Nepodléhej mi

10.

Spala jak zabitá. Z pracovny jsem si přinesl notebook, abych mohl pracovat, i když jsem jí spíš celou dobu pozoroval. Po příjezdu jsem jí odnesl nahoru do jejího pokoje. Umytou a převlečenou jsem pak uložil do postel. Spala už skoro osmnáct hodin, a to jsem nepočítal cestu autem.

"Si tak krásná." odhrnul jsem černé vlasy z tváře.

Spala na boku, pravou ruku pod hlavou a levou volně u těla. Byl to boj umýt bezvládné tělo, ale co. Stejně jsem ji nahou už viděl. Tedy částečně. Při tom mytí jsem si nemohl nevšimnout několika jizev, obzvláště jedné, která byla od mého otce. Rád jí při mučení dělal svým obětem. Ona jí měla na vnitřní části stehna. Čím víc jsem o všem přemýšlel, tím to bylo horší. Díky tomu obchodu jsem pochopil její význam i slova Marianne o její inteligenci. Záhadou mi bylo, co provedla mně.

Ty oči, úsměv, jemný hlas i božské tělo. Povaha, kterou neměli ani někteří muži z ochranky. Láska to nebyla, ale náklonost ano. Měla charisma a uměla upoutat moji pozornost i bez slov. To dokázaly dívky jedině v případě, že se mnou spaly.

"Jak je ti?" zeptal jsem se hned jak otevřela oči.
"Jako kdybych nedostala dávku heroinu." zaskuhrala a já se natáhl pro sklenici s vodou.
"Nechtěla si to." bránil jsem se.
"Jsem ráda." vypila celou sklenici a já si jí od ní vzal.
"Budeš zvracet?" jen zakroutila hlavou na odpor a znova si položila hlavu na polštář.
"Nebudeš mluvit, chápu." vstal jsem z postele.

Odešel jsem. Jednak co bych tam dělal, když nemluvila a stejně bude ještě volat otec ohledně toho obchodu. Byl spokojený, přesně tak jak jsem předpovídal. Oběd do mě spadl jako už dlouho ne. I Marianne říkala něco ve smyslu, že je vidět moje uvolnění. Nemohl sice za to podařený obchod, ale i tak to nebylo úplně nejhorší. Zvládáme si říct pár vět.

K večeru jsem si šel pročistit hlavu do posilovny k boxovacímu pytli. Nezdálo se to, ale zima byla pomalu na ústupu. Tvrdl jsem tu už něco přes půl roku, to jednomu vleze na mozek. Kde jsou ty doby vymetání klubů a ježdění po dálnicích, kam mě jen napadlo. Teď jsem tady jak starousedlík nebo boss v penzi, který už nerozumí obchodům. K tomu všemu sám. Nemám milenku, která by na mě každou noc čekala v posteli ani přátele z Ameriky.

"Propni tu ruku pořádně, nebo si něco natáhneš." ozvalo se od dveří.

Stála tam, bosá v bílých šatech s rozpuštěnými vlasy. Už nebyla tak bledá, a dokonce si vyndala i ty škaredé čočky z očí. Pomalými krůčky se přibližovala mezitím co jsem si utíral pot do ručníku. Natáhla ruku a podala mi láhev s rozmíchaným proteinem.

"Dík." vzal jsem si jí od ní a posadil se na jeden ze strojů.
"Za celých devět let jsem nikdy neprosila." řekla a podívala se jinam.
"Bylo ti špatně a . . . cože?! Si tu už devět let?!" prudce jsem vstal div jsem nerozlil protein.
"Překvapuje tě to?" řekla chladně.
"Překvapuje mě, že už devět let mlčíš." nad tím se ušklíbla.
"S tvým otcem se moc mlčet nedalo."
"To chápu." zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.
"Chci, aby si na to s tou drogou zapomněl. Tvůj otec to svinstvo do mě cpe už několik let a nebyl by zrovna rád, kdyby zjistil, že jsem včera nedostala dávku za odměnu." podívala se mi do očí.
"Jde hlavně o tebe. Mně už je všechno jedno." dodala.
"Řekneš mi své jméno?" cítil jsem, že mi důvěřuje.
"Těžko, když nemluvím." protočila očima.
"Prásknu to s tou drogou." naoko jsem pohrozil.
"Ublížíš tím jen sám sobě. Věř, že za těch devět let mi tvůj otec mimo odstranění částí těla udělal všechno. I když . . . kdyby mi vydloubl oči, aspoň bych se nemusela už na nikoho koukat." řekla a ve dveřích se objevil muž z ochranky.

