Nepodléhej mi

56.

"Mám otázku." řekl jsem hned jak jsem vstoupil do kuchyně.

Pohledy obou dvou stály za to. No co, pořád jsou můj personál a zde jsou snad od samého začátku. Marinette to řekla jasně a pokud to mělo vyjít, budu je potřebovat na své straně. Vzal jsem místo na barové židličce a Marianne mi donesla hned pozdní oběd. 

"No, nemyslím si  . . . upřímně." zněla odpovědět Mistra Fu. 
"Ale notak. Houpat sem a tam ano, ale křížem krážem to už je trochu moc." ušklíbl jsem se a dal si další sousto do úst. 
"Hodně riskantní." dodala Marianne a dolila mi do sklenice džus.
"Že to říkáte zrovna vy dva . . . raději nechci vědět co všechno mi ještě tajíte." vydechl jsem. 

Marinette přišla opět celá špinavá a dost nemotorně se pohybovala. Droga z jejího těla ještě zcela nevyprchala. Od Marianne si vzala hrneček s horkým čajem a rychle vyklidila pole. Do kuchyně totiž vstoupil velitel mojí ochranky ne s příliš dobrými zprávami.

"Otec mě odstřihl od všeho, ale to si čekala." vydechl jsem a zavřela za sebou dveře mojí pracovny. 

Seděla na parapetu a dívala se kamsi do dály. Od mého probuzení pršelo, byl to hrozný slejvák, který jsem tady nikdy nezažil. Země už nestíhala vstřebávat vodu, hladina rybníka i potoka na statku se nebezpečně zvedla a o obřích kalužích vody nemluvě. Na povodně jsem to sice neviděl, ale uklidit takovou zkázu zabere nejen čas, ale i peníze. Jediné štěstí, že už je po sklizni a veškerá práce se přesunula dovnitř. 

"Je to hráč." upila z hrnečku čaj.
"To já nejsem." řekl jsem zcela upřímně.
"Jsi ekonom." vydechla. 
"A ty jsi?" sedl jsem si na hranu stolu a pozoroval její dokonale kamenný výraz.
"Hráč." odlepila hrnek od svých úst.
"Marinette . . . "
"Žádáš o pomoc toho nepravého." přitáhla si nohy blíž k tělu.
"Neřekl bych. Žádám o pomoc toho jediného, komu bych svěřil svůj život, i kdyby to znamenalo mojí smrt." jen co jsem to dořekl podívala se na mě těma modrýma očima.
"Hmm." s úsměvem se ušklíbla.
"Pokud doopravdy stále toužíš jen po smrti budu ten kdo ti kulkou prožene mozek, ale pak hned zbraň otočím proti sobě." řekl jsem naprosto vážně.  

Na to si jen nepatrně povzdechla, dala hrneček dolů a otočila se na mě. Bílé šaty nezakrývaly ani půlku stehen a ty podkolenky. I přes to, že jsem ty šaty z hloubi duše nesnášel, jí  prostě slušely. Dívali jsem se do očí a ani jeden z nás nemrkl. Díky Marianne a Mistru Fu, jsem byl ochotný i tuhle cenu zaplatit. 

"Na to nemáš." promluvila první.
"Chceš to zkusit?" stále jsem držel pevný hlas, ale uvnitř křičel a brečel.
"Věříš si." vstala a pomalu došla až ke mně.
"Tak dělej, ubliž mi." vydechla v mojí těsné blízkosti.

Pravá, levá, dvakrát pravá . . . mlátil jsem do toho pytle hlava nehlava a u toho stále viděl ten její úšklebek.  Dvě nakopnutí, pravá, pravá, levá, obě . . . věděla, že to neudělám i já to věděl. Pot ze mě tekl na všechny strany a já byl rád, jak jinak bych taky zamaskoval slzy.

"Propínej pořádně ty ruce." odfrkla si Marinette a já se jí lekl.
"Až si něco natáhneš, budeš potom brečet." řekla nezaujatě a seděla na jednom ze strojů.
"Já si myslím, že to pro dnešek stačilo." odfrkl jsem si.
"Já myslím, že ne." jen co to řekla vstala.
"Tak jsem slaboch a nemůžu, no." odfrkl jsem si a jen tak tak vykryl její ránu.
"Ty to jen tak necháš?" s vykulenýma očima jsem na ní koukal, když zaútočila a tentokrát se trefila. 

