé šaty. Vypadala jako děvka, jen bez té žluté stuhy. Jediné světlo v místnosti šlo od krbu, ostatní jsem nechal zhasnutá. Rukou jsem ukázal, aby si sedla do deky, na které bylo i několik polštářů. Sedla si a hlavu nechala skloněnou.

"Pokud mi nedáš důvod, neublížím ti." řekl jsem a sedl si za ní.

Ruce jsem přesunul na její šaty a prudkým trhnutím je roztrhl. Bílou látku jsem hodil do ohně, teď tu seděla zády ke mně zcela nahá. Přejížděl jsme prsty po jemném kůži, od krku až k prstům na jejích rukách. Odtud na záda, pomalu ke krku a k jejím vlasům, které jsem rozpustil. Ani jednou sebou netrhla. Nehodlal jsem se s ní vyspat. Chtěl jsem, ba dokonce se mi o tom zdálo posledních pár nocí, ale vážil jsem si jí. Nevybrala si to, nebránila se, nicméně nechtěla to. Nikdy jsem si tohle u dívky nebral násilím a nehodlám s tím začínat. Pravda byla, že už jsem jí znásilnil. Proti vůli nás dvou, jenže já mohl odmítnout zasvěcení do Rady. Natáhl jsem se pro jednu z dek a zabalil jí do ní. Přitiskl jsem si jí k sobě a pozoroval oheň před námi.

"Ne, pusť to." okřikl jsem jí, když vzala do ruky pohrabáč.

Nepustila a začala se starat o vyhasínající oheň. Přesunula se k němu blíž, přiložila pár polen z proutěného koše a pohrabáč vrátila zpět na své místo.

"Ještě jednou neposlechneš a . . . " rozzuřeně jsem jí chytil za ruku.
"Tak co." podívala se na mě očima, ve kterých se odrážely plameny.
"Klidně mi strč hlavu do toho hořícího ohně, budu jen ráda." řekla tvrdě a já neměl slov.

Její první slova a tohle?! Když viděla, že ze mě nic kloudného nevypadne, odvrátila zrak zpět k zemi. Nechal jsem jí se starat o oheň za přítomnosti ticha. Čekal bych všechno, ale hlavu do ohně fakt ne. Nebála se toho.

"Rád bych věděl, co je zač." udeřil jsem druhý den na Mistra Fu.
"Už jsem vám říkal, že je jako mi všichni tady."
"Tak aspoň jméno." praštil jsem pěstí do stolu, až nadskočil na židli.
"Má jen vězeňské číslo."
"To je pořád dokola." křičel jsem.
"Sama ho neřekne." vypustil z úst.
"Lež. Včera mluvila." kopl jsem do lehátka až letělo přes celou místnost.

Ten jeho výraz mi řekl všechno. On moc dobře věděl, že není němá. Znal jméno, ale přece ho tajil. Po jeho otázce, co řekla jsem nasraně odešel z jeho ordinace. On se má zodpovídat mně, ne já jemu.

"Vše jde podle plánu otče." řekl jsem do telefonu a padl do postel.
"To rád slyším, dobré obchody nám dělají dobré jméno."
"Jistě."
"A co tvá nová milenka? Užíváš si s ní?" změnil najednou téma.
"Co bych si s ní měl užívat." posadil jsem se na postel.
"Sex."
"Ano." zaváhal jsem, ale hlas jsem měl pevný.
"Ochranka má instrukce, při sebemenším odporu jí odvezou zpět ke mně."
"Myslím si, že to nebude nutné."
"Hlavně nezapomínej na její dávku heroinu a dohlédni na to, že jí dostává každý týden." řekl a zavěsil.

Pohled mi padl na stolek u gauče. Na podnosu tam byla droga pro ní. Přišlo mi směšné kontrolovat fetku, ale otec to tak chtěl. Celé týdny se o to starala ochranka, ale z neznámého důvodu to teď otec svěřil mně. Vstal jsem a jen v teplákách šel do kuchyně. Zrovna utírala nádobí a Marianne na ní mluvila.

"Dej mu šanci, prosím." řekla a dívka zakroutila hlavou.
"Co ti to udělá? Jemu podobné si dáváš jako dezert k obědu." rozhodila rukama až jsem se podivil.
"Jsi strašný paličák." hodila Marianne utěrku na linku, když si mě všimla.
"Pane Agreste." usmála se mile a dívka za ní si odfrkla.
"Můžeš už jít a ty si pojď pro dávku." řekl jsem otráveně.

V ložnici jsem skočil do postele a chtěl to mít co nejrychleji za sebou. Dívka přišla ke gauči, vzala si injekci a podívala se na mě. Jako kdyby žádala o svolení nebo co. Zapřel jsem se rukama a kývnutím jí pobídl, aby pokračovala. Jehla do její ruky zajela v momentě, kdy Marianne vešla do mé ložnice se skleničkou whisky. Ten pohled, jako kdyby si její dcera píchala drogu, problesklo mi hlavou. Černovláska vzala tácek i s prázdnou injekcí a rozešla se.

"Proto mu tu šanci nedám." řekla mezi dveřmi Marianně a opustila mojí ložnici.
"Marianne, co to bylo?" řekl jsem jejím směrem.
"Omlouvám se, je to má vinna. Prosila jsem jí, aby . . . "
" . . . aby mi dala šanci. Slyšel jsem tě v té kuchyni." sedl jsem si na postel.
"Nechci, aby jí váš otec zase nechal odvést." podívala se mi do očí.
"Protože je tvá dcera?" vzal jsem si od ní skleničku.
"Nemám děti ani Fu, ale za ty roky nám oběma přirostla k srdci." vydechla s úsměvem.
"Jak se jmenuje?"
"Jako každý vězeň tady má číslo a . . . "
"Milenka. Jasně." odfrkl jsem si.

Přišla ke mně a drze si sedla na postel. Za něco takového by měla být potrestána, ale byla pro mou maličkost jako druhá mamá. Respektoval jsem jí, a i když se ke mně občas chovala jako k malému frackovi, měl jsem jí rád. Hodně rád. Dala mi ruku na stehno, super, tohle bude zase jeden z jejích výchovných rozhovorů.

"Je všechno, ale není paličatá."
"Ehmm. . . " nepochopil jsem co mi právě řekla.
"Pravda, chová se jak paličák, ba dokonce jako zlomený člověk, kterému je všechno jedno . . . je to, ale jen maska, kterou jí nasadil tvůj otec. Nikdy jí nezlomil, nepřinutil jí brečet ani škemrat. Dosáhl jen toho, že si každý týden píchá dávku heroinu." vydechla a já jí položil ruku na její.
"Není fetka?" zeptal jsem se opatrně.
"Není a nikdy nebyla. Spíše naopak, je velice inteligentní a vnímavá." usmála se Marianne.
"Tak proč se takhle chová?" ušklíbl jsem se.
"Jako každý tady, musela slíbit naprostou loajalitu tvému otci. On by nestrpěl odpor." řekla a vstala.
"A její jméno?" podíval jsem se na odcházející hospodyni.
"Dokud ti nedá šanci, nemá pro tebe její jméno sebemenší význam, Adriene." zavřela za sebou a já se ocitl v místnosti sám. 

Krásný pátek všem. 😘