Rozhovor s otcem i Radou stál za to. Musel se pochlubit mým úspěchem až v Itálii. Společníci byli nadšení a otec získal pro statek investici i možnost dalších "dělníků" na drogy. Pocit, že něco dokážu byl sice pěkný, ale dík patřilo hlavně černovlásce. Ona odhalila špatný matroš.

"Večeře." přišla do pracovny Marianne.
"Jdu." usmál jsem se a zaklapl notebook.

Na stole v jídelně byla připravená doslova hostina o několika chodech, Marianne si dala záležet. Zasedl jsem a přišla černovláska s láhví červeného vína. Dala mi ochutnat a po souhlasu mi dolila sklenici. Chtěla zase zmizet, ale já se nedal a stáhl si jí do klína.

"Nemusíš mluvit, ale tohle všechno sám nesním." kývl jsem ke stolu.

Jen zakroutila hlavou na nesouhlas a chtěla se mi vyvlíknout. O to víc jsem zesílil stisk mého obětí.

"Proč? Jsi moje milenka, máš právo jíst u stolu a já to tak chci, pokud to nevadí tobě." řekl jsem po chvilce.

Nakonec ustoupila, tak jako vždycky a sedla si na židli vedle mě. Nechal jsem jí si vzít co chtěla a sám si plni žaludek výborným masem a hranolkami. Stále mi dolévala až padly tři flašky vína. Moje nálada byla na samém vrcholu a po tak dobrém jídle mohl být už jen jediný dezert. Ona a v posteli. Volně jsem se přesunuli do ložnice a já si dal ještě několik panáků skotské, než jsem se na ní vrhl s polibky. Neoplácela mi je, ale mému opilému já to bylo úplně jedno. Rozškubal jsem bílé šaty, které jsem ze srdce nenáviděl a povalil jí na stolek u gauče.

Ráno jsem se probudil s děsnou kocovinou a studenou půlkou postele. Byla pryč. Vyletěl jsem a uviděl kusy bílé látky. V pravé ruce jsem stále držel kus roztrhaných kalhotek z oné noci. a letěla na zem a já začal hledat kalhoty.

"Bože, ty si takovej kokot Adriene." nadával jsem si, když jsem si všiml krvavého fleku uprostřed postele.

Nebylo ani šest ráno, nikde nikdo. Prolítl jsem kuchyň, jídelnu, kde to vypadalo jako po rvačce, pracovnu, posilovnu u šatnu a zbýval už jen její pokoj. Pokud jsem v noci udělal to, co si myslím, tak bude někde schovaná mezi ostatními a přijde až s Marianne. Rozrazil jsem dveře jejího pokoje. Postel ustlaná, tady nespala. Už jsem chtěl odejít hledat ven, když jsem uslyšel tlumený pláč.

"Koupelna." zašeptal jsem a pomalu šel k pootevřeným dveřím.

To ne, pomyslel jsem si a strčil do nich hlavu. Seděla na studených dlaždicích v roztrhaných bílých šatech s jednou rukou u pusy a s druhou mezi nohama. Na stehnech měla zaschlou krev. Protáhl jsem se v momentě, kdy si mě všimla a okamžitě vyndala zakrvácenou ruku co měla mezi stehny. Ještě víc se přitiskla k rohu vany a dala ruce před sebe.

"Uklidni se prosím." teď jsem nevěděl komu to vlastně říkám.

Pomalu jsem si k ní klekl a díval se do jejích vyděšených očí. Musel jsem být opilý jak hovado, abych jí provedl něco takového, a ještě si to užil. Chytil jsem jí pod třesoucíma se rukama a koleny. Posadil na skříňku, ze které jsem vzal čistý ručník a v umyvadle ho trochu namočil. Opatrně roztáhla nohy, když jsem jí to naznačil rukou. Něžně jsem otíral zaschlou i čerstvou krev ze stehen, během čehož mi položila hlavu na hruď a objala mě. Už jen vzlykala.

"Strašně moc se ti omlouvám. Vůbec nevím, co to do mě včera vjelo." zašeptal jsem.

Krásné úterý všem. 😘