Nepodléhej mi

21.

Po včerejším útoku na Lilu jsem se rozhodl, že Marinette opravdu pošlu zpět k otci. Dovolila si přes příliš a má trpělivost byla u konce. Nebude si vynucovat pozornost tímto chováním. Navíc jí očividně noc v cele mezi děvkami, co jen ležely s roztaženými nohami neschladila. Ráno byla opět v kuchyni a připravovala snídani. V mých očích tohle její vítězství nebylo, jen dokázala, jak hluboko dokáže klesnout.

"Ale otče." protočil jsem očima, když mi odmítl vyhovět.
"Už jsem řekl, a tak si dál nevymýšlej lži. Tvá milenka by nikdy neuhodila tu tvojí . . . Lilu."
"Neviděl si to." podrážděně jsem zavrčel, když ochranka přivedla Marinette do mojí kanceláře.
"A ty snad ano? Jediný záznam si smazal. Lila je známá manipulátorka a dělá vše jen pro svůj vlastní prospěch. Klidně s ní šukej od rána do večera a celou noc, ale tvá zákonná milenka zůstává." řekl mi nasupeně do telefonu a zavěsil.

Vzteky jsem ten svůj hodil na zem až se rozbil displej. Muže z ochranky jsem vyhodil za dveře a Marinette tvrdě popadl za ruce a zmáčkl.

"Co si o sobě do prdele myslíš?!" zavrčel jsem a přidal na síle stisku.

Nevydala ani hlásku, jen stála s nepřítomným výrazem a kůže okolo mého stisku začala pomalu modrat.

"Tak mi kurva odpověz a nehraj si na němou." řval jsem jak pominutý a shodil jí na koberec.

Měl jsem před očima úplně černo. Nebylo pochyb, že to udělala. Tu noc, co spala připoutaná k mé ruce taky chtěla napadnout strážnému a tehdy v kuchyni tomu co mi kradl alkohol dala taky facku.

"Poslal jsem tě dělat jinou práci, aby si měla pocit, že ti nenadržuju a nechovám se k tobě hezky. Jediné, co zůstalo byla tvoje luxusní postýlka, ale s tím je teď konec. Nemluv si, ale garantuju ti, že z té zapáchající cely nevylezeš, dokud si tě můj otec nevezme zpátky." popadl jsem jí za ruku a surově vytáhl zpět na nohy.

Byla lehká jak peříčko, nekladla žádný odpor, nic. Jen mlčela. Fakt jí bylo všechno ukradené. Dotáhl jsem jí ke stolu, přes který jsem jí přehnul a začal si sundávat opasek z kalhot. Kdyby aspoň brečela, ale prostě nic.

"Pane Agreste?" vyrušil mě jeden z mužů během oběda.
"Nemůžu se ani v klidu najíst?" odfrkl jsem si a vzal si do ruky tablet co mi podával.
"Na co koukám?" zeptal jsem se s nezájmem.
"Nevím. Nino mi to pro vás dal." pokrčil rameny a odešel.

Vzteky jsem už po druhé dneska třískl s nějakou elektronikou. Od nedojedeného jídla jsem mířil okamžitě do své ložnice k Lile.

Marinette se úplně odstřihla z patra, které jsem obýval. Byla jí přidělená cela a dvě staré přikrývky. Přes den pracovala s ostatníma a v noci těžko říct. Opět jsem jí nechal dát žlutou stuhu. Pokud si s ní někdo chtěl užít bylo mi to fuk. Tímhle jsem jí netrestal za to, co se stalo v kuchyni, ale za to, že mlčela.

"Pane Agreste?" přišla za mnou smutná Marianne.
"Ne a říkám to naposledy. Pro mě skončila." řekl jsem jí tvrdě do očí.

Po statku se rychle rozneslo, kde černovláska spí, i to, že je nejspíš ve velkém trestu. Několikrát jsem z okna své pracovny zahlédl, jak na ní chlapy šahají nebo si jí pohazují mezi sebou. Ještě před půl rokem bych se na to nedokázal dívat, teď jsem byl vůči ní dokonale a chladný a Lila si toho po pár dnech všimla. 

Krásnou sobotu všem. 😘