° Kapitola 4.: Dítě noci °

113 9 2
                                    

„Teme!" – Sakura si při blonďákově pronikavém výkřiku přiložila obě ruce k uším, aby nepřišla o sluch.

Až o vteřinu později si uvědomila, komu tato neslušná přezdívka patří, blonďák stál vedle ní, ruku si přikládal k ústům, aby jeho hlas dosáhl ještě dál, trajektorie směřovala k tmavovlasé vysoké postavě ve sněhově bílé košili, tmavých kalhotách, kterou pokrýval černý kabát. Černovláskovy oči nezaujatě přešly od centra jeho pozornosti na blonďáka, výraz jeho tváře se však nezměnil.

Blonďák a Uchiha si vyměnili zvláštní pohledy, Sakura z nich vycítila napětí, černovláskovy oči na malý okamžik přešly z Naruta k ní, ale opět, hned na to odvrátil zrak, zasunul si ruce do kapes kabátu a vydal se svou cestou.

„Stav se dneska!" vykřikl Naruto a růžovovláska si znovu přitlačila ruce k uším.

Sasukeho tvář nezměnila výraz, nepohnul se jediný sval v jeho obličeji, kromě mírně zvednutého obočí. Pak elegantním způsobem zvedl levou paži a vztyčil jenom prostředníček.

Sakuře mimovolně padla čelist při tom gestu, pobouřeně se – stále s otevřenou pusou - obrátila k blonďákovi, který se až tak pobouřeně netvářil. Právě naopak, na Narutově tváři zářil velký úsměv.

I když blonďák nedostal právě očekávanou – a podle Sakury nedostal vůbec běžnou - odpověď od svého černovlasého přítele na jeho pozvání, očividně si s tím nedělal starosti.

Sakura ho zmateně pozorovala, když Naruto otočil tvář k ní a sebevědomě prohlásil: „Určitě přijde,"

Sakura si po celou dobu na cestě k zastávce hlasitě stěžovala jak ji ukrutně bolí nohy, na což Naruto pobaveně zavrtěl hlavou a nazval ji línou, prý by se měla víc hýbat, nebyla by tak unavená. Kdo tady ale mluvil o pohybu? Ty odporné boty byly horší než vězení v pekle!

Tentokrát neměli takové štěstí, aby si v autobuse sedli oba. Naruto sotva našel jedno místo, které při pohledu na Sakuřinu tvář, která nabírala odstíny zelené, jak s ní autobus házel ze strany na stranu a podlamovaly se jí nohy, i když se snažila držet jistící tyče, nabídl raději jí. Růžovovláska vděčně přikývla, když zajímala místo, které jí našel a frustrovaně si prohrábla rukou tmavé prameny vlasů.

„Měj se, Naruto," řekla, když se postavila ze sedadla těsně předtím, než autobus zastavil na její zastávce, nebo lépe řečeno, udělala jeden velký krok, aby se k nim dostala co nejsnáze.

„Taky přijď!" zvolal za ní. Růžovovláska se na svého kamaráda otočila a zvedla obočí ve snaze přijít na to, co tím chtěl říct, i když si jasně spojila, že to, kam ji zval, bylo zaručeně totéž místo, o kterém říkal i tehdy Sasukemu. „Jirayia dneska nebude doma,"

„No a?" nechápala ani po jeho krátkém vysvětlení.

Blonďák nevěřícně zavrtěl hlavou, ale už byl zřejmě zvyklý na Sakuřino ‚krátké vedení'. - „'No a?'" zopakoval a natáhl každé slovo. „Mejdan!"

Růžovovláska už i chtěla namítat, ptát se, žádat další vysvětlení mezi spojitostí, že jeho strýc nebude dnes večer doma a tato rovnice se automaticky rovná párty, chyběla jí další konstanta nebo souvislost, ale dříve, než sto stihla udělat, otevřené dveře autobusu na její zastávce se začaly zavírat a ona splašeně mezi úzkou štěrbinou jen tak-tak proklouzla ven. Dezorientovaně se opět podívala na autobus, který se připravoval na odjezd ze zastávky, na které vyskočila; blonďákova hlava byla vystrčena z nejbližšího úzkého a malého okna, aby se tam vešla, musel ji natočit do nepohodlného úhlu.

Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]Kde žijí příběhy. Začni objevovat