Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 18.: Divní a normální ¤

Bylo to ještě dlouho, co se domem ozýval smích mladé růžovovlásky a zvuk otráveného vrčení za doprovodu vibrování Sakuřina mobilu, když se blonďák neúspěšně snažil dovolat na jediný fungující telefon v domácnosti. Vždyť jak i jinak, když ten Sasukeho před hodnou chvílí Sakura rozbila.

Také si s neskrývanou úlevou povzdechla, když se podívala na spoušť v domě, kterou způsobila, když se vášnivě líbali v kuchyni, protože si ani nechtěla představovat, že by to před jeho pronikavým onyxovým pohledem musela ručně uklízet. Teď, když byla pravda na světě, prostě zvedla ruku a lehkým mávnutím zelené světlo vytrysklo z jejích úzkých prstů, které celý nepořádek a škody napravilo do původního stavu. Už se ani nepozastavovala nad tím, že černovlásek neprojevil žádné známky překvapení či údivu – vysvětlil jí to dost jasně; jeho nejlepší přítel byl jinchuuriki, takové věci měl už dávno za sebou.

Nikdo z nich však nepromluvil a ani se nepokoušel navázat na to, co se mezi nimi odehrálo, a ne jen to, Sakura nevěděla, jak si to má vysvětlit - to, a jeho činy na festivalu ohňostrojů. Mlčky se posadily k jídelnímu stolu, který vypadal jako neporušený a ochutnávali jeho kulinářský výtvor.

Na jedné straně Sakura věděla, že uspěla, mise byla na dobré cestě k úspěchu, ale na té druhé... skončí-li úspěchem, bude muset odejít, a už nikdy v životě ho neuvidí, už nikdy v životě se ho nebude moci dotknout a z Uchihy Sasukeho se znovu stane jen obyčejná vzpomínka, ke které se každou noc, když se zavře do své komnaty, bude vracet. Se skloněnou hlavou a sklopeným pohledem se postavila, židle pod jejím činem zavrzala.

„Dobrou noc, Sasuke," zašeptala, obrátila se mu zády a vydala se do chodby, kde měla v plánu rychlým krokem vyjít schody, avšak když byla v jejich polovině, pocítila, jak ji jeho ruka chytila za zápěstí.

Černovlásek si ji prudkým pohybem obrátil k sobě tak, aby mu stála čelem, stáli uprostřed schodiště, jemným tlakem ji přinutil opřít se zády o zeď, jedním svým loktem se zapřel vedle její hlavy a svou tvář přiblížil k té její do nebezpečné blízkosti, až mohla cítit jeho teplý dech, cítit, jak mu bije srdce. Růžovovláska se zachvěla pod jeho dotykem, byl tak blízko, cítila jeho tělo na svém, její svalstvo se odmítalo pohnout proti tomu jeho, jako kdyby jí vysílalo signál, že právě toto je to místo, které hledalo, toto je to místo, kde chce - a kde má - být.

V šeru, které je obklopovalo si uvědomila, že jeho oči jsou ještě tmavší, než tma, která se kolem nich rozprostírá, když se jeho rty začaly pomalým tempem přibližovat a sklánět k těm jejím, nevědomky se stavěla na špičky a zakláněla hlavu, aby zkrátila tuto vzdálenost. K jejímu překvapení ji Sasuke však vášnivě nepolíbil tak, jako předtím. Tentokrát se jeho rty jen lehce otřely o ty její se zašeptáním přání na dobrou noc.

Černovlásek se narovnal, od jejích rtů přešel ke špičce jejího nosu, pak k čelu - následně se obrátil opačným směrem, kde jí ukázal svá široká záda ve sněhově bílé košili a udělal několik kroků po schodech dolů, aby se znovu uvelebil na pohovce v obýváku.

„Sasuke," zašeptala růžovovláska.

Uchiha k ní obrátil svou tvář, nefritové oči zářily proti svitu měsíce, který na ně dopadal, zářila v nich nevyslovená prosba a naděje, kterou okamžitě pochopil a vrátil se ve svých stopách k dívce.

*.*.*.*

Nefritové oči se otevřely druhý den ráno až když její pokožka ucítila příjemné sluneční paprsky. Tentokrát už nebyla překvapená, když natáhla paži a ucítila vedle sebe prázdné místo, jako byla tehdy, když se stejně probudila v Sasukeho posteli před několika dny, avšak přesto se neubránila jemnému zklamanému povzdechu.