Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 28.: Duše jednoho zaklínače ¤

Uběhlo jen pár dní, možná necelý týden od toho dne, kdy vyšla pravda o minulosti mezi Tsunade a Itachim na světlo světa. Navzdory této skutečnosti to Sakuře připadalo jako celá věčnost.

Čas se neúměrně prodlužoval a natahoval, a ne právě z důvodu, že by byla smutná a zklamaná - co samozřejmě a pochopitelně i byla. Vždyť se dozvěděla množství klíčových informací pro její život, ale v konečném důsledku, co s nimi mohla dělat? Džinovo přání je neměnné; je neúspěšné pouze za předpokladu, že jeho pán si přeje něco co podle svých zákonů nemůže splnit. Jako například Itachiho největší přání, aby ho zbavil jeho věčného utrpení, kvůli malé černovlásce, o kterou před dlouhými lety přišel. Avšak pravda byla příliš bolestivá na to, aby to nebylo skutečné. Mikoto byla mrtvá a neexistovala žádná naděje pro její návrat do světa živých.

V následující ráno, oblečená ve velké bílé košili, se vydala do obývacího pokoje s cílem zjistit záhady černého moku, který Uchihové tak rádi popíjeli. Když vstoupila do místnosti, musela potlačit vzlyk. Úsměv na její tváři okamžitě zamrzl.

Jakmile její smaragdové oči spočinuly na starším Uchihovi, který seděl na gauči, zůstala jen zaraženě stát. Cítila, jak ji píchlo u srdce.

Itachiho hluboké černé oči byly plné lásky a něhy, jak pozoroval malou černovlásku, která mu seděla na kolenou, ruce zvedala vysoko do vzduchu ve snaze dotknout se papírových letadélek, které jí v pravidelných kruzích létaly nad hlavou.

Ve skutečnosti, aby byla Sakura upřímná, čas plynul skoro šnečím tempem, protože musela přihlížet tomu, jak její nejbližší potichu trpí. Musela dýchat vzduch nasáklý smutkem, trápením a výčitkami, o kterých nikdo neměl chuť, odvahu a ani energii promluvit nahlas.

- FLASH BACK -

Byl to jen okamžik, kdy se Naruto v návalu hněvu a zlosti vytratil v portálu, aniž by jediným náznakem projevil, do jaké dimenze se má v plánu ukrýt. Nikdo neměl ani ponětí, jaké místo si Naruto vybral, aby v samotě našel odpovědi na své otázky a pocity. Dusné ticho se rozhostilo celým prostranstvím, všichni zůstali stát na svém místě jako zamrzlí.

Překvapivě se jako první z onoho šoku vzpamatoval Itachi. Nejprve se zamračil, pak popadl svou honosnou hůl a přistoupil k Tsunade a Jiraiyovi. Bohyně propukla v srdcervoucí pláč, Jiraiya si ji přivinul do náruče s pohledem stále přikovaným na místě, kde naposledy viděl svého syna. Díval se, jak žena naříká a jak se tlačí do šamanovi hrudi; jen tlumeně slyšel její vzlyky a to, jak přerušovaným hlasem volala jméno svého jediného syna. Itachi se vyznačoval tím, že byl moudrý, chápavý a empatický muž. Sám nejlépe dokázal pochopit bolest člověka ze ztráty milované osoby, které nedokázal pomoci. Ale přestože se v jeho nitru hromadila spousta slov, která by dvojici chtěl říct, žádné z nich nakonec nevyslovil. A když Jiraiya jemným pohybem hlavy přikývl, starší Uchiha věděl, že se rozhodl správně. Z toho malého gesta pochopil, že žádná slova nebyla dostatečnou náplastí, která by dokázala zastavit krvácení bolavého srdce matky.

Hned za ním to byl překvapivě bělovlasý upír, kdo následoval jeho vzor. Suigetsu se ohlédl na zmatené tváře ostatních podsvěťanů v jeho okolí, mírně se zamračil, když napjaté ticho začínalo být příliš nepříjemné. Byl si vědom toho, že by měl mlčet stejně jako oni, protože toto nebyl jeho problém, který by měl vyřešit nebo problém, který způsobil svými činy, jak tomu obvykle bývalo. Možná by tehdy i skutečně mlčel, za jiných okolností by určitě zvažoval i možnost, že začne pomalu couvat a potichu se vypaří. Ale pak jeho fialové oči spatřily smutný výraz rýsující se na tváři červenovlasé čarodějnice, která stejně tak ztratila slova, jako všichni ostatní. Upír zaskřípal zuby, polovičatě se trpce ušklíbl a psychicky se obrnil před ránou, kterou v příštích vteřinách očekával.