Nepodléhej mi

46.

Leželi jsem v trávě a pozorovali nebe jak si pokladně plyny. Cítil jsem každý její dotyk na mém těle a užíval si to. Hlavu měla položenou na mé levé ruce. Posledních pár dní mi připadalo, že vyhledávala můj dotyk cíleně. A co víc, už neměla chladné oči. Čím bylo venku hezčí počasí, tím byla veselejší. Za posledních pár týdnu si udržovala váhu a po vychrtlém těla nebyla ani památka. Byla krásnější, než když se mi poprvé podívala v pracovně do očí.

"Máš hlad?" usmál jsem se na ní.

Jen se otočila a položila si hlavu na mou hruď. Přesně v těchto chvílích jsem zapomínal, jak se dýchá. To, co jsem momentálně prožíval bylo, jak pobyt v ráji. Nic mi nechybělo a věřil jsem, že ani jí. Už jsem nechtěl být ničí, jen její. Teď bych se nedokázal rozloučit s jejíma očima a jen tak odjet za obchodem přes oceán. Taky proto jsem i potlačoval strach a obavy, že mi jí otec sebere.

Po příchodu jsem jako vždy zasedl k papírům. Už se mi naštěstí tak nehromadily, ale bylo stále přes co se prokousávat. Zatím co jsem seděl za stolem, Marinette seděla na huňatém koberci a pletla. Někdy seděla u krbu, někdy u velkého zrcadla, které jsem do pracovny pořídil. Mistr Fu říkal, že v tom zrcadle hledí do své minulosti a tím se léči. No nejsem odborník, ale přišlo mi to dost přitažené za vlasy.

"Odneste to a doneste jí další." kývl jsem na hromadu upletených košíků.

Od doby, co vyrobila bombu do laborky nechtěla, dokonce dala najevo i nesouhlas. Nic nemohlo potěšit moje srdce víc než fakt, že chtěla být se mnou a daleko od nebezpečných chemikálií. Náplní jejího dne tak byly jen bezpečné práce. Pletení, pomoc v kuchyni a prádlo. Neposílal jsem jí ani sázet, když nechtěla.

"Jde ti to." přisedl jsem si k ní a vzal si jeden do ruky.

Už se to pomalu začínalo podobat kabelkám na pláž z přírodního materiálu. Byla však šikovnější, během pár týdnů přišla i na kloub různým miskám a ošatkám. Žasl jsem a stále mě překvapovala. Je v mém životě něco okolo tří let a stále zjišťuji, jak skvělá je. Povzdechl jsem si a vstal od ní. Hned se za mnou otočila a hodila po mně nechápavý pohled.

"Ne nic, to je v pořádku." snažil jsem se znít přesvědčivě, marně.

Stále mi ležely v žaludku otcova slova. Rok života. Co to sakra je?! To tak strašně rychle uteče, obzvlášť, když veškerý čas trávíš s někým, koho miluješ. Sice, řekla, že něco provede, ale jak v tomhle stavu. Od její scény v kuchyni a následně v šatně neuplynul ani týden. Týden a ona mi věřila. Předtím jsem musel bojovat o každý její pohled. Momentálně se podobala víc nějakému domácímu mazlíčkovi než vzpurné dívce. Nemělo cenu si nic nalhávat, stará Marinette zemřela ve studni a nová je bez vzpomínek na staré já.

"Přivezli stromky, pane." vyrušil nás poskok.
"Jdu." kývl jsem a vstal.

Obešel jsem stůl a vydal se k Marinette. Ta přijmula mou ruku, aby se mohla postavit. Sama si došla pro kardigan a obula boty. Mohli jsem vyrazit. Ta studna byla v neudržovaném sadu. Když jsme jí sem vzal poprvé, byla tím místem zcela unesená. Její mozek zřejmě vypustil fakt, že v studni, na kterou si tak ráda sedala se topila. Zároveň se sad stál jejím nejoblíbenějším místem a chodila sem skoro každý den, když jsem to dovolil.

"Fajn, tak to udělejte nějak podle plánu. Staré stromy, co jsou k ničemu vyhodit, nové zasadit. Sice se mají sázet na zimu, ale při troše štěstí to dají." řekl jsem a Marinette nikde.

Už mi málem praskla cévka, když jsem jí spatřil, jak se hrabe v zemi. Bylo skoro nemožné potlačit úsměv, takže jsem ho zkroutil do prapodivné grimasy. Konečně, pomysle jsem si. Druhý den ráno si oblékla pracovní oblečení, do kterého bylo ještě před pár dny nemožní jí dostat i za použití násilí a vyšla ven s ostatními ze skupiny.

"Povedlo se, konečně se začlenila a nikdo už nemůže mít sebemenší pochyby, že je něco špatně." řekla Marianne a koukala se z okna na dvůr.
"Už jsem zrušil její "domácí vězení" za dobré chování." udělal jsem uvozovky.
"V podstatě se vyléčila sama z toho traumatu, ale stále nepromluvila. Vyhráno nemáme." řekl Mistr Fu.
"Pro tuto chvíli máme. Je relativně zdravá, jí jako normální člověk a teď se vrací k venkovní práci. Víc jsem si přát nemohli." usmál jsem se a rozešel se od okna.
"Uvidíme, pokud se vrátí její staré já, máme vyhráno." zašeptal Fu, ale to už jsem neslyšel.  

Krásnou středu všem. 😘