Nepodléhej mi

40.

Jistě, bál jsem se, ale zároveň jsem k ní cítil obrovskou vděčnost, že se tak rozhodla. Od toho večera v pokoji pro hosty mi byla zase o kousek blíž. Nebo já jí? Teď už bylo naprosto jasné, že Marinette miluji celým srdcem. Směřovalo k tomu celou dobu. Poprvé když se mi podívala do očí a pak u toho ohně. Nějakým zvláštním způsobem si dokázala ke mně najít cestu a dát nám naději. Naději, kterou jsem měl už několikrát na dosah a ona to celé zazdila.

"Copak?" uchechtl jsem se, když mi zatahala za rukáv.
"Si unavená . . . za hodinu budeme na statku." pohladil jsem jí po vlasech, když si položila hlavu do mého klína.

Cesta autem byla nekonečná. Doufám, že má Marianne navařeno, Mistr Fu všechny zdravé a Nino to zvládl bez jediného problému. Z auta jsem jí vynesl polo spící v náruči a děkoval si za svojí dokonalou fyzičku. Ty hodiny v posilovně se fakt vyplatily.

"Ne." zašeptala, když jsem se od ní chtěl odtrhnout.
"Opravdu?" podivil jsem se.
"Ano." zašeptala a já si k ní lehl.

Přitiskla se na můj pravý bok a přehodila přese mě nohu, kterou jsem okamžitě chytil. Hlavu položila na moji hruď. Spala skoro další dvě hodiny a já byl na pomyslném vrcholu všeho. Jak jen bylo možné, že jsem dřív necítil tu prázdnotu, kterou tak dokonale zaplňovala.

"Ovoce." zabouchl jsem nohou dveře a tác s jídlem položil na stolek.
"Kam s tím jdeš?" kývla hlavou k druhé misce, když jsem jí do rukou dal misku s ovocem.
"Do pracovny, maso nejíš." řekl jsem dost nejistě.
"Vážně?" povytáhla obočí a odkryla deku, pod kterou seděla.
"Nevadí?" chtěl jsem se ujistit.

Zakroutila hlavou a trochu se o mě opřela. Měl jsem od Marianne pečené rýžové nudle s kuřecím masem a trochu chilli. Skoro jsem to ani nejedl. Kdo by taky jedl, když poprvé v životě sedí s někým na gauči přikrytý dekou a kouká z okna, jak venku sněží. Tohle se už skoro blíží zamilovanému páru. A co potom to, jak mě nechtěla pustit a tulila se ke mně.

"Je tomu něco?" promluvila, když měla snězenou misku ovocného salátu.
"Ne." odpověděl jsem automaticky.
"Tak proč to nejíš?" tahle otázka mě zaskočila ještě víc než předešlá.
"No . . . " vymysli něco normálního hlavně, okřikl jsem svůj mozek.
"Hlad máš, to je dokonce i slyšet . . . " rýpla si a položila prázdnou misku na stůl.
"Nechci rýt do něčeho." tím jí snad uzemním.
"Klidně si posluž." otočila se tak, aby na mě lépe viděla.

Twl, to jsou dneska erupce na slunci nebo jí přeskočilo?! Ona se snaží o normální konverzaci a dívá se mi u toho do očí. Co mám sakra dělat?! Nepanikař, hlavně nepanikař a žádné blbosti, křičel můj vnitřní hlas.

"Přijde mi teď blbý jíst tohle a né salát." super, větší kravina tě nemohla nepadnou.

Na to nic neřekla a odvrátila pohled. Ty si takovej kretén, zasloužil bych si facku. Položil jsem si misku do klína. Chtěl jsem jí pohladit po ruce, ale něco mi říkalo, že je to až moc intimní. I když po té puse včera.

"Je rozdíl nejíst a odmítat jíst." řekla po chvilce a vzala si moji misku.
"Odmítám jíst koňské maso." řekla a na vidličku si napíchla kousek kuřecího masa, který snědla.
"Já myslel . . . " vzpomněl jsem si na ten večer, když zvracela.
"Marianne ti asi zapomněla říct, že to maso bylo z poloviny syrové." řekla a dala si další sousto do úst.
"Já . . . " můj mozek si fakt vzala dovolenou.
"Marianne je drbna první třídy. Ano nejím maso tolik co by se mělo jíst, ale jím ho, pokud není krvavé a syrové."
"Jsem vůl." ulevil jsem si a otevřel pusu, do které mi hned vložila sousto.
"Dávám přednost vývarům z hovězích kostí než hovězímu masu, malinký kousek kuřete nebo krůty a mám docela ráda pečené maso."
"Proč si to nikdy neřekla." vzal jsem si od ní zpět misku i s vidličkou.
"Od kdy si vězeň diktuje, co bude jíst?" pravda uznal jsem.
"A rýžové nudle se zeleninou?"
"Ty jedině s hůlkami, vidličkou to jí lidé bez úrovně." ušklíbla se a opřela si hlavu o moje rameno.

Akorát jsem dopsal poslední email ve své pracovně a zaklapl notebook. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Ona jedla něco jiného než ovoce a co víc, mluvila. Letošní Vánoce a celý měsíc je jeden velký zázrak. Vešel jsem do kuchyně a kývl na Marianne, aby odešla. Ta pochopila a beze slova zmizela. Marinette stála zády ke mně a stahovala si vlasy do drdolu.

"Děkuju." opatrně jsem jí zezadu obejmul a přičichl k jejím vlasům.
"Nic jsem neudělala." podivila se a já si jí otočil k sobě.

"Udělala. Dala si mi ten nejlepší vánoční dárek." zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho, když jsem jí nedovolil dodělat drdol. 

Krásný čtvrtek všem.  😘