Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

44. Úcta k světu

„Takže, ty jsi ta zaklínačova žena,"

Růžovovláska cítila, jak se její žaludek zachvěl, když společně s blonďatým jinchuurikim následovali Persephone a postupně se vzdalovali od Sasukeho.

Nemohla to popírat, a vlastně skutečně se to ani nedalo, každou další minutou, kterou strávila na tomto místě, se cítila víc a víc nepříjemně. Není divu, celý život přežila o dvě zastávky výše, v Zemi Oblaků. Atmosféra a samotný vzduch jí zde připadal nedýchatelný, byl mnohem těžší než ten, na který byla zvyklá.

A co víc, kráčela dál, postupovala nekončící prázdnotou Podsvětí stále s mírně natočenou hlavou, aby alespoň koutkem oka zahlédla zaklínače. Ten jí však nevěnoval ani trochu své pozornosti. Od momentu, kdy ji varoval, aby nevyvedla žádnou šílenost - jako kdyby to byla její parketa, že? – se jeho onyxové oči tvrdě zavrtaly do Háda.

Přestože deaktivoval svůj Sharingan a odvolal bleskové jutsu, Sakura věděla, že ani z daleka nebyl tak klidný a vyrovnaný, jak se navenek prezentoval. Nebyla hloupá a na rozdíl od Naruta velmi rychle pochopila, proč se černovlasý zaklínač rozhodl pro ústup, proč si raději zvolil tuto možnost jako cestu vydobýt si svůj cíl násilím, jak to většinou preferoval. Nebylo žádným tajemstvím, jak to u zaklínačů chodilo, neztráceli čas prázdnými řečmi a diplomacií a růžovovlasá poloviční bohyně si byla jistá, že pokud by to situace dovolovala, už dávno by černovlásek držel svou katanu pod krkem pana Podsvětí.

Smaragdové oči se překvapením rozšířily dokořán, když si uvědomila, že ztrácí rovnováhu a řítí se směrem k zemi. Ano, to byla Sakura Haruno, dcera velké Tsunade Senju - pouze ona mohla zakopnout uprostřed ničeho o vlastní nohy.

„Sakuro-chan!" vykřikl Naruto, který se zastavil, otočil se, aby viděl, jak se růžovovláska sbírá ze země. „Jsi v pořádku?"

Sakura nepříjemně zavrčela, neochotně se posbírala na nohy a pokračovala v cestě, společně dále následovaly Persephone, která se na ně neobrátila.

---------------------------------------------

„Takže, to byla žena zaklínače," zhodnotil hlubokým hlasem Hádes, který se znovu usadil na svůj trůn.

Sasuke nebezpečně přimhouřil onyxové oči.

V hlase pána Podsvětí nebylo žádné pobavení nebo opovržení, jaké by každý očekával a právě tato skutečnost černovláska znervózňovala a znepokojovala. Přesunul váhu z jedné nohy na druhou, arogantně si odfrkl a zasunul si ruce do kapes, aby dal Hádovi najevo svou nezaujatost. Neměl chuť poslouchat jeho filozofování a zamýšlení se nad čímkoli, co mu napadlo. Jeho nervozita se zvyšovala, i když ji nechtěl dát navenek najevo, a to právě proto, že jen o pár metrů dál dováděla jeho mladší sestra spolu se Zmatkem a Strachem.

Zaklínač věděl, že projevovat ukazovat své slabé stránky před Bohy není nejmoudřejší. Pravda, i když toto pravidlo dobře znal, on sám ho nedodržoval, a porušil ho hned dvakrát, když se zapletl se svým nejlepším přítelem a dcerou Bohyně Afrodity. Mohl mu to ale někdo vyčítat?

Zaklínač byl na světě téměř sám. Ano, měl ve svém okolí pár otravných lidí, na které se mohl spolehnout a které považoval spíše za Narutovy přátele, než za své vlastní. Celý jeho svět byl tak malý, kdysi se skládal pouze z Itachiho, kterého donedávna nenáviděl, protože zprvu nechápal jeho zradu vůči vlastnímu druhu a pak Naruto, který ho měl – pro lásku všech svatých, kdyby nebyl tak laskavý ve svém srdci, na rozdíl od Sasukeho - také nenávidět za to, že mu ukradl život v Oblacích jen z vlastního sobectví. A teď, teď stačilo zavřít a znovu otevřít oči a jeho svět se rozšířil hned o dvě ženy, Mikoto a o Sakuru.