Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

° Kapitola 1.: Haruno Sakura °

Mladá růžovovláska se vzbudila na teplé paprsky slunce, které vítalo jeden z prvních jarních dní. Neochotně položila nohy na studenou podlahu a natáhla se k nočnímu stolku, aby nahmatala dokumenty, které tam na ni čekaly, aby je prostudovala.

Otevřela složku a začala v ní listovat. Nejprve si ohlédla fotografii, na které byl vyobrazen mladý muž s tmavými havraními vlasy, s hlubokýma onyxovýma očima. Prolistovala pár stránek a poté složku prudce zavřela a frustrovaně odhodila zpět na noční stolek.

‚To je snad zlý sen,' pomyslela si, a rukou si prohrábla vlasy, později si ji položila na čelo, a pak si začala jemně masírovat spánky. ‚Prostě musí.'

Růžovovláska potichu zaklela, než se smířila s tím, že se z toho nevyvleče. Věděla, že ji její minulost dožene, jedna malá, dětská chyba, která se po dlouhých letech znovu objevila, ukázala, že přestože hluboko v pozadí její mysli sice zapadla prachem, avšak osud s ní měl jiné plány. Někdo ji tam nahoře neměl rád, možná nesnášel, avšak Sakura byla přesvědčena, že to není zcela pravda, spíš byla za tu třetí možnost, která zněla, že si z ní ten někdo střílel a brilantně se na tom bavil.

Otráveně zavrčela a znovu se natáhla po složce. Jakkoli se jí to nelíbilo, musela to udělat, jakkoli se jí to příčilo, ať se snažila jak chtěla, aby se z toho vyvlekla, nebylo cesty zpět. Ano, její matka byla stále její matka, která by ji do ničeho nenutila, ale na druhé straně, stále představovala božstvo, které musela poslouchat.

Otevřela složku toho chlapce, který představoval její úkol, byla pevně rozhodnuta splnit ho co nejdříve a bez povšimnutí se vypařit.

„Nauč ho zamilovat se," řekla její matka.

„To není tak jednoduché," namítala Sakura.

„Ale je, drahá, to je," zachichotala se bohyně lásky. „Je to tak snadné, jak naučit se dýchat."

Ze Sakuřiných úst se vydralo neochotné zavrčení. Nefritové oči opět padly na spis, snažila se najít cokoliv, co by bylo pro danou osobu, pouze její úkol – nic jiného – charakteristické, čím by ho zaujala, nebo jak by ho mohla najít.

„Dýchání je lidskou přirozeností, mami," namítala růžovovláska se zamračením ve tváři.

„Zlatíčko," pousmála se. „Je to jako otevřít zamčené dveře. Potřebuješ jen ten správný klíč."

„Nebo je vyrazit," zavrčela naštvaně růžovovláska.

Její matka se však jen jemně pousmála. „Nebo je vyrazit," zopakovala. „Pak je však třeba je opravit." Zasunula jí láskyplně neposedný pramínek za ucho. „Věř mi, s tím správným klíčem je to jednodušší."

„Ale já nemám ten správný klíč," namítala frustrovaně, přičemž ruce, které měla zarytě zkřížené na prsou, rozhodila do prostranství.

„Ty jsi ten klíč,"

Růžovovláska opět pohlédla na fotografii černovlasého chlapce, nyní už muže, a nostalgicky se zahleděla do jeho hlubokých tmavých očí. Vyrostl, pomyslela si, ale okamžitě zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku vyhnala z mysli. Nemohla takhle přemýšlet. Prostě nemohla.

Pokud by se někdo dozvěděl o tom, co udělala, o tom malém přešlapu, který způsobila, když byla malá, zničilo by to její pověst, její čest, její postavení. Nejhorší na tom všem bylo, že to nemohla nikomu říct. Ani vlastní matce, která ji vychovala, udělala z ní ženu, kterou dnes je.