Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 21.: Zaklínač, part 1/3 - Bariéra mezi námi ¤

Orochimaru.

To bylo jediné slovo, které jí rezonovalo v hlavě, dokud s prásknutím nezabouchla vchodové dveře svého domu. Přes hlavu si protáhla kapuci svého pláště a rozhodným krokem vykročila do hluboké noci.

Po několika krocích se zastavila, zaklonila hlavu a nefritové oči se zadívaly do oblak. Mísilo se v ní tolik pocitů, že je nedokázala roztřídit, nedokázala zpracovat všechny ty myšlenky, ty hrůzostrašné teorie, které se jí vynořovaly v mysli, všechny ty důvody, pro které by její matka mohla navštívit doupě černokněžníka.

Sakura zavřela oči, nechala, aby jí chladný vzduch rozvířil vlasy. Dovolila, aby její potlačovaná energie vystřelila ze všech pórů těla. Potřebovala ji uvolnit, aby nevybuchla jako sopka. Nechala se unášet v opojení zeleného nebeského ohně, který ji navzdory svému teplu nedokázal zahřát. Její srdce plné lásky a nové naděje, kterou pocítila díky Sasukemu, bylo nyní chladné – cítila jen hněv na svou matku.

Sklonila hlavu, její pohled, který se zavrtal do neznáma, potemněl. Její černý plášť se zvedl v momentě, kdy se její chodidla odlepila od povrchu země, vzlétla ale nezastavila se v mracích, aby ji polechtaly na tváři, jak milovala. Ne, tentokrát se dívala vzhůru, letěla ukrutnou rychlostí, která byla pro běžné potřeby zakázána, ale v tuto chvíli ji to nezajímalo. Chtěla se co nejdříve dostat domů a najít svou matku, najít odpovědi na nezodpovězené otázky. Mohla prostě jen vyslovit její jméno, jelikož věděla, že se její matka na její zavolání objeví, avšak nechtěla si povídat s jejím hologramem, chtěla jí pevně hledět do očí, chtěla ji mít skutečně před sebou.

Pokud její matka něco chystala - něco, co souviselo s Narutem, který jí přirostl k srdci jako vlastní bratr - chtěla o tom vědět. Chtěla být při tom, aby tomu mohla okamžitě zabránit. Byl to světoznámý fakt, že její matka nesnáší všechny jinchuuriki.

Před několika týdny by jí neoponovala, neodvážila by se před ni postavit a protiřečit jí. Ale to bylo tehdy, ještě předtím, než ho poznala a jeho přátelství a úsměv změnily všechny názory, které jí její matka od dětství vštěpovala.

Pokud Tsunade chtěla ublížit Narutovi, musela nejprve přejít přes Sakuru, která hbitě přerážela mračna.

Chtěla odpovědi, chtěla z jejích úst slyšet její hlas a dívat se jí do očí, když jí bude vysvětlovat, proč šla za černokněžníkem, když byla ještě tak mladá a proč ji tehdy držela v náručí, když byla sotva několikadenní batole.

Sakura přistála v zemi Oblaků jen pár metrů od hradeb paláce, který představoval její domov. Odhodlaně vzhlédla, aby se podívala na komnatu, ve které předpokládala, že se její matka bude nacházet. Byl čtvrtek, den, kdy její matka tráví celé dny zavřená v pracovně. Ani dnes, tento čtvrtek, tomu nebylo jinak. Zamračila se, když její nefritové oči za oknem zahlédly postavu známé zlatovlasé ženy, jak nervózně pochoduje z jedné strany místnosti na druhou.

*.*.*.*

Když Uzumaki kráčel k domu svého nejlepšího přítele, hluboká noc se schylovala ke konci a bylo jen otázkou několika minut, než začne svítat. Dobře věděl, že tam musí jít, pro vlastní dobro a zejména pro dobro všech ostatních.

Cítil, že je toho na něj najednou moc, Kyuubi v jeho nitru byl stále nevyzpytatelnější a mezi ním a Jiraiyem panovalo v domácnosti dusné ticho, které ani jeden z nich nebyl ochoten přerušit. A co bylo nejhorší, obrázek zlatovlasé ženy v přítomnosti jeho bělovlasého strýce, u nich doma, nedokázal vymazat z paměti. Hned ten večer ještě doufal, že ji zahlédne ve svých snech tak, jako obyčejně, když potřeboval, avšak nestalo se tak. Zkoušel to i další den, dokonce i ten další, při zvuku škodolibého smíchu Kyuubiho, který se mu ozýval v uších, měl chvílemi pocit, že se zblázní, že ho už neudrží a způsobí tak katastrofu.