Nepodléhej mi

24.

Na můj příkaz se zvedla ze země a vzala opět do rukou rýč. Stál jsem kousek od ní i s ochrankou. Znovu začala pracovat, stejně jako ostatní. Tou prací jsem jí netrestal, nechtěl jsem jí trestat. Kdysi jsem chtěl, abych jí zde udržel, a aby se nezaplétala do žádných rvaček. Brzy bude zima a mimo těch co se starají o zvířata, se všichni přesunou do výroby munice a drog. Jenže toho se už ona nedočká, do té doby se jí zbavím a už mi na statku překážet nebude. Ani si z tváře nesetřela krev, která se jí objevila na odřené kůži.

"Půjdeme?" zeptal se muž z ochranky.
"Ano. Čeká na mě ještě spousta papírů." kývl jsem.

Najednou jsem však viděl něco, co bylo špatně. Ona se otočila, protože jsem to rozkázal a pak jí bez varování uhodil. Marinette mě poslechla a já jí za to potrestal! Došlo mi, co jsem provedl, ale už to nešlo vzít zpátky. Před pár minutami jsem se zachoval jako můj otec, a to je nepřípustné. Co se mnou tohle místo dělá?! Stál jsem stále na tom samém místě a okolo mě se zastavil čas. Tohle přece nejsem já, k tomuhle mě moje maminka nevedla. Nikdy by nedovolila, abych si takhle pohrával se svými city a stavěl lži na svých bujných výplodech. Posledních pár dní jsem si chybně myslel, že je všechno už za mnou, ale mé srdce se otevřelo znovu a bylo ještě víc rozpadlé než před mým odjezdem do Itálie. Lila byla chyba. Měl jsem zůstat u alkoholu a náhodných známostech. Takhle budu, muset řešit ještě její vrácení zpět bossovi. A to všechno, protože jsem chtěl zachránit jednu černovlasou dívku a u toho dokázal zničit jen sebe.

"Au . . . sakra." zaklel jsem, když jsem pocítil ostrou bolest v kotníku.
"Pane?! otočil se na mě muž z ochranky.
"Dobrý, jen nějaký bodlák." protočil jsem očima.

Při dalším kroku však bolest nepatrně zesílila a ucítil jsem i tlak na kotníku. Super, zamotal jsem se do nějaké píchavé kytky. Zrovna tenhle oblek byl můj oblíbeny. Podíval jsem se na své nohy a zakřičel jako holka. Okolo pravé nohy jsem měl obmotaného tlustého hada, který už byl nejspíš i zakousnutý.

"Had." zakřičel muž z ochranky.

Bolesti jsem spadl na prašnou cestu. Muž z ochranky nevěděl, jak ho ze mě sundat, ale najednou vytáhl zbraň a vystřelil. Necelí metr od nás se plazil totiž další. Potom si hned klek a vytáhl ostrý nůž.

"Ne." vykřikla Marinette, když už chtěl seknout.
"Mluví?!" podíval se na mě zmateně muž z ochranky, když ho odstrčila a klekla si ke mně.

To bylo poprvé od příjezdu, kdy jsem uslyšel její hlas, nepočítaje to ráno v kuchyni, kdy mluvila s Marianne i Mistrem Fu. Had se nepustil a stisk ještě zesílil. Skoro hned se tu objevil i Nino. Jeho dar v zjevování byl fakt výborný. Okamžitě klečel vedle dívky. Podal jí do ruky násadu od rýče, kterou zlomil a přidržel mi nohu u země.

"Rukavice." natáhla ruku k ochrance.
"Dej jí ty rukavice." zavrčel jsem, když se k tomu muž z ochranky neměl.

Nasadila si je a zahýbala všemi prsty. Pravou ruku měla volnou v levé držela kus násady. Tohle nedopadne dobře, pomyslel jsem si. Nechápal jsem proč tu teď klečí. Sotva před čtyřmi minutami dostala facku, až druhou chytla o zem. Stranila se mi a teď je na dosah mé ruky a dobrovolně.

"Nehýbat . . . jinak pustí ještě víc jedu." zašeptala Marinette.

Bylo vidět, že je možná ještě víc vynervovaná než já. Takovouhle jsem jí neznal, jako kdyby měla strach. Opatrně se přibližovala rukou k hadovi a vyměřovala vzdálenost od jeho hlavy a klacku. Přísahal bych, že i přes ty rukavice se jí třásla ruka.

"Pusť." řekla Ninovi a ten pustil hned moji nohu.

Přesně v tom okamžiku už držela hadovu hlavu v pravé ruce a já cítil, jak mi vyjíždí jeho zuby z kůže. Ten se okamžitě ohnal, ale Marinette byla rychlejší, a tak se zakousl do kusu dřeva. Rychle ho přišpendlila na zem a Nino ho přesekl ostrou hranou rýče. Okamžitě mi z nohy sundal i zbytek těla hada a já úlevou vydechl.