Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

° Kapitola 3.: Hinata Hyuuga °

Teprve když vyprovázela svého nového blonďatého kamaráda a zavírala za ním vchodové dveře, Sakura se přistihla, kolik času ve skutečnosti uplynulo. Vlastně si uvědomila, že čas, který uplynul, vůbec nevnímala.

Narutova společnost byla otravná, veselá a nabíjela ji energií. Možná právě proto, když otáčela klíčem v zámku, po jeho odchodu z ní veškerá energie náhle opadla a ona se cítila ještě o něco víc neskutečně vyčerpaná než předtím. Vešla do svého pokoje, v šeru, které pokrývalo místnost, se rozhlédla a mírně nostalgicky si povzdechla.

Tato místnost - její pokoj - jí nic neříkala. Neobsahovala nic, co by jí bylo vlastní – co víc, ani jediný předmět jí nepatřil. Žádná věc, která se tam nacházela, neměla vnitřní význam ani vzpomínku. Sestávala jen z té nejobyčejnější dřevěné postele, bílého polštáře s přikrývkou stejné nemocniční barvy, dokonce ani stěny nepokrýval odstín, který by nějakým způsobem korespondoval s její energickou povahou a svobodnou myslí. Měla jen jednu dřevěnou skříň, která po pravdě, už svá nejlepší léta měla za sebou.

Bylo téměř očividné a na první pohled jasné, že sem nepatří a tento dům slouží jen jako přechodná stanice, ve které nemá ani v nejmenším plánu setrvat déle, než bude nutné. Možná i to byl důvod, proč ji nijak nezkrášlila podle svých představ, na rozdíl od jejího skutečného pokoje – který se nacházel daleko v jejím skutečném domově v oblacích.

Ten byla úplně jiný – a když říkáme úplně, myslíme tím absolutně a diametrálně odlišný. Stěny byly sice sněhově bílé, stejně jako tady, avšak byly ozdobeny vysokými květy, které se táhly po celé jejich délce. A byly tam oblaky, které tak zbožňovala. Strop byl jedna nádherná obloha, která se měnila podle aktuálního stavu té skutečné – byl-li den, bezstarostně si po modré stěně stropu plavaly měkké chomáče sněhově bílých oblaků; naopak, když nastala noc, strop byl tmavý a osvětlen jemnou září drobnými hvězdami, z nichž jednou za čas jedna padla.

Růžovovláska vešla do jedné z koupelen v domě, která byla spojena s touto místností. Neochotně natáhla paži k jedné z poliček a otevřela ji, aby prozkoumala její vnitřní obsah, a překvapeně rozevřela oči, ale vzápětí na to se ušklíbla, a pomyslela si, že její matka ví snad všechno, zná ji jako svou dlaň, ví přesně jaký krok zvolí ještě dřív, než se ta myšlenka usadí v Sakuřině mysli. Polička obsahovala různé barvy na vlasy, od blond, přes červenou, hnědou a černou.

Pozorně si přečetla návod na krabici, avšak v polovině krabičku odhodila do koše. Neměla energii se tím zabývat, bylo v podstatě jedno, zda dodrží onen postup nebo ne, mohla jen doufat, že výsledný efekt bude přinejmenším méně špatný, než její aktuální růžový stav přitahující příliš nechtěné pozornosti.

Růžové prameny se zbarvovaly, jak se nakláněla přední polovinou těla přes okraj vany, tmavá voda stékající z jejích vlasů vířila v odtoku, když přebytečnou vodu vyždímala z vlasů a zabalila si je do ručníku.

Růžovovláska si lehla do postele a otřásla se pod chladem studené přikrývky na sobě a polštářem pod hlavou. Byla ráda, že Naruto se objevil v tomto jejím životě, i když byla poněkud smutná, že po jejím odchodu ho už možná nikdy neuvidí – ne v pravém slova smyslu, protože ona by ho mohla vidět kdykoli by se jí stýskalo, avšak naopak by to nefungovalo. Pro ni to bylo snadné, mírně se naklonit a trochu natáhnout krk, aby se podívala skrz otvor do pozemského světa, ale pro Naruta to stejné nebude, ani v nejmenším. Protože ona by se na něj dívala z tisíců kilometrů ve vzduchu, zatímco blonďák by ani netušil, že se na něj někdo dívá. Nebo lépe řečeno, ani o tom nebude moci mít tušení, protože si na ni po několika letech ani nevzpomene.