Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

° Kapitola 5.: Senzibil °

Růžovovláska nestihla ani otevřít ústa, aby mohla pokárat svou tmavovlasou společnici za to, že do jejího domu bez jejího svolení a vědomí přizvala někoho dalšího - pravděpodobně další bytost, která už dávno neměla existovat na tomto světě. Dalšího podsvětana, se kterým se bude muset vypořádat. Nebylo to tak, že by Sakura zcela bezdůvodně nesnášela úplně všechny podsvěťany, nebyla tak povrchní – tím ale samozřejmě nechtěla říct, že by je nedej bože měla ráda, to fakt ne - na druhé straně ji matka celé její dětství učila, že tyto bytosti nejsou božstvím akceptovány, a to z mnoha důvodů.

Upíři byly prakticky mrtví – mrtví, kteří by měli nehybně ležet pod tunou hlíny a oddávat se věčnému pokání, avšak, rozhodli se vzdorovat řádu a navzdory všem přírodním zákonům se vyhrabali z hrobu. Někteří měli to štěstí a znovuzrodili se za úplňku a získali tak i úctyhodné jméno, jiní však takové štěstí neměli. Vlkodlaci byly v podstatě mutanti posedlí virem, který byl po staletí přenášen z jednoho na druhého po napadení. Pak mezi podsvěťany patřili i takoví, kteří původem pocházeli z čistokrevných. Jako například míšenci vil v kombinaci s čímkoli dalším, na co si jen vzpomenete, a tak se docela nedávno vyvinula nová rasa podsvěťanů, pojmenována podle svých charakteristických schopností, jako senzibilové. A do této kategorie původem čistokrevných spadali i další; z kouzelníků se vyvinuli čarodějové a černokněžníci, z čehož, předpokládáme, že není těžké uhodnout, který z nich jsou ti horší. Ale pro upřesnění, tito čarodějové skutečně pocházeli ze vznešených rodů, v dávných dobách, ve kterých ještě pyšně nosili pojmenování jako kouzelníci. V podstatě vznikali jako kombinace kouzelníka s čímkoli – nebo kýmkoli – dalším, ale ti druzí, ti byli něco úplně jiného. Černokněžníkem se někdo nestane jen tak, musel spáchat závažný zločin, nejčastěji pohrdáním nějakého posvátného zákona v říši kouzel. Ano, a pak tady byl ještě jeden, poslední druh, kterému se každý z jistých důvodů vyhýbal.

Navzdory všemu, Tsunade byla žena, která vzkvétala láskou ke všemu živému. Růžovovláska svou matku znala až příliš dobře na to, aby věděla, že by v nouzi nenechala žádnou živou duši – bůh, podsvěťan, jednorožec, na tom nezáleželo. Toho jasným důkazem byla doba, kdy Sakura musela určitou část svého života sdílet svůj domov spolu s vlkodlakem, který se ocitl na prahu jejich bran jejich zámku. Růžovovláska si jasně pamatovala na ten den, chladný a deštivý večer; noc, kdy se Zeus pohádal se svým bratrem a blesky na obloze zuřily několik měsíců. Všichni měli přísný zákaz vycházení ze svých příbytků až do odvolání – do momentu, než se vášnivé a bouřlivé emoce dvou bratrů neuklidní. V tu noc společně večeřeli, její matka se pod nosem šibalsky usmívala vždy, když se podívala svou dceru, vzpomínala na fantastický kousek, který před pár dny předvedla, na to jak její dcera zuřila. V mírném opojení a omámení alkoholu přežvýkala chutné jídlo, nalévala si několik sklenic jejího oblíbeného saké, když ji z příjemného večera vyrušil dětský zoufalý pláč v nedalekém okolí. Ten ji přinutil položit sklenici jejího nejmilejšího nápoje, okamžitě prudkým pohybem vyrazit od stolu a rázným krokem se k honosným hlavním dveřím jejího paláce. Růžovovláska spěchala, rychlými kroky následovala svou matku, viděla ji, jak bere do své mateřské a ochranné náruče vlčí mládě v jejím věku.

Zpočátku se mladému vlčeti růžovovláska vyhýbala, stranila se mu jako čert kříže, avšak postupem času si začala na jeho přítomnost zvykat, stal se jejím přítelem, sdílela s ním svůj tajný fantazijní svět. Kibu si postupem času dokonce oblíbila - do momentu, než se jednoho dne vracela domů, v náručí nesla spoustu lučních květin. Měla v plánu naučit svého vlčího přítele plést věnce, ale k jejímu překvapení, poté, co prohledala celý palác, každý kout, každou ulici v zemi zjistila, že Kiba je pryč. A Tsunade, navzdory naléhání, nekonečných otázek a našpulené tváři své dcery, se od toho dne tvářila, že se Kiba v jejich životě nikdy neobjevil.