Nepodléhej mi

1.

Seděl jsem zrovna na poslední přednášce z ekonomie v tomto semestru. Pořád dokola si opakoval poslední a pak konec, konečně. Po složení závěrečné zkoušky a odevzdání práce ze mě bude Ing. financí. Kvůli titulu jsem studoval dlouho a po různých školách na celém světě. Otec penězi nešetřil, chtěl mít ze svého syna dokonalého nástupce. Takového, který bude rozumět trhu, bude mluvit několika jazyky a bude dost silný, aby zabíjel své nepřátele. Ano, jsem syn mafiána Gabriela Agresta. Překvapivě.

"Pane." přišel ke mně můj bodygard.
"Otec se mnou chce mluvit ve vile, vím." kývl jsem a nastoupil do černého auta.

Před pár dny jsem oslavil svoje dvacáté páté narozeniny, a to znamenalo jediné. Ve světě mafie to byla pomyslná hranice, kdy se z chlapce stává muž a je připuštěn do nelegálních obchodů. Sám jsem už nějakou dobu vedl síť tady v Americe, ale oproti otci jen s kradenými auty. Drogy se mi hnusily a zbraně už byly zabrané. Jako dědic otcovo podniku jsem se snažil v tomto světě na sebe co nejméně upozorňovat. Takže auta byla jasná volba. Gorila mě odvezla na letiště a odtud jsem pokračoval dál do Francie za otcem. Už jsem ho neviděl skoro deset let. Pouze s ním vedl videohovory. Lidé se mění a je přirozené, že on také. Jeho moc sahala i za hranice Francie do ostatních zemí Evropy. Byl to jeden z nejvlivnějších a nejděsivějších lidí na tomto kontinentě.

Letadlo přistálo v noci. Nadechl jsem se a ucítil léto, sice tu nebylo takové horko jako v Americe, ale šlo to. Už tu čekalo přistavěné auto, které mě nočními uličkami dovezlo až k otcově vile. Nic se tu nezměnilo, ani město ani vila. Stále stála na svém místě a všem dávala na obdiv své stáří a honosnost. Možná tu přibylo nové zabezpečení, ale i ochranka byla stejná. Můj otec klad velký důraz na poslušnost. Stačil mu malinký pocit lži a danému člověku provrtal kulkou hlavu.

"Adriene." stál na schodech a zhlížel na mě dolů.
"Otče." podíval jsem se do jeho chladných očích.
"Jsem rád, že si konečně tady. Bylo na čase." řekl a vydal se do své pracovny.

Žasl jsem, tomuhle se říkalo u otce vyjít z komfortní zóny, většinou se mnou mluvila jeho asistentka. Jen jsem se nad tím gestem usmál a vydal se do svého pokoje. Po tom letu moje tělo potřebovala sprchu a já čisté oblečení. Už jsem nebyl ten kluk, co nosil džíny, tričko a košili. Teď už jen dobře padnoucí obleky a bez kravaty. Rebelství mi zůstalo jen ve vlasech. Odmítal jsem je nosit ulízlé a nagelované jako můj otec.

Večeře proběhla v naprostém tichu aspoň z mé strany. Otec mluvil o obchodech, kartelu, nové dodávce drog i válce mezi menšími gangy. Po mém odjezdu se tady rozpoutala doslova válka, které otec jen přihlížel a využíval jí ve svůj prospěch. Byl to obchodník v normálním i soukromém životě. Jako uznávaný módní návrhář nikdy nevzbudil sebemenší podezření a firma Agreste prala špinavé peníze jako o závod. Proto byla tak důležitá naprostá loajalita a oddanost. Mým úkolem bylo se přemístit na jih Francie do vinné oblasti a obsadit tam jeden statek i s vinařstvím. Nebylo to totiž nic jiného než jedna z otcových základen na dodávku drog. Měl tam přímo lidi, které je vyráběli, zkoušeli a balili. Schované tam byly i účetní knihy a spoustu papírů ohledně obchodů. Podle jeho slov byl nutný částečný můj dohled, ale hlavní pro mě byly papíry. Toužil prodávat víc a tomu mělo pomoc mé vzdělání.

"Povedu svojí vlastní základnu." zašeptal jsem, když jsem ležel v posteli.

Byl jsem k tomu vychováván a celé roky se na to tvrdě připravoval. Nebyl to sice úplně život, po kterém jsem toužil, ale bylo to ve mně. Už jsem měl na triku smrt pár lidí, ale špinavou práci jsem vždy nechával na někom jiným. Moje maminka nesnášela násilí a krev. To jsem s ní měl společné. Dokázal jsem ublížit jen opravdu zlému člověku, a i tak se pak musel vždycky opít do němoty. Nedokázal jsem zapomenout a připadl si hrozně. Kdo jsem, abych mohl brát lidem životy, jak mě napadne. Na tom statku to bude jiné. Otec tam nasadil režim, který je nutno dodržet. Nesmí na mně poznat strach nebo slabost. Jestli se tam někdo vzepře nebo udělá co nemá, budu já ten, kdo ho před ostatními pro výstrahu popraví.

