Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 32.: Každý štít má slabé místo ¤

Sakura nevěděla, co má udělat jako první. Nebyla si jistá, jestli má vykřičet svou frustraci do celého světa nebo rozmlátit nejbližší věc na kusy, která jí přijde do cesty.

Jak jinak, její cesta do Země oblaků byla zbytečná. Stálo to množství času a mnoho sil. Její magie byla tak vyčerpaná, že pocítila samotné dno vlastních sil, o kterém si myslela, že ho nikdy nedosáhne.

Ale jakkoli si to nechtěla přiznat, bylo to tak. Naruto se nechtěl vrátit.

A co bylo asi horší, když kráčela v modrých teniskách, které jí Naruto před časem pomáhal vybrat, bylo zjištění, že se necítila jen frustrovaná a naštvaná. Kromě toho všeho jí hlavou létaly myšlenky, které stále končily u malé dřevěné a kulaté věcičce, kterou skrývala v zadní kapse kalhot. S touto věcí, kterou dostala od své matky těsně předtím, než odešla, si lehce pohrávala prsty. K jejímu neštěstí se už ale nedozvěděla, k čemu jí ten pitomý krám má posloužit.

Po tom, co se konečně dostala k brance, která oddělovala zahradu kolem domu od ulice, se zamračila. Její mysl zaznamenala jakýsi zvláštní, chladný a nepřátelský pocit.

Nefritové oči ostražitě kmitaly ze strany na stranu, vyhledávaly potenciálního nepřítele. Když se otočila, jediné, na co její zrak narazil, byly dva tmavé a hluboké obsidiány.

„Sasuke,"

Růžovovlasá dívka zavrtěla hlavou, aby přinutila vsugerovat své alarmující mysli myšlenku, že on není ten, koho by se měla bát. Nemohla však přehlédnout tu nebezpečnou auru, která z mladého Uchihu vyzařovala.

Otočila se, aby se vydala do domu, avšak po chvilce se uprostřed svého činu zastavila. Obrátila se k Sasukemu a s mírným přimhouřením očí si ho lépe prohlédla.

Od té doby, co jeho vysoká postava vstoupila do jejího zorného pole, se trpký, chladný výraz v jeho tváři nezměnil. Majestátně se tyčil naproti ní, beze slova ji nadále propaloval svým intenzivním pohledem. Až když se soustředila na jeho osobu jako na celek, a nejen na jednotlivé části, zjistila, že jeho tělo pokrýval jeho černý cestovní plášť.

Při uvědomění, že i Sasuke, stejně jako ona, právě teď přicházel a směřoval zpět do jeho sídla, zvedla obočí.

„Kdes byl?"

Navzdory tomu, že vyslovila svou otázku, Sakura neočekávala, že dostane odpověď. Ve skutečnosti, aby byla upřímná, očekávala, že něco odsekne nebo si odfrkne. Moc dobře věděla, že zaklínač nesnáší, když se někdo vrtá v jeho soukromí. Nebylo žádným tajemstvím, že Sasuke nesnášel, když někdo bádal v jeho tajemných krocích. Důkazem tohoto tvrzení byly jeho varovné pohledy, které věnoval komukoli, kdo v sobě našel tolik odvahy, aby ze svých úst vypustil otázku s podobným nádechem té, kterou jen před chvílí vyslovila Sakura.

Nepřekvapivě, Sasuke na její otázku neodpověděl. Obešel růžovovlasou dívku a pokračoval ve své cestě.

Zamračení v Sakuřině tváři se prohloubilo, sledovala jeho vzdalující se záda, zatímco klidným krokem kráčel napříč zahradě ke svému domu.

Tak, jako on nesnášel otravné otázky, Haruno Sakura nesnášela otázky nezodpovězené.

Spěšně vykročila, aby ho dohnala a natáhla ruku, aby ho zastavila. Sasuke před jejím dotekem obratně uhnul a prudce se k ní obrátil, což způsobilo, že Sakura pod návalem vyzařující nepřátelské vlny, do které jako by narazila, ustoupila o krok vzad.

Navzdory jeho klidnému vzhledu Sakura dokázala vycítit napětí, které pocházelo z jeho postoje.

„Co se děje, Sasuke?"