Nepodléhej mi

45.

XXX dní. Přesně tolik už uběhlo ode dne, co jsem jí našel polomrtvou ve studni a YYY dní co se probrala. Vděčnost, kterou jsem od těchto dvou dnů pociťoval rostla snad každou hodinu. Nikdo ani já sám nedokázal popsat pocity, které ve mně vděčnost vyvolala.

"Dobré ráno." pozdravil jsem při vstupu do kuchyně.

Marianne už měla naservírovanou mojí snídani a Marinette mi jako pokaždé přinesla hrneček s kávou. Už jsem se na ní ani nedíval, nemělo to cenu. Oči schovávala za ofinou, neusmívala se. Vlastně přesně YYY dní nikdo neslyšel její hlas, pokud se tedy může počítat křik po probuzení. Mistr Fu to stále přisuzuje traumatu. Sice to říká víc odborně, ale podle něho jí prostě přeskočilo a zbláznila se.

Stále mi v hlavě běží náš poslední rozhovor, naše první hádku. Utekla věčnost, počítal jsem každý den, každičký.

"Proč si byla venku?" vyjel jsem hned po ní, když odešla ochranka.
"Venku, je tam taky práce." řekla přidrzle.
"Máš plést."
"Na to sis snad objednal lidi." odfrkla si a tvrdě se mi podívala do očí.
"Co si to dovoluješ?!" řekl jsem úplně vykolejeně z jejího arogantního chování.
"A co ty? Pro tebe jsou to jen kusy masa na práci, spousta z nich má zničený život díky mafii a podsvětí." vyjela po mně.
"Já jsem boss a já rozhoduju, kolik tady bude vězňů." ukázal jsem na sebe.
"Rozhoduj si, ale nekřič na mě, že nepletu košíky. Všimnul sis třeba Marianne? Nestíhá vařit, stojí práce ve sklenících, pradleny nestačí prát a co potom výroba zbraní. Ano, je nás na tvoje vize málo, musíš přidat." otočila.
"Opovaž se odejít." obešel jsem stůl a šel rázně za ní.
"Nebo co. Myslela jsem si, že jsi normální, ale očividně ti z těch košíků přeskočilo." vytrhla se mi a práskla dveřmi.

Zaklepal jsem na její dveře a vešel. Byl jsem si vědom, jak ráda by byla venku a něco dělala. Nebyla držená v pokoji násilím, ale kvůli opatřením, které se musely před pár dny zavést nepřipadalo v úvahu, jí pustit ven. Ta vzpoura byla první velká za celý můj pobyt zde, a ještě doteď se dozorci nezbavili všech mrtvých těl. A samozřejmě, že jí rozpoutali ti, co měli plést košíky. Kdybych jí tehdy poslechl, nic by se nestalo. Ten večer by neopustila moji pracovnu a já bych jí měl v bezpečí u sebe.

Seděla na podlaze u okna a koukala do ztracena. Ze skřínky jsem vzal proutěný košíček a přisedl si za ní. Hřeben sklouzával po dlouhých, lesklých vlasech. Kdyby mi někdo řekl, že jí budu láskyplně česat vlasy a starat se o ní, vysmál bych se mu. Tehdy, zády ke mně stála osoba, kterou jsem považoval za pouhou děvku. Jak dokáže být život ironický, ale díky za něj.

"Culík nebo cop?" odložil jsem hřeben a podal jí košíček.

Od té nehody neměla ani jednou drdol. Ten jsem opravdu vyčesat neuměl, ale ona ho ani nechtěla. Marianne jí ho párkrát učesala, ale pokaždé ho během pár minut totálně zničila. Dokonce ani svojí stříbrnou sponku nechtěla nosit.

"Culík." ušklíbl jsem se, když vyndala sametovou gumičku.

Během mého kadeřnického výkonu, snědla skoro celou misku hroznového vína, které jsem přinesl. Jedla a moje přítomnost v místnosti nevadila. Nic víc jsem si přát nemohl. Své mlčení mi kompenzovala právě tím, že jedla. Zase o trochu víc přibrala.

"Pane?" vešel se zaklepáním muž z ochranky.
"Ano?" otočil jsem se jeho směrem.
"Je tady." řekl.
"Takhle brzy?" podivil jsem se, ale kývl, že tam hned jsem.

Marinette už držela prázdnou misku, byla jak hadrová panenka. Pomyslně jsem jí vtiskl pusu do vlasů, a i s prázdnou miskou vstal. Muži, co jí hlídali, byli loajální na svůj život pouze mně. Nesmělo se donést otci, že se o ní takhle starám. Pro všechny na statku, měla domácí vězení.