Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

¤ Kapitola 35.: Extrakce duše ¤

35.

„Proboha..." zašeptala. „Mikoto..."

Po tom, co holčička uvězněná v průhledné věznici zaslechla své jméno, nejistě vzhlédla. Její bílé duhovky ji vyhledaly a zaměřily se na ni, jako kdyby hledali odpověď na všechny otázky světa. Tehdy měla Sakura skutečně pocit, jako by se svět na okamžik zastavil.

Bělovlasá holčička se malými, opatrnými a nejistými krůčky přiblížila ke skleněné zdi, aniž by ze Sakury spustila zrak. Natáhla drobnou pěst a dotkla se průhledného materiálu.

Poháněná náhlým hněvem a adrenalinem hrubě zatáhla za okovy, které ji svazovaly za zády. Se zavrčením otočila hlavu na Kabuta tak prudce, až jí růžové pramínky vlasů padaly přes oči.

„Cos jí provedl, bastarde?!" vyštěkla.

Na Kabutových rtech se mihl malý, polovičatý, nadřazený a arogantní úsměv. Pak s poklidnou tváří vzhlédl od stolu plného experimentů a zaprášených knih. Do obou rukou popadl tlustou knihu a jeho pohled se znovu vrátil k textu v ní.

„Jsi v pořádku, Mikoto? Není ti nic?"

Přestože růžovovlasou ženu neznala, dívka spěchala s přikývnutím.

Už to bylo dlouho – několik dlouhých let, co se její svět zmenšil na čtyři zdi této klece, jak jí pojmenovala. Asi tak dlouho, že téměř zapomněla, jak zní její jméno z úst někoho, kdo ho vyslovoval něžně. Téměř by se dalo říct, že si už zvykla na nepříjemný hlas děsivého černokněžníka.

- FLASH BACK -

Z toho, jak se sem dostala, si pamatovala jen málo. Její vzpomínky byly zabalené do jakési mlhy; jen matně si vzpomínala na pronikavou bolest v hrudi, pád na studenou, špinavou dřevěnou podlahu místa, který byl jejím domovem. A pak tam byl chlad a tma...

Když pak znovu otevřela oči, už ji nic nebolelo.

Na chvíli se zarazila, když si všimla, že se z jejích vlasů vytratilo tmavé zbarvení typické a charakteristické pro její rodinu, a místo ní ji nahradila sněhově bílá. Za krátko v dálce zahlédla svou maminku a tatínka. Oba její rodiče ztratili onyxovou barvu v očích, nahradila je barva čistoty. A ta samá barva pokrývala i zbarvení jejích vlasů.

Její maminka poklekla na obě kolena a otevřela svou laskavou náruč, její tatínek položil jednu ruku na rameno své ženy a tou druhou pokynul dceři, aby se k nim přiblížila. Cítila se nekonečně šťastná, když se rozběhla k nim; plná radosti, že je znovu vidí. Nemohla se dočkat na hedvábné objetí maminky, pohlazení od tatínka po vlasech.

Utíkala, co jí síly stačily.

Jen co se dostala do otevřené náruče, úzkostně zabořila tvář do krku matky. Byla by téměř i zaváhala, jestli jsou to skutečně oni, jestli se jí jejich přítomnost jen nezdá, jako během dlouhých bezesných nocí od jejich smrti. Pochybnosti se ale vytratily v té vteřině, když si její otec poklekl vedle nich, obě je zabalil do svého velkého objetí a políbil obě ženy na temeno hlavy.

„Už se nemusíš bát, miláčku," zašeptala jí maminka do ucha svým medovým hlasem, přesně tak, jako vždy, když ji přichýlili do své náruče v manželské posteli, když měla špatné sny.

Tatínek si ji vzal do náruče jedné ruky a Mikoho to objala kolem kruhu; druhou rukou objal svou milovanou ženu kolem pasu. „Můžeme jít."

- KONEC FLASHBACKU -

„Ptám se tě znovu," přecedila přes zuby, v nefritových očích se zablýskalo. „Cos jí udělal?"