Nepodléhej mi

50.

Kap, kap, kap. Na můj vkus to trvalo moc dlouho. Seděl jsem u lůžka na, kterém ležela. Byla tak bledá. Mistr Fu ji okamžitě dal výživu přímo do žíly, ale to byla jen slabá pomoc. Všechny ty kila, co shodila . . . ne, nesmím na to myslet. Prsty jsem ji jezdil po hřbetu ruky a maloval neviditelná kolečka.

"Jděte do prdele. Mě nezajímají vaše trapné výmluvy." třískl jsem s mobilem o stůl a zajel si rukama do vlasů.

Zasraný papír od otce, kurva. Ten obchod je hloupost, vždyť ani nemají peníze a pokud tenhle gang někoho zastupuje je to přinejmenším znepokojující. Přesunul jsme se s papíry na gauč, abych aspoň trochu vychladl a začal zase normálně uvažovat. Někdo se mě dotkl a vzal mi složky s papíry, co jsem měl položené na nohách. Prudce jsem se otočil a moje oči se střetly s modrými. Přitáhl jsem si ji ještě blíž, abych ji přinutil obejít gauč a stoupnout si přede mně. Musím na ní opatrně, do ničeho netlačit. Kurva, kurva, kurva. Nadával jsem si v duchu a na tváři měl zcela klidný výraz.

"Sedneš si?" zkusil jsem.

Trochu se zarazila, ale mou ruku nepustila. Pomalu jsem si jí stáhl do klína. Byla úplně studená, jako kdyby někde prochladla. Čemu se divím, hubený člověk je zimomřivý a je jedno, že je tady přes 26°C. Ani nevím proč, ale vybavil se mi ten svetr, co jsem jí dal. Moc jí slušel a já ho musel zasvinit svou krví.

"Uvolni se . . . unesu tě." dál jsem ji pramen vlasů za ucho.

Trvalo to, ale nakonec povolila a dosedla na mě celou vahou. Skoro okamžitě se přitiskla na moji hruď a já se natáhl pro pohozené sako. Aspoň něco, pomyslel jsem si. Chvilku takhle posedíme a pak jí donesu do postele. Odpočívat a jíst. To je pro ni hlavní společně s detoxem od drog. Tak hrozně moc bych si přál, aby mě potřebovala a dovolila mi být u ní. Připadalo mi, že se přese mě kouká jako kdybych byl duch.

"Večeře pane." vešla Marianne s tácem do pracovny.

Pečená rýže se zeleninou s masem, její specialita. Doufal jsem, že by si se mnou dnes dá i trochu Marinette, ale ta na mně usnula. Měla klidnou tvář a já neměl srdce jí budit kvůli jídlu, které by třeba ani nechtěla. Bude rozumnější si počkat a nalákat na ovoce. V náruči i se sakem, které držela ze spaní jsem jí přenesl do jejího pokoje. Byla od otce opět rozbitá na tisíce kousíčků a já taky. Chystal se obchod, u kterého jsem nemohl chybět. Sice jsem si přál, abych nikam nemusel, ale byl jsem i rád. U tohohle obchodu nemusela být přítomna Marinette, což mě dost uklidňovalo. Na pár hodin odjedu a na večeři budu zpátky. Pak už nám dá otec pokoj. Po jejím uložení do postele, přikrytí a puse do vlasů jsem se vrátil do pracovny.

"Dostane se z toho." chlácholila mě Marianne.
"Přijde mi, že je čím dál tím horší." odfrknul jsem si.
"Musíme věřit." zašeptala a odešla.

Já věřím celou dobu. Tedy až od toho mého uštknutí. Láska je mocná čarodějka stejně tak vesmír. Dostal jsem od obou to nejcennější. Marinette. Tak proč jí sakra nedokážu ochránit?! Jsem mafián, vrah, vystudovaný ekonom. Jak je možné, že ani titul milenky jí nezajistí klid. Otec Marinette z nějakého důvodu vybral, přesto s ní má dohodu o její smrti za rok. Něco mi uniká, něco hodně podstatného.

"Hraje na piano, tančí, je poměrně dost zručná, ovládá dokonale chemii . . . " začal jsem si mluvit sám pro sebe a u toho mlátit do boxovacího pytle.
"Vcelku i silná." vzpomněl jsem si na tu ledovou koupel i studnu.
"Nemůže to být nějaká chudinka." kop a výpad na pravou stranu.
"Držel jí minimálně pár měsíců ve sklepě s tou maskou. Na statku je něco přes jedenáct let . . ." chytil jsem pytel a opřel si o něj hlavu.
"Jaké dítě v třinácti letech ovládá perfektně chemii? Piano a tanec možná, ale chemii?" setřel jsem si z čela pot.