Nepodléhej mi

57.

Tak tohle nevyjde. I přes to, že jsem se snažil přesvědčit o opaku. Vůbec mi hlava nebere, jak jsem mohl s něčím takovým souhlasit. Marianne zrovna vařila večeři, Mistr Fu si hrál s nasušeným roštím a Marinette byla někde v tahu. A já byl jak před maturitní zkouškou, protože byl dneska den D. 

"Zelenina, děkuju." řekla Marianne Marinette, když donesla obří bednu do kuchyně.

Ta na odpověď jak bylo zvykem kývla a dala se do její přípravy. Nebyly jsem totiž sami, v kuchyni byl přítomen i muž s otcovy ochranky. Vše muselo vypadat zcela normálně a já především. Dopoledne jsem uzavřel obří kontrakt s překupníkem aut, získal nepopsané technické listy a k tomu dokonce i pár úředníků. 

"Pane Agreste, mohu." vešel další muž od otce společně s Ninem.
"Teď?!" zpražil jsem je pohledem.
"Je to důležité." dodal si muž odvahy, ale jeho hlas to očividně tak necítil.
"No, tak co je." odložil jsem vztekle mobil a otráveně se na ně podíval.

Kopl jsem do sebe už pátou skleničku whisky a díval se z okna dolů na dvůr. Mistr Fu to raději nekomentoval, nebylo taky co. Neožrat se by znamenalo, že vyletím z kůže. Nehledě na to, pil v mojí ložnici se mnou. Nechal jsem ho sem zavolat se záminkou, že jsem si natáhl sval v ruce a potřebuju masáž.

"Jak dlouho to bude trvat?" řekl jsem nervózně a oběma nám dolil.
"Nejméně hodinu, záleží . . ." řekl Fu a přiťukl si se mnou.
"Tak na Marinette." vydechl jsem a poslal to do sebe.

V čistém oblečení se objevila na dvoře. Bílé tričko s dlouhým rukávem, černé kalhoty s páskem a poprvé za celou dobu s vyčesanými vlasy se zapletenou žlutou stuhou. Šla pomalu, nerozhlížela se a přímo za jedním z dozorců co měl dnes v noci hlídku. V levé ruce jsem drtil její stříbrnou sponu. 

"Teď už jen čekat." řekl Mistr Fu.
"Má naději . . ." vydechl jsem a poslal ho pryč.

Právě teď jsem musel být sám. Jen já a ta spona. Odložil jsem skleničku, rozvalil se na gauči a přitáhl si notebook. Dva květy s pěti lístky zasazené do větvičky z kamínků zakončené po obou stranách velkými lístky na nichž se nacházely tři drobné lístečky spojené růží. Středy obou kvítků byly zdobené diamanty. Celá spona byla zdobená desítky kamínků různých velikostí, které zářily na dálku.

"To má hodnotu minimálně pár milionů euro." vydechl jsem a otáčel sponu v rukou.

Zlatník, který tohle vytvořil nad tím musel strávit několik měsíců v kuse. Čím více si to mé oči prohlížely, byl jsem víc v údivu. Brilianty různých velikostí byly pečlivě zrcadlení zasazeny. To vše doplňovalo jemném rytí, které vytvářelo dokonalý dojem listů. 

"Růže . . . rudé růže používá italská mafie . . . " vydechl jsem a prstem přejel po malé růži na šperku. 

Ani nevím kdy jsem vytuhl natož kolik jsem toho nakonec vypil, ale cítil jsem každou buňku v mozku. Přisuzoval jsem to dlouhodobé absenci alkoholu i tomu, že padly za vlast skoro dvě flašky tvrdého. No, očividně už nejsem nejmladší a začíná platit pravidlo, čím starší tím horší kocoviny. 

"Moje hlava." zaskuhral jsem a rukou si zajel do vlasů. 
"Tak si vezmi prášky a spi dál." uslyšel jsem Marinette a vyletěl.

Matně si vzpomínám, že ještě ve dvě hodiny jsem byl vzhůru a ona tu nebyla. Do očí mě udeřilo světlo až jsem zamrkal a dal si ruku před obličej. Dívka snad okamžitě vstala z postele a zatáhla mohutné závěsy, aby sem nemohlo to proradné sluníčko. 

"Dík." zamumlal jsem a opatrně se posadil na kraj postele.
"Přinesu ti ty prášky a něco na zapití." zašeptala.
"Čekal jsem na tebe." vstal jsem a šel k ní.
"Měl by si zůstat v posteli." zašeptala.
"Tohle už máme za sebou ne?" nebral jsem ohled na to řekla a opatrně jí zvedl rukou skloněnou hlavu. 

Oči mi lítaly jak nadopované kofeinem, když jsem se po nocích drtil ekonomiku. Marně, nebyly schopné najít zranění. Mimo vyhublého těla vypadala v pořádku, zdravě, i když to schovávala huňatá vesta. 

"Bolí tě něco?" zašeptal jsem a zastrčil jí delší patku za ucho.
"Ne." vydechla.
"Opravdu?" stále mě to nepřešlo.
"Nic co bych nezvládla." 
"Dobře." zašeptal jsem a opatrně si jí schoval do náruče.
"Ušpiníš se." zamumlala, ale objala mě také. 

Na posilku jsem se vykašlal, dal si sprchu a šel na snídani. Celé ráno probíhalo vcelku poklidně, mimo Nina nikdo nic nechtěl a Marianne udělala vafle obalené v cukru s variací snad dvaceti marmelád, které se tady na statku vyrobily. 

"Ježiši, to je odporný. Kurva co to je!" ošil jsem se, když jsem se napil něčeho o čem jsem myslel, že je jablečný džus.
"Jablko, citrón, limetka a trochu zázvoru . . . " podívala se na mě nevinně Marianne.
"Hodně zázvoru, pálí mě z toho v uších a slzí oči. Já jsem chtěl jablečný džus, ne tohle." protočil jsem očima a skleničku odsunul co nejdál od sebe. 
"Je to dobré pro zdraví." obhajovala si svůj kulinářský výtvor. 
"Tak pro mě ne." vypláchl jsem si pusu ve dřezu a zle se na ní podíval. 

No to si snad otec dělá prdel, prolétlo mi hlavou, když jsem vyděl svůj "zasraný" pracovní stůl. Kdo sem nanosil tenhle bordel a ještě přes noc? Dnes mě vyjímečně do pracovny nedoprovodil velitel otcových mužů, ale asi jeho čtvrtý zástup. I on by zděšený a ještě se mu nepatrně třásly ruce, ve kterých držel složku s pokyny od mého otce co mám dělat. 

"Takže?" usadil jsem se do svého křesla a rozepl si knoflík u saka.

Už jsem myslel, že budu muset zavolat někoho, kdo ho z pracovny odnese. Ten byl totiž těsně před zkolabováním a infarktem v jednom. Podle té složky a úkolů, otec zřejmě nechce, abych se jakkoliv nudil a nechal sem přivést účetnictví dalších třech jeho poboček v Evropě. 

"Kde je vlastně velitel? Má mě informovat on, ne podřadný . . . " kývl jsem jeho směrem.

Ten mlčel a na čele mu vyskočil okamžitě pot. Zornice se mu zúžily, jeho srdce vyletělo na nejvyšší možnou úroveň tlukotů. I to jeho polknutí jsem slyšel ode dveří. Měl jsem ho v hrsti, všechny jsem je měl. Raději jsem pokynul rukou ať vypadne a pustil se do louskání toho co někdo hrdě pojmenoval účetní kniha. 

Krásnou neděli všem. 😘