Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 33.: Bolest je pro živé ¤

Mladý zaklínač nikdy nepatřil k těm, kteří by holdovali dlouhému vyspávání. Právě naopak, jakmile se první sluneční paprsky probojovaly skrze temnotu noci, jeho obsidiánové oči se otevřely.

Noc mu byla příjemnější a bližší, o tom nebylo pochyb. Jeho duše byla spoutaná s jeho minulostí, na kterou nebyl pyšný; možná právě proto od dětství vyhledával útočiště ve stínech.

S tichým povzdechem znovu zavřel oči. Alespoň ještě na krátkou chvíli si chtěl zachovat ten zvláštní klid, který ho obklopoval. Nepříjemně zavrčel, když pocítil na své hrudi jistou váhu.

V duchu převrátil očima.

Neměl rád ty rána, kdy se přízrak vytvořený Itachiho čáry vkrádal do jeho pokoje. Mikoto vždycky vyskočila na postel a posadila se mu přímo doprostřed hrudi.

Nechtěl otevřít oči a znovu se muset dívat na její úsměv, kterým ho volala do začátku nového dne.

Znenadání byl jeho nos zabořen do hebké struktury vlasů, které ho polechtaly na tváři svou jemnou citrusovou vůní. Nepříjemný pocit, s kterým se probouzel, zmizel stejně rychle, jak i přišel, když si uvědomil, odkud pramení jeho oáza klidu. Natáhl paži, následně ji omotal kolem úzkého pasu mladé ženy, čím si ji přivinul ještě blíž k sobě.

Kým byl, aby si zasloužil toto stvoření ve své náruči?

Sasuke zabořil svůj obličej do růžových vlasů spící dívky.

Jeho život zasvěcený hříchu nebyl ani dostatečně srovnatelný s tím ctnostným, který se odrážel v jejích skrytých nefritových očích. Zatímco její ruce tvořily a přinášely radost, ty jeho byly pošpiněné krví a přinášely zkázu všemu, čeho se dotkly.

Nemohl změnit to, kým byl. Neměl by mít sny, neměl by mít touhy. Tedy, alespoň to si myslel ještě před pár týdny, dokud do jeho života opět nepřišlo toto božské stvoření překypující radostí a láskou.

Sakura se zavrtěla, její ruka spočívající na jeho hrudi sevřela mezi prsty látku jeho černého trička a tichým způsobem zakňučela. Sasukeho ruka spočívající na jejím útlém pase se putovala nahoru po jejích zádech; jemně se dotkl temene její hlavy a pohladil ji po růžových vlasech. Při jeho činu se dívka v jeho náručí zavrtěla a její napjaté tělo se uvolnilo, její dech se zpomalil.

Kdy se z budoucího dědice klanu Uchiha stalo to, čím byl dnes?

Jeho klan byl vážený, uctívaný a ctnostný díky činům jeho předků. Už jen málokdo, obvykle jen ti nejstarší nebo ti, jejichž zub času nedokázal poznamenat, si pamatovali na dobu, kdy zaklínači byli obyčejnými podsvěťany. Byla to doba, kdy se také scházeli s jinými druhy pod střechami podniku U tří černokněžníků. I Sasuke byl kdysi dítětem, které mělo sny; tak moc se chtěl stát velkým zaklínačem po vzoru svého otce a bratra, pokračovat v jejich stopách a jednoho dne vystoupit z jejich stínu. Zaklínači z dávných dob by se dali kdysi přirovnat k policii mezi lidmi, představovali prodlouženou ruku spravedlnosti ve světě podsvěťanů. Teprve během války, kdy Madara přistoupil na nabídku ďábla a předal mu svou věrnost, se na zaklínače jako takové uvalilo prokletí temna, které navěky poznamenalo mnoho životů.

Jako dítě přežil válku, přežil i vlastní smrt, když na jeho místo v posmrtném životě nastoupila nevinná Mikoto. A teď, když byl dospělý, nesl následky svých činů, se kterými v duchu takříkajíc počítal.

Už od chvíle, kdy našel Džinovu lampu a vyslovil své první přání, věděl, že žádné tajemství nemůže zůstat tajemstvím navěky. Možná jen v koutku duše doufal, že ten moment nikdy nenastane, že ho nedožene. Nikdy by to nepřiznal – a Bůh chraň toho, kdo by na to vůbec pomyslel, nebo to vyslovil nahlas - ale Uchiha, navzdory své odtažitosti a nevlídnosti, při pohledu do nebesky modrých očí, když ho Naruto zavrhl, cítil, jako kdyby se v něm něco zlomilo. Neviděl v nich ale vztek, ani nenávist – ne, to by bylo stokrát lepší – viděl v nich zklamání.