Kdybys byla sen [OPRAVUJE SE]

° Kapitola 8.: Nejlepší přítel °

Na další den; den volna, se růžovovláska rozhodla prozkoumat mobilní telefon, o kterém už pochopila, že není dílo ďáblovo, jak původně předpokládala, ale záměrným, promyšleným a sofistikovaným krokem její matky.

Tsunade nachystala všechno; dům, prostor, pobláznila ředitele školy, aby ji bez jakýchkoli protestů přijal ke studiu, a ne jen to, ale aby ji i zařadil do stejné studijní skupiny, která příslušela černovlasému Uchihovi. Sakura si uvědomila, že tento přístroj Tsunade připravila, kdyby nastala typicky lidská chvíle, o které růžovovláska mnohokrát už četla v učebnicích - kdyby se od ní někdo rozhodl vyžádat její telefonní číslo, aby se s ní mohl kdykoli v následujících dnech spojit.

S kyselou grimasou pohlédla na stříbrný přístroj, s kterým si bezmyšlenkovitě pohrávala v pravé ruce. Měla jisté pochybnosti, že taková situace nastane s jednou konkrétní osobou, vzhledem k událostem, které se mezi nimi staly – nebo lépe řečeno, nestaly?

Jejich komunikace se nedala ani nazvat rozhovorem. Letmé, krátké pohledy, kterými jí oznamoval zdravotní stav blonďáka, se za něj rozhodně nedaly považovat. A vzhledem k jeho „komunikativní" a „přátelské" povaze, Sakura pochybovala, že by ve spleti ‚hm', ‚hmp', úšklebků a odfrknutí dokázala rozpoznat požadavek o její kontakt.

Zavrtěla hlavou, aby vyhnala nechtěné myšlenky na černovláska; nefritové oči znovu zabloudily k mobilnímu telefonu, který si neposedně otáčela a obracela v rukou různými směry. Nechtěla si to přiznat, ale nedokázala to víc popírat – blonďákova nepřítomnost, jeho neodpovídání na její telefonáty a zprávy ji frustrovala; a věřte či ne, ale přijít na princip a pochopit fungování tohoto zatraceného přístroje, nebylo pro Sakuru nic jednoduchého.

Zkusila to hned ráno, dokonce dvakrát; později i odpoledne, kdy bylo slunce dostatečně vysoko na čisté modré obloze, když usoudila, že její blonďatý přítel už určitě nespí, protože sluneční paprsky pálily, draly se přes závěsy na oknech, jen aby se dostaly do interiérů domu. Nebyla vlastně ani překvapená, když její další pokus zůstal znovu bezúspěšný, jen se frustrovaně svalila na pohovku a přístroj nechala volně ležet vedle svého útlého těla. Když její ruka spočinula na jejím břiše, všimla si, že za těch několik dní, které strávila tady v Konoze, dost zhubla. Při pohledu do odrazu zrcadla vypadala téměř nemocně, ale rozhodla se tím nezabývat a nevěnovat tomu moc pozornosti, měla důležitější věci na práci, než její vzhled.

Napodobila blonďákovu oblíbenou polohu, když zajímal její aktuální místo na gauči; vyčerpané a bolavé nohy si vyložila na konferenční stolek s myšlenkou, že tuto činnost považuje za jednu z nejlepších lidských věcí na světě, i když po návratu domů na ni bude muset zapomenout. Dáma jejího postavení by si něco takového nemohla dovolit, avšak, teď byla obyčejná Haruno Sakura, lidská dívka, která neměla závazky, starosti... Znovu zavrtěla hlavou, nechápala, kam se její myšlenky dnes ubírají. Stačilo, že pomyslela na nepatrnou maličkost, a příjemný vánek rozvířil jejich proud do nekončících vláken, která na sebe navazovala, poháněla ji dále v přemýšlení; avšak jedno měly společné – každá končila u chladného a záhadného černovláska.

Růžovovláska si unaveně povzdechla, samota jí očividně neprospívala. V tomto domě se cítila víc než sama, cítila se... prázdná.

Neochotně zvedla levou ruku do vzduchu, unaveně zavřela těžká víčka, která ji pálila a lehkými pohyby prstů otevřela několik šuplíků, které se vyjímaly na druhé straně místnosti. Následně růžovovlásce na kolenou přistála známá složka, nad kterou našpulila rty, když ji otevírala.