Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 19.: Tři přání ¤

Orochimaru seděl na židli s rukama vyloženými na opěradlech onoho honosně zdobeného křesla. Zlatovlasá žena nechtěla ukázat své napětí hadímu muži, který se naproti ní hrdě narovnával. Místo toho na několik vteřin zadržela vzduch v plicích ve snaze uklidnit svůj dech.

„Zruš pečeť toho chlapce," přikázala.

Bylo téměř očividné, že ho žádost Bohyně lásky nepřekvapuje. Právě naopak, jako kdyby ji očekával, jako kdyby dlouhá léta vyčkával na tento okamžik, až se všichni tři jako staří známí znova setkají.

Místo odpovědi, na malý moment se zahleděl do jejích odhodlaných oříškových očí. Pak se pán hadů pohodlně opřel zády o opěradlo za sebou, ruce si překřížil na prsou, sklonil hlavu a na nepřirozeně bílé tváři se mu objevil pobavený úšklebek. Po krátké chvíli ticha jeho rty opustil sarkastický posměch.

Tsunade se zamračila. Pocítila studené kapky potu, které jí stékaly mezi zlaté pramínky vlasů, pokračovaly po levém spánku, až si je nepatrným pohybem ruky setřela. Přistoupila o krok blíže ke stolu, který ji dělil od starého známého. Spolu s ní, téměř současně, jako kdyby vycítil, že se tento rozhovor začíná ubírat katastrofálním směrem, vykročil i bělovlasý šaman.

Třpytivé měděno-zlaté oči s úzkou černou zornicí, které nápadně připomínaly kočičí, líně vzhlédly k dvojici. Orochimarův úšklebek se stáhl a jeho tvář nabyla tvrdý výraz.

Jiraiya střídavě poskakoval pohledem z Orochimara na Tsunade. Nebyl si úplně jistý, kdy nastane moment, ve kterém má zasáhnout, aby se jeho dva společníci po sobě nevrhli.

Hadí muž si líným tempem olízl spodní ret, předklonil se a lokty se opřel o kulatý malý stůl, špičkou dlouhého nehtu na ukazováčku setřel prach na věštecké kouli, ve které se zmítaly barvy duhy, ukazující pocity těch, kteří jsou v jejím dosahu. V duchu se pousmál, snadno dokázal odhadnout pocity, které se zmítaly v bohyni a šamanovi. Pohlédl na děsivou bouři ve věštecké kouli, na změť červeného, černého, žlutého a inkoustově modrého kouře.

„Orochimaru,"

Pán hadů vzhlédl, když ho oslovila, aby upoutala jeho pozornost, avšak stále neodpověděl. Zvuk popraskání kloubů, jak silně zatínala pěsti, se ozval tichou místností.

Tsunade přistoupila ještě o krok, tentokrát se už nesnažila skrývat emoce, které v ní bublaly jako žíravina. Zlatý plášť, pokrývající její tělo, pod vlivem neovládané magie začal vát.

Orochimaru to pochopil jako varovný signál, okamžitě se postavil a naštvaně udeřil pěstmi do stolu. Na tento pokyn zpod světlého fialového ubrusu začaly vykukovat hlavy malých, ale zato hrůzostrašných a děsivých hadů, který se začaly poohlížet po místnosti, aby zaměřili svůj cíl.

Bohyně na nic nečekala, spojila dlaně v potlesku, v obláčku kouře se jí na ramenou zjevily bílo-modrý šneci, stejně připravení kdykoli zaútočit.

Atmosféra se nabíjela, Tsunade a Orochimaru si vyměňovaly pohledy, jejich přivolané stvoření se vzájemně ostražitě zkoumali.

Bělovlasý šaman se postavil přímo do středu dění, mezi své staré přátele. Na rameni se mu držela malá žába, která pozorovala tu scénu před sebou, jak její žabí bratři a sestry drží své katany při hrdlech přivolaných hadů a šneků. Jiraiya při tom pohledu téměř posmutněl, když vzpomínal na dávnou minulost, během které byli nerozluční.

„Oba se uklidněte. Jste jak děti."

Tsunade na něj nejistě pohlédla. Jiraiya jejím směrem přikývl na znak, aby ho poslechla a odvolala útok. Oříškové oči naposledy probodly pohledem Orochimara, který už znovu seděl na své židli, ale hady ještě neodvolal, na co se zamračila.