Ani nevím co mě to popadlo, ale začal jsem se s ní prát. Ubral jsem tedy na síle úderu, ale rychlost jsem zvýšil. Ani nevím jak to udělala, byli jsme v sobě jak koťata. Já jen v kraťasech a rukavicích, ona měla stále ty šaty s podkolenkami. Už už jsem jí skoro měl, když udělala salto vzad a do ruky si vzala činku. 

"Myslím, že máš dost." řekla a dál držela činku.
"Myslím, že vyhrávám." řekl jsem hravě a udělal dva kroky k ní.
"Kurva." zaprskal jsem, když jsem skončil na zemi i s činkou, kterou mi hodila do rukou.

Vypadalo to, že má max 5 kg, ale ona vážila skoro desetkrát tolik. Twl, jak to mohla držet jako kdyby to bylo peříčko. Převezla mě na plné čáře. Byla to moje posilovna a já tady žádné lehké činky nikdy neměl. 

"1:0 . . . i když bych do toho měla ještě připočítat tu kuchyň, kdy si mi chtěl vzít škrabku. . . " ušklíbla se natáhla ke mě ruku.
"Ty si to pamatuješ?" sevřel jsem její drobnou ruku.
"Pamatuju . . . i tu ránu do hlavy, aby si mě dostal z té rvačky. Omráčil si mě, ale ty pouta . . ." protočila očima.
"Ty si to předstírala?!" nevěřícně jsem se na ní koukal.
"Trošku." ukázala volnou rukou. 

Na vidličku jsem napíchl další kousek masa a koukal na Marinette jak plete košíky. Na to v kolik jsem vstával byl tohle opravdu dlouhý den. Ani ten salát mi nechutnal. Z ničeho nic Marinette zahodila rozpletený košík, po čtyřech došla ke mě a na mé nohy si položila hlavu. Odložil jsem misku s rozjedenou večeří a sesunul se k ní na zem, abych se k ní mohl ještě víc přitisknout.

"Jestli si chceš opravdu hrát, musíš se zbavit mužů tvého otce." vydechla a přitáhla si nohy k tělu.
"Převrat, nic jiného se v téhle situaci dělat nedá." konstatoval jsem.
"Podřežeš si větev pod nohama. Pokud by si to udělal, Gabriel by sem ještě dřív než bude konec poslal další muže."
"To není tak jisté, je odsud dost daleko . . . "
"On ano, ale ne jeho muži. Dostat se odsud bez pomoci je zcela nemožné. Tvůj otec tady před jedenácti lety vybudoval něco co je lépe střežené než nějaké vězení uprostřed moře. Okolo je dost jednotek na to, aby to tu vystříleli hned jak zabiješ prvního." 
"Počkej . . . někdo ti za mnou pomohl?" je tu zrádce, pomyslel jsem si hned.
"Zrádce tu není, ale je tu někdo kdo to hraje na víc než jen na dvě strany. V podstatě jsem neměla nikdy sebemenší problém odsud odejít, problém je, že není kam jít. Za předpokladu, že se vyhnu všem základnám tvého otce, není jediný stát v Evropě, kde bych byla aspoň v částečném bezpečí. Pod svícnem je největší tma." pokrčila rameny.
"Dobře, ale pokud je tu takový člověk . . . " raději jsem ani nedokončil myšlenku.
"Vůči tvému otci tě nezradí, ale to je asi tak všechno." nepatrně se ošila.
"Fajn, je mi jasný, že mi neřekneš kdo to je." ušklíbl jsem se.
"Je to tak lepší, díky největší kryse na statku jsme zatím skoro všichni naživu." podívala se na mě.
"Já mlčím. Už jsem si zvykl, že mi řekneš jen to co chceš." odfrkl jsem si.
"Ono k tomu není ani co říct, je to ještě větší živý problém než jsem já." 
"Ok, takže převrat ne, jakou další možnost mám?" zadíval jsem se do jejích modrých očí.
"No, teoreticky asi jen jednu, nebude se ti ovšem moc líbit." pokrčila nos a tak zvláštně se na mě podívala. 

Krásnou sobotu všem. 😘