Nad ránem mě probudili kroky. Byly rychlé a postupně se ztrácely. Bosí, v triku a teplácích jsem vyšel a spatřil otce, jak vychází ze sklepa a jde rovnou do své pracovny. Divné, pomyslel jsem si a vydal se potichu po schodech dolů. Dveře do pracovny byly pootevřené. Otec seděl u svého stolu a nalíval si whisky do skleničky. Usmíval se, to bylo opravdu dost divný. Nakonec na stůl odhodil rukavice, které nosil vždycky, když šel někoho mučit. Nikde nikdo nebyl a mě upoutaly dveře do sklepa. Scházel jsem po strmých schodech a přidržoval se zábradlí. Nechutně to tu páchlo, a ještě hůř to tu vypadalo. Všude plíseň, žádné okno jen křesla na mučení a cely jako ve vězení. Bez záchodu, bez postele. Staré deky smrděly od vykonané potřeby lidí, co tu můj otec držel. Na posledním schodu jsem si nasadil černou masku a odhodlal se jít dál. Na sklep tu bylo poměrně šero, ale identita je to nejcennější, co mafián má. Nikdo se neodvážil ani ceknout, raději dělali že spí. Nevypadalo to, že by tu otec někoho mučil. Žádné slzy, krev ani mrtvola. Prohlížel jsem celu po cele a nechápal, co otce donutilo k úsměvu. Za ty roky tu přibyl i koutek s různými lahvičkami a chemickým nádobím. Nejspíš na drogy. Už jsem se chtěl vrátit, když jsem na zemi spatřil kus černé látky. Zvedl jsem jí a všiml si čehosi co připomínalo kapky krve. O kus dál ležel další kousek látky. Klekl jsem si k ní a rozhlédl se. Nikde nic, jen dva metry ode mě visely lidské nohy. Trhl jsem sebou, až jsem leknutím spadl na zadek. Zvedl jsem svůj pohled a uklidnil se. Bylo k nim i tělo, naštěstí. Za ruce přivázané k sobě tam visela dívka. Měla na sobě roztrhané červené šaty a přes oči pásku. Rychle dýchala, věděla o mé přítomnosti. Nepatrně natočila hlavu mým směrem. Kousek od ní stál stoleček s noži a injekční stříkačky. Tak tuhle oběť otec mučil. Byla jen kousíček od země, když jsem se postavil měl jsem její obličej v úrovni svého. Chytil jsem jí obličej až trhla řetězy a udělala nepatrný hluk.

"Ššš." zašeptal jsem a placem jí setřel krev z obličeje.

Okamžitě se uklidnila a jen se nadechla nose. Nedokázal jsem odhadnout věk, ale podle jejího stavu tam byla takhle dlouho. Na očích měla pásku, která se dala sundat jen zadáním správné kombinace čísel. Musela provést něco moc špatného, když nebyla v cele jako ostatní. Nebo to byl jen čerstvé maso na mučení, jak se tady vždycky říkalo. Závislé děvky na drogách si nic jiné nezaslouží. To mě učili od mala a já s tím plně souhlasil. Jen jsem se ušklíbl a v tichosti nepozorován odešle zpět do svého pokoje. Ovšem pohled na zuboženou dívku mi nedal spát. Otcův sklep vypadal jako kopka z 15. století, a to možná měli vězni ve středověku větší luxus. Co ho celé ty roky vedlo k tomu, mít přepychovou vilu podle poslední módy a středověký sklep. Lepší otázka však byla, budu opravdu jednou lepší než on?!

Krásnou neděli všem. 😘

V první řadě patří to největší dík za vytvoření dalšího coveru, bez kterého by tahle knížka nebyla. Dokonalost, zlato. Děkuji. 💕💕💕

Rozhodla jsem se dát této knížce "2" šanci a začít jí vydávat znovu od první kapitoly. 😌

Tato knížka byla již jednou napsaná, po zablokování přístupu jsem mi někdo smazal vše co nebylo zveřejněno a já nebyla schopná znovu navázat. Změna nastává tedy až v poslední části příběhu, ale já prostě potřebuji, aby to navazovalo. 🫣

Zároveň musím udržet "plán", aby to bylo z pohledu Adriena a řešily se zde stejné věci dokola. Pomalu se bude děj nabalovat a ke konci už bude i nejspíš jasné, kam celý příběh míří. 🙏

Takže přeji pěkné čtení (pro někoho druhé již), kapitoly budou vycházet každý den až do konce knížky. ❤️máme před sebou více jak 50 kapitol a tentokrát jsou všechny dopsané. 😎