Nepodléhej mi

25.

Probudil mě hluk vycházející z chodby. Křik ochranky nezvěstil nic dobrého, ale stále mi nebylo tak, abych vstal z postele a sjednal pořádek. Ležel jsem na boku natisknutý k Marinette a pevně jí objímal, jako bych se bál, že by mi mohla utéct. Díky ní jsem se v noci, alespoň trochu prospal. Byla u mě celou dobu, kdy jsem se třásl zimou a ani po mém otočení se k ní a hnusných slovech neodešla. Jen na chvilku opustila mojí ložnici, aby mi přinesla ještě jednu přikrývku, do které mě zabalila. Někdy po půlnoci si lehla ke mně a natiskla své hubené tělo k mým zádům. Hřála krásně, stejně jako naší první společnou noc, kdy jsem si jí k sobě připoutal. Už pár minut jsem byl vzhůru a nadával si za všechno co jsme si ještě o ní večer myslel, než jsem usnul. Její zájem byl pro mě nadevše. Pomalu jsem jezdil prsty po jejích vlasech až jsem se dostal k tváři. Chtěl jsem, aby se ke mně otočila a přitulila se ještě víc.

Nešlo to. Nedokázal jsem jí zcela vytěsnit z hlavy natož ze srdce. Lila nebyla ani chabá náhrada, i když jsem si to celou dobu myslel. Jak jsem mohl odjet do Itálie a Marinette tu jen tak nechat otročit. Udělal jsem to jednou, po druhé už nikdy. Prostě zůstaneme spolu a budu hledat řešení. Žádné ustupování. Tím, že za mnou vůbec přišla mi dala naději. I bez slov bylo jasné, jak moc se o mě musela poslední dny bát. Od té nehody do teď zůstávala v mé blízkosti. Nemusela tu být, přesto neodešla. Nevěděl bych to, kdyby mi to Marianne včera odpoledne neřekla. Od té nehody Marinette nevytáhla paty z tohoto patra, a to měla pobyt zde zakázaný. Podle všeho ani nespala, protože její pokoj byl zamčený. Až do teď mi to to však připadalo směšné.

"Přinesu ti snídani." zašeptala a já okamžitě povolil sevření.
"Zůstaň ještě chvilku." zachraptěl jsem.

Opatrně jsem si jí otočil k sobě a musel se usmát. Konečně její oči nebyly chladné, bez života. Zastrčil jsem jí pramínek vlasů za ucho a ruku položil zpět na její odřenou tvář. Byla tak krásná, až jsem se sám sobě divil, že jsem nechal Lilu, aby mi pomohla na ní zapomenout. Pět měsíce a ona byla snad ještě krásnější. Po modřinách nezbyla ani památka, jen byla stále tak hubená.

"Děkuju." díval jsem se jí stále do očí.
"Není za co." ušklíbla se a vstala.

Tak tohle ti Adriene moc nevyšlo, pomyslel jsem si. Přišla skoro hned zpátky i s obřím tácem. Marianne se s těmi snídaněmi překonává. Posadil jsem se a Marinette mi ho položila na nohy. Od uštknutí jsem konečně pocítil trochu hlad.

"Kam jdeš?" zastavil jsem jí, když chtěla odejít.
"Chci říct, že bych byl rád, kdyby si tu zůstala a dala si aspoň trochu se mnou." usmál jsem se.
"Nezměnila jsem názor vůči tobě a odchodu ze statku . . ." zasadila mi tvrdou ránu.

Zhluboka jsem se nadechl a zíral na ní jako na zjevení. Totálně tím zazdila mojí poslední naději, že jsem jí, byť i malinko chyběl. Vyjádřila se a přesvědčovat jí o čemkoliv jiném je marné. Boj mezi námi vyhrála, dokázala svojí perfektní neoblomnost.

"Chápu." odsunul jsem tác a sklonil hlavu.

Sedla si na postel ke mně a tác mi vrátila zpět na nohy. Nožem namazala na opečený toust žervé, posypala trochou soli. Stačilo si už jen kousnout. Držela ho před mými ústy a čekala.

