Nepodléhej mi

51.

Scházel jsem schody k autu, kde už mi řidič otevíral dveře. Byl jsem totálně mimo, hlavně můj mozek. Srdce vědělo přesně co se před pár okamžiky stalo. Navíc přímo křičelo, abych se na ten obchod vykašlal a raději zmizel s Marinette za oceán. To možná přeháním, ale něco mi říkalo, že mám zůstat. Můj osobní názor byl stejný, je to špatný obchod. 

"Pane, vše je připraveno podle plánu." kývl velitel ochranky.
"V pořádku. Očekávám, že to tu do večera zvládnete." kývl jsem a chytil se rámu dveří.
"Můžete se spolehnout."

Za normálních okolností by správně měl jet se mnou, ale Marinette byla daleko víc zranitelná než já. Nevěřil jsem otci, určitě čeká až opustím statek, aby se pro ni vrátil. Proč taky tenhle směšný obchod o ničem? Vůbec k ničemu si nepomůžeme, možná si uškodíme, když budeme obchodovat s tímhle individuem. Naposledy jsem se podíval. Stála tam, na schodech a vedle ní Mistr Fu a Marianne. Dívala se na mě, jako kdybych byl mrtvý. Bez jediné emoce, chladně, smutně. Ruce měla podel těla a v jedné z nich svírala svou stříbrnou sponu.

"Vše bude v pořádku." utěšoval jsem jí.
"Ano bude." odpověděl jsem na její kroucení hlavy.
"Je to obchod . . . jen obchod do večeře se vrátím." pokračoval jsem.

Nebyl to jen obchod, byl to nejdebilnější obchod, který jsem ve svém životě hodlal uskutečnit, ale to ona přece nemohla vědět. Spíš jí znepokojovalo, že odjíždím. Bez dalších slov jsem nasedl a řidič se během pár okamžiků rozjel pryč ze statku vstříc obchodu. 

"Zvládnu to pro nás . . . " zašeptal jsem.

Tohle bylo poprvé za dlouhé měsíce, co jsem se od ní hodlal vzdálit takhle daleko. Uvnitř sebe jsem cítil dost nepříjemný pocit. Úzkost, prohru, stesk. Ano, stýskalo se mi po ní a to jsem ani neopustil pozemek statku. No, to jsem to opravdu dopracoval. Raději jsem si vytáhl notebook a ponořil se do nějaké práce. Pár hodin a budeme zase spolu. Hned až se vrátím tak jí zkusím políbit. Sakra, proč pořád utíkám v myšlenkách k ní?!

Cesta se vlekla. Krajina byla pořád stejná, jen mraky měnily tvar. I se sebevětším zapřením se to nedalo. V hlavě jsem měl jen slova dívky, kterou  zůstala na statku. Celou dobu mlčela a působila, že ji přeskočilo. Defacto byla jako domácí mazlíček, kterého jsem krmil, česal a nechával mu rozsvícené všude lampičky. Hrála to na mě? Byla to snad celou dobu jen hra?! Ne, věřím Mistrovi Fu a i tomu, že se z toho dostala. Byla v klidu, měla vše co potřebovala a hlavně nás a mě. Byl jsem jí oporou, nikdy se můj hlas nezvýšil, když mě udeřila do žeber ani jinak napadla. Stal jsem její berlička, díky které se postupně postavila zpět na nohy. Neexistuje na tomto světě člověk, který by vydržel v ledové vodě tolik hodin bojovat o holý život a po vytažení byl naprosto v pořádku. 

Jenže až doteď mě užíral pocit, že nevím proč. Toho kreténa jsem tehdy zabil, protože jsem si myslel, že je v té studni mrtvá. Proč jí tam hodil a byl tam celou dobu. Proč? Protože dostal rozkaz! Bouchl jsem pěstí do kožené sedačky a frustrovaně vydechl. Můj otec byl schopný všeho. Co když to byl od začátku jeho cíl? Věděl, že mi zvědavost nedá a půjdu se podívat do sklepa. Pak mi ji předhodil za milenku a Adriene poser se . . . Upřímně bych se tomu ani nedivil.

"Ne . . . na hry už jsem moc starý a zkušený . . . " zamumlal jsem a zaklonil hlavu.

Jaký důvod by k tomu otec měl. Nemusí přece zkoušet mojí loajalitu, tedy spíš nemusel před statkem. Nikdy jsem vůči němu neudělal jedinou sviňárnu. Ovšem, že by to nemělo důvod je také hloupost. Kdyby byla Marinette děvka, přece by ji nevěznil tak dlouho! Ale pokud není děvka, tak kdo tedy? Nemůže být pro otce tak bezvýznamná. Bezvýznamné lidi zabíjí a "nestará se " o ně tolik let. Na druhou stranu, kdyby měla nějakou hodnotu, nenechá toho idiota, aby ji hodil do studny. Ano studna, jsem zase u té prokleté studny. Jak tam kurva mohla tolik hodin vydržet?! V zimně, totálně vysílená? Na rukou tehdy skoro neměla žádné nehty, jak se snažila vyškrábat. Proč? Proč, když mi celou dobu tvrdí, že se smrti nebojí. Ona tam bojovala, tak proč strach ze tmy? A vůbec, jak dokázala tehdy v kuchyni mě srazit na zem . . . byla přece zfetovaná.