Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

° Kapitola 7.: Uchiha Itachi °

Sakura zmateně zamrkala, rozhlédla se kolem, ale přesto tmavou místnost, jen nepatrně osvětlenou svíčkami, nepoznávala.

Různé skříně, dřevěné poličky, stoly, regály, experimenty... růžovovláska se nejistým krokem přiblížila k nejbližší polici, sklonila se, aby se lépe podívala na různé nádoby. Její tvář zkřivila znechucená grimasa - přísahala by, že v jedné z průhledných nádob viděla plavat lidský prst!

„Prosím," zaslechla zoufalý šepot ve stejné místnosti. „Pomoz mi,"

Udělala několik kroků, kterými obešla pár regálů s podobnými ohavnostmi, orgány a končetinami, které plavaly v tekutině, kterou nedokázala identifikovat; rozhodla se jim raději nevěnovat přílišnou pozornost, aby neukázala na světlo světa obsah svého žaludku.

Nefritové oči se nebezpečně zúžily, když uviděla dvě postavy stojící na protilehlých stranách malého kulatého stolu, na kterém stála věštecká koule s jinými magickými předměty – roh jednorožce, žraločí zub -, které využívala pouze jediná vrstva podsvěťanů. Černokněžníci.

Sakuřina intuice jí napovídala, že postava ve zlatém hábitu je s největší pravděpodobností žena, o té druhé si nemohla být zcela jistá. Ta druhá, jejíž tělo bylo ukryto v šedém plášti, sice měla mužskou postavu, ale zpod kapuce jí vykukovaly dlouhé prameny uhlově černých vlasů, které dosahovaly úrovně pasu. Jediné, čeho si na této osobě všimla, byla její nepřirozeně bílá, až křídově – mrtvolně - bílá pokožka.

Růžovovláska si protřela oči, měla pocit, jako by její zrak byl zamlžený, všechno bylo neostré a nejasné. Cítila se jako pod vlivem kouzla; ne, jako kdyby ji někdo otrávil lektvarem pobláznění a její smysly byly schválně otupělé.

„Jak s-s-si přeješ," ozvala se se zasyčením postava v šedém plášti.

Růžovovlásce se několikrát obrátil žaludek při zvuku toho hlasu. Měla pocit, jako by její orgány dělaly kotrmelce vyprovokované znechucením a nevěděla, jestli to byla jen její představivost, ale něco v pozadí její mysli jí našeptávalo, že si ta osoba dlouhým a slizkým jazykem nechutně olízla okolí rtů.

Sakura zalapala po dechu, když postava ve zlatém plášti odhalila svou totožnost tím, že si z hlavy elegantním pohybem pravé ruky složila kapuci; její dlouhé zlatem protkávané vlasy vířily vzduchem, její květinový parfém se vstřebával do ovzduší a napadal otupělé smysly růžovovlásky, když v ní Sakura poznala svou matku Tsunade.

„Budíček, Haruno!" ze spánku ji probral zvuk učebnice, která dopadla v těsné blízkosti před její tvář na dřevěnou lavici. „Spát máte doma, slečno," zamlaskal nespokojeně jazykem profesor Asuma při pohledu na zmatenou a rozespalou růžovovlasou studentku, která si se zíváním mnula oči hřbetem ruky.

Sakura zavrtěla hlavou, nevzpomínala si na moment, kdy ji přemohl spánek - nepamatovala si, kdy vůbec v životě ji takto přemohl spánek, když vůbec necítila známky únavy. Ještě jednou mírně zavrtěla hlavou, když se znovu rozvalila na ploše dřeva, na jediný sešit, který měla na něm.

Už to bylo pár dní, co se Naruto neukázal. A ne jen to, už jí ani nezavolal, jak doufala. Jak jen toužila, aby ji ten otravný malý stroj znovu vyděsil. Posledních několik dní trpěla paranoií, že jeho telefonát nestihne přijmout, protože zavolá právě ve chvíli, kdy nebude ve svém příbytku. Právě proto růžovovláska začala nosit zázračný komunikační přístroj stále u sebe, kradmými pohledy kontrolovala věčně zhasnutou obrazovku, téměř ji prosila, aby se rozsvítila a oznámila tak příchozí hovor jejího blonďatého kamaráda, který by na ni vesele křičel, až by ji při poslouchání jeho pronikavého hlasu rozbolela hlava.