Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

43. Na tvůj povel

„Vždyť to je děda Had a babička Perse!"

„No to mě poser, Teme!" zvolal blonďák, rozhodil rukama do stran.

- FLASH BACK -

„Itachi-niisan?" hlas bělovlasého děvčátka se ozýval prázdnotou. „Bráško Sasuke?"

Holčička se třásla zimou, chlad se plazil po jejím těle jako mrazivý had, který po ní šplhal, od nohou až nahoru, jako kdyby se chtěl dostat k jejímu srdci, do kterého by zapustil svůj jed. Objala své drobné tělíčko, nejistě se postavila a ohlédla se ze strany na stranu. Marně se snažila, jak zoufale jen hledala jakýkoli náznak havrané černé, která byla tak typická pro její starší sourozence, kteří ji chránili.

Myslí jí probleskl nejasný a mlhavý obrázek, dokázala rozeznat jen vysokou siluetu, neviděla postavě do tváře. Dokázala rozeznat jen jeho zářivou stříbrnou zbroj, dlouhý a ostrý meč, který svíral v pravé paži, když se k ní přibližoval, jak ho pomalu zvedal. Pamatovala si onyxové duhovky jednoho z jejích starších bratrů, které se doširoka rozšířily. Vzpomínala si, jak se jí zatajil dech, zvuk svištění meče, který rozsekl vzduch.

Rozběhla se širokým prostranstvím, které bylo prázdné, nedokázala spatřit kde se nachází konec této prázdnoty, ve které se ocitla.

Holčička zoufale vykřikla, slzy strachu jí stékaly po tváři, když padla na kolena.

„Prosím," zavzlykala tichým hlasem, pevněji se objímala; zaklonila hlavu, jako kdyby se chtěla zadívat vysoko do nebes, které tam nebylo. „Kdokoli, ozvěte se!"

Její hlas se ozýval jako ozvěna, než se postupně ztrácel v nekončící prázdnotě a dálavě. Bělovláska si hlasitě povzdechla zoufalstvím a úzkostí, která ji propadala, znovu sklonila hlavu, až její bílé pramínky padaly do očí.

Trhla sebou, když na hlavě pocítila dlaň - cizí dlaň, jejíž dotek nepoznávala, jejíž dotek nebyl hřejivý, láskyplný a teplý; ne, tenhle byl chladný, ledový a děsivý. Měla pocit, jako kdyby se jí dotýkalo celé podsvětí a věčná mizerná prázdnota.

Otřásla se, trhavými nejistými pohyby zvedala hlavu. Osoba obešla její tělíčko, které stále klečelo na zemi s pokrčenými koleny, které si vyděšeně přitáhla blíže k tělu. Mikoto musela zaklonit hlavu, aby se mohla podívat do tváře toho, kdo trpělivě vyčkával na její další činy.

„Ty jsi..." zakoktala, hlas se jí roztřásl, blankytné oči začínaly slzet strachem z majestátnosti, která z oné osoby sálala.

Muž bez vlasů s mrtvolnou pokožkou, vysoký s mohutnou a pevnou postavou, zahalený v jednoduchém a volném černém hábitu, nohy bosé, prsty na rukou dlouhé se špičatými nehty, stál nad ní a pozoroval ji.

Záhadná postava se tichým způsobem zachechtala, založil si ruce na prsou a tázavě zvedl jedno modré obočí.

„Tak, kdo jsem?" zeptal se hravým hlasem, ze kterého bylo zřetelné pobavení

Mikoto sevřela ruce v pěst a protřela si jimi mokré oči, aby se ujistila, že ji zrak nešálí, když se jí snad dalo, že jeho modré obočí... hoří!

Bělovláska se zhluboka nadechla – starší z jejích bratrů ji od narození učil – ‚Jsou jen dvě cesty, které život nabízí. Narození a smrt. Když se s tou druhou setkáš, podívej se jí odhodlaně do očí a řekni..."

„Jdi do prdele!" bělovláska se vyšvihla na nohy, oprášila si kolena a zaujala pevný postoj, hrdě se vystřela a pohlédla stvoření do očí.