Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ 40. O lásce krále Podsvětí ¤

Mladý zaklínač v tichosti posedával na židli u jídelního stolu, lokty se zapíral do dřevěného materiálu před sebou, ruce spojené a prsty propletené si držel blízko rtů. Jen jeho temné zorničky poskakovaly ze strany na stranu; pečlivě sledovaly bělovlasou holčičku, která pobíhala a snažila se chytit papírové letadélka nad její hlavou. Cítil se zvláštně – ano, tak by se to dalo popsat asi nejlépe; zvláštně, to bylo to, jak se právě v této chvíli cítil.

Jeden by řekl, že když se z někoho noční můry, kterou denně prožíval, stane jednou skutečně jen noční můra a skutečnost bude nádherná v podobě bělovlásčina pronikavého smíchu rozléhajícího se po domě, i ten, kdo trpěl nejvíce, se bude najednou cítit jaksi lehčí, volnější. Jako kdyby se okovy, které se zařezávaly do masa na zápěstích, najednou roztavily a nechaly ho dýchat.

Nicméně, k Sasukeho smůle, se nic takového nestalo. Okovy na jeho zápěstích náhle nezmizely a jeho temnota se zázrakem nevyjasnila. Právě naopak, když se na ni – jak dlouho to už vlastně bylo? - díval, všechny vzpomínky mu přišly mnohem reálnější.

Když byl ještě malým chlapcem, smýšlel úplně jinak. V jeho světě existovala jen příčina a následek; nic mezi tím. A stejně tak se v jeho světě i historie odehrála trochu jinak.

Dětskými očima byl svědkem jenom toho, že se Itachi přidal na stranu Bohů. Že se z jeho bratra, ke kterému vzhlížel, stal zrádce, který zavraždil vlastní klan jen kvůli tomu, že byl příliš velký zbabělec, aby se ve válce postavil jejich nepřátelům čelem.

Teď, když už byl dospělý, plnohodnotný zaklínač, byl si vědom, že v dané situaci jeho starší sourozenec převzal roli staršího bratra a rodiče opravdu zodpovědně. Přelouskal se přes Sasukeho obranu, kterou kolem sebe vytvořil po smrti jejich rodičů, a dokonce našel i tajnou chodbu přes další vrstvu kamení, kterými obalil své srdce po smrti Mikoto.

„Vařila myšička kašičku,"

A teď, když se díval na malou zpívající bělovlásku, uvědomil si, jak byl tehdy hloupý.

Z víru myšlenek ho vyrušil kouřící hrnek černé tekutiny, který přistál na jídelním stole před ním. Vzhlédl, jen aby zjistil, že si Itachi přitáhl jednu ze židlí a s dalším identickým hrníčkem čerstvé kávy se posadil vedle něj, aby si užil soukromé hudební představení v podání bělovlasého upíra a Mikoto.

„...v malovaném hrníčku..."

S novými zkušenostmi už věděl, že byl tehdy příliš mladý, aby dokázal porozumět Itachiho činům.

Všichni viděli jen dva sirotky, kteří přišli o víc, než o všechno. Ale Sasuke, ten během svého dospívání viděl víc – Itachiho blouznění, které už považoval skoro za rutinu. To, jak ho s Narutem křísili, vyměňovali si hlídky, den a noc se střídali a mísili v jedno, než se ze svého stavu pomatení znovu dostal. A přestože nejstarší z havraních sourozenců říkal, že Mikoto zabila jeho víra v mír, Sasuke už pochopil, že tomu tak nebylo. Právě naopak; pošpiněním svého jména, vraždou a ztrátou svých milovaných a zabráněním válce si Itachi nikdy nevybral stranu Bohů, a stejně tak si nevybral ani stranu zaklínačů. Vybral si tu možnost, která jim v té době, jako jediná, mohla zaručit zítřek.

„Tomu dala, tomu dala..."

A nyní ten Sasuke seděl vedle muže, který mu zachránil život, se díval na mladší sestru, kterou nedokázal ochránit.

K čertu s tím, že byl příliš mladý a nezkušený! To on měl být na jejím místě!

Jeho tělo – ne to její – mělo být nyní téměř průhledné.