Nepodléhej mi

55.

Velitel ochranky nepřinesl dobré zprávy, ve které jsem doufal. Nejen, že kontrakt byl v prdeli, ale po XY nebylo ani památky. Nesralo mě ani tak, že jsem přišel o tolik miliard jako to, že se nedozvím pravdu. Přece jí nebudu mlátit z Marinette. 

"Pane." promluvil po chvilce velitel.
"Co navrhujete?" zadíval jsem se na svoje bosé nohy.

Poprvé za celou dobu co jsme zde, jsem seděl ve své pracovně v tričku a teplácích a mluvil se svým podřízeným. To už samo o sobě bylo dost vážný. Vždycky jsem si na obleku zakládal, ale teď? Co když jsem se opravdu ze sebe snažil celou dobu udělat jen poslušnou loutku otce. Ano mám obleky rád, ale bez něho přece neztratím svou autoritu, ne? Pro tohle místo jsem byl připravován více než deset let a to nemluvím jen o studiu ekonomiky. Učil jsem se jazyky, zákony, etiketě mafie i tomu jak být boss. Prošel jsem tvrdými výcviky, učil se lidi mučit, vyvolat v nich strach i si získat jejich naprostou oddanost. Od samého začátku nikoho nezajímalo co chci, jen jsem plnil plán. Otcův plán. Jasně auta v Americe nic moc, ale pořád to vynáší dost na to, abych se sebral a zmizel s Marinette neznámo kam. 

"Ať se bude dít cokoliv, stojíme při vás pane." řekl velitel ochranky.
"Já vím." kývl jsem a mírně se usmál.

Co jenom tohle místo se mnou udělalo? Zrůda jsem byl už předtím, ale teď? Teď tady sedím jako největší troska, která je zahnaná do kouta. Bez zboží, bez odpovědí a otec mi dýchá na záda. Ať udělám cokoliv, prohraju. Po tomhle všem otec nechal převelet další své muže na statek. Byly jsem tady pod dozorem.

"Dneska nemám hlad." odsunuj jsem talíř pryč a napil se vody.
"Musíš jíst." 
"To říká ta pravá." zamrmlal jsem, ale ona mě slyšela.
"Adriene."
"Marinette." podíval jsem se na ní. 

Nadechl jsem se a v plicích cítil příchod podzimu. Listí se pomalu začalo zbarvovat do pestrých barev, sklizeň byla pomalu a jistě u konce. Dokonce se i příjemně ochladilo. S ochrankou jsem se pomalu vydal směrem k sadu. Otcovi poskoci nám byly v patách, každý můj pohyb byl hlášen. Došli jsem až na okraj sadu, kde jsem dal rukou pokyn, že dál půjdu sám. Seděla na studni a koukala na západ slunce. Své vyhublé tělo schovávala pod pracovní vestou. 

"Není ti zima?" stoupl jsem si tak, aby se na mě musela podívat.
"No co, už to stejně nemá cenu." pokrčil jsem rameny a sedl si k ní na studnu.
"Rezignoval jsi?" zeptala se a dál se koukala před sebe.
"Co jiného." vydechl jsem a zadíval se stejným směrem.
"Ten západ slunce je krásný, ale každý den jiný." vydechla. 
"Je to umírání světla . . . " vypustil jsem bezmyšlenkovitě. 
"Ty si, ale neumřel." chytla mou ruku.
"Nejsem od toho daleko." stiskl jsem pevně tu její studenou.
"Pokud přestaneš bojovat, zemřou všichni, nejen ty." 
"Jak to myslíš?" chtěl jsem se na ní podívat, ale nemohl.
"Tvůj otec zabije každého na tomto místě, srovná to tady se zemí, pokud nezačneš bojovat."
"Co mám podle tebe udělat?" vydechl jsem.
"Sehnat peníze za ten nepovedený kšeft, rozbít hubu XY a přetáhnout jeho otce na svou stranu." nepatrně se na mě podívala.

Horká sprcha, vybití energie v posilovně, pár temp v bazénu a pak dlouhá koupel. Přesně tohle jsem potřeboval. S omotaným ručníkem okolo pasu jsem přešel k ustlané posteli a posadil se na ní. Začal jsem vzpomínat jak jsem seděl na posteli a čekal, až sem budu převezen. Tehdy jsem měl velké ambice a nekonečně mnoho cílů. Byl jsem někdo, byl jsem ten s černou maskou, které se každý bál. 

"A já tu místo toho objevil lásku." zajel jsem si do mokrých vlasů.

V šatně jsem se převlékl do pohodlného oblečení a šel pomalu do kuchyně. Od probuzení a mého rozhovoru s černovláskou na mě padla docela drsná deprese. Snad poprvé v životě jsem nevěděl co dělat, jaké kroky podniknout, stala se ze mě zase loutka mého otce. Právě teď jsem potřeboval někoho kdo mi nadiktuje moje další kroky. A ty mi nadiktovala Marinette. Opřený o rám mé oči sledovaly lásku mého života. Stála ke mě zády u dřezu a oplachovala ovoce, které dávala do hlubokého talíře. Zase měla na černých kalhotek ten pásek, aby jí nespadly a z pod bílého trička prosvítala žebra. Ještě jednou takhle drasticky zhubne a bude mít velké problémy s anorexií. Ani nevím co její menstruace, abych byl upřímný. Pokud o ní zase přišla je to konec. Její tělo toho zažilo už tolik, dvě skoro smrti, nespočet mučení, ty drogy . . . Marinette otočila kohoutkem a zavřela vodu. Talíř s ovocem vzala a přenesla ho k barovému pultu kde ho postavila před Chloé. Co ta tady do prdele dělá projelo mi hlavou a rychle jsem vstoupil do místnosti.