" . . . ještě jednou mě takhle budeš prosit . . ." podívala se mi po chvilce do očí.
"Vyhrožuješ?" jemně jsem se usmál a byl rád za každé její slovo, které bude na dlouhou dobu poslední.
"Díky tomu, že si se mnou vyspal si jediná moje rodina." stáhla ruku, která držela namazaný toust.
"Marinette . . ." vydechl jsme a byl rád, že neřekla, znásilnil.
"Ne, teď ty poslouchej mě. Můj život už hodně dlouhou dobu nemá žádnou hodnotu. Patřila jsem tvému otci, teď patřím tobě. Nevybrala jsem si to a můžu být paličatá sebevíc, ale jedno uznat musím. Nebýt tady nebo u tvého otce, byla bych dávno mrtvá nebo spáchala sebevraždu. Nikdy jsem nedoufala, že se dožiju osmnácti a teď je mi dvacet čtyři a stále jsem naživu. Sice jako vězeň, ale koho to v podsvětí zajímá. Tohle je prostě realita a ty nesmíš brát na to ohledy. Jsem vězeň a ty boss, tečka. Můžeš mi nadržovat jako své milence, ale víc nic." vydechla a stále se mi dívala do očí.
"Zůstaneš tedy, když dodržím vztah vězně, milenky a bosse?" zeptal jsem se a ona po chvilce kývla, že ano.

Spolu jsme posnídali a já po se po jejím odchodu do kuchyně ještě trochu prospal. K obědu jsem snědl snad celé kuře a hromadu brambor. Marianne byla spokojená. Pořád do mě šila, že je ráda za moje zlepšení. Po vyšetření a sprše jsem se přesunul zpět do vychladlé postele. Byla půlka září a skoro všichni byly venku, aby pomohli se sklizní. Díky bohu za Nina, jinak by se to tady rozpadlo, říkal jsem si. Vedl to tady fakt skvěle, škoda, že je němý. Věřím, že by se s ním dalo mluvit o všem. Už teď ho beru skoro za vlastního bráchu a kamaráda.

"Pane." přišel za mnou velitel z ochranky, kterého jsem si zavolal.
"Chci, aby za mnou přišla moje milenka, dostal jsem na to chuť." řekl jsem arogantním tónem.
"Jistě, dohlédnu, aby se připravila." kývl a odešel.

Lhal jsem, ale nebavilo mě tu být sám a na televizi jsem neměl sebemenší náladu. Bylo jedenáct večer, snad nebude spát. Během deseti minut byla tady a muž z ochranky za ní zavřel dveře. Stála u dveřích v bílých šatech těsně pod zadek.

"Nebudu s tebou spát, ale ocenil bych kdyby sis vzala něco jiného." vstal jsem z postele a dobelhal se k ní.
"Jsi tady, protože nemůžu usnutou." odpověděl jsem jí, když jsem uviděl otázku v jejích očí.

I s Marinette jsem došel do své šatny a vyndal bílé triko s černými kalhotami. Bylo to její a já to tady měl, abych . . . to je jedno, prostě to tu je a tečka, okřikl jsem své podvědomí. V koupelně se do toho převlékla.

"Je to takhle v pořádku?" zeptal jsem se, když jsem si dal hlavu na její prsa.
"Hmm." tomu se říká odpověď.

Ležela na zádech, jak jsem ji položil, sám si lehl na bok, objal jí a hlavu si položil na její hruď. Takhle mi bylo strašně příjemně. Očividně jsem měl rád tulení a ani to nevěděl. Snažil jsem se jí dotýkat co nejjemněji, vyhnout se všem špatným pohybům a udržet svojí erekci na uzdě.

"Až usnu odejdeš?" zeptal jsem se po chvilce.

Mlčela a rukou mi jemně jezdila ve vlasech. Pochopil jsem, že nemůžu mít všechno. K ničemu jí násilím nutit nebudu, pro tuhle chvíli jsem vděčný za její přítomnost. Pomalinku mě tím uspala až jsem úplně odpadl. Ještě, než se tak stalo, povolil jsem sevření, aby mohla odejít.

"Hezké sny, Adriene." zašeptala mi do ucha a pevně mě obejmula.

Krásnou středu všem. 😘