Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 22.: Zaklínač, part 2/3 - Dusit se vzduchem ¤

Sasuke vstoupil do svého pokoje se zabouchnutím dveří. Svůj hněv se ani nesnažil potlačovat následkem extrémní frustrace, kterou cítil. V pozadí slyšel tlumené hlasy podsvěťanů v dolním patře. Začalo mu být horko, téměř panicky si rozepínal první tři knoflíky své košile. Měl pocit, že se místnost kolem něj zmenšuje, že jeho plíce nenasávají dostatek kyslíku. Bylo jako kdyby se dusil vzduchem, kterého se nadýchal.

Držel se za hlavu, otáčel se kolem své osy, zoufale utíkal očima ze strany na stranu, hledal jeden jediný záchytný bod, o který by se mohl zapřít dříve, než se zhroutí. Hledal cokoliv, co by mu pomohlo získat ztracenou stabilitu a rovnováhu, kterou ztratil v momentě, kdy vešel do obývacího pokoje s úmyslem kontaktovat jinchuurikiho kvůli špatnému tušení, které mu nedalo spát.

Pohlédl na strop ve snaze napočítat do pěti, aby uklidnil svůj splašený dech, který se dral na povrch. Zoufale chtěl zabránit tomu, aby tuto místnost podrobil utrpení, ve kterém by si vybil všechny potlačované emoce. Už měl i pocit, že se mu to podařilo, než se mu před očima znovu prohrál Itachiho obrázek, jak ho našel bezduše zírat skrz okno v obývacím pokoji.

Z Itachiho levého oka, na které měl Sasuke z jeho profilu výhled, vyklouzla první slza.

Když si starší Uchiha všiml přítomnosti mladšího sourozence, obrátil k němu hlavu a ani se nesnažil skrývat své citové rozpoložení. Sasukeho pozornosti neunikl několikasekundový záblesk v jeho očích, který znamenal jediné - je to tady znovu.

Nesnášel dny, a obzvláště nesnášel tyto dny.

Zhluboka se nadechl, vzduch na několik vteřin zadržel v plicích, cítil, jak mu nervy v hlavě pulzují a pevně zavřel oči.

Udeřil pěstí do zdi poprvé. Potom podruhé. Potřetí se police po jeho pravici, pod náporem síly, který stěna musela snést, začala třást, dokud z ní několik věcí nespadlo na zem.

Sasuke se obrátil k vestavěné skříni, která byla jen o něco vyšší než on. Obepnul ji z obou stran, zvedl ze země a praštil s ní o zem. Vitrína se rozbila a střepy skla se rozletěly do všech směrů.

Zoufale zavrčel, zašel si rukama do vlasů a zatahal za ně jako vždy, když potřeboval svůj mozek přimět přemýšlet.

Sakura.

Její jméno mu prolétlo myslí; její úsměv, který se jí vyčaroval na tváři vždy, když mohla používat svou magii. To, jak zakláněla hlavu, když byla nejšťastnější a nechala se vynést do vzduchu svou zelenou energií. Vzpomínal na její sladké rty, které mu dovolila ochutnat; ty rty po kterých teď tak zoufale toužil, aby tady byly a aby mu pomohly udržet nervy. Její nefritové oči, které zářily vždycky, když se podívala na Mikoto; ty rty, které se usmívaly naproti těm jeho vždy, když ji políbil.

Nemohl se zbláznit, ne teď, když ji měl na dosah.

Sakura.

Černovlásek znovu a tentokrát silněji zatahal za své havraní vlasy, měl pocit, že mu za chvíli v hlavě vzplane požár, který nebude možné uhasit.

*.*.*.*

Sakura proletěla zámkem rychlostí, jako kdyby ji naháněla stovka rozzlobených obrů. Rozrazila hlavní bránu pěstí, vůbec nevnímala zranění, která utrpěla v boji proti své matce, adrenalin se jí vpouštěl do žil jako jed, který ji poháněl vpřed. Celým tělem se natočila k záři, která vystřelila od země směrem vzhůru, přivolala svůj plášť, který si šikovným pohybem oblékla a přes hlavu protáhla kapuci.