Hate to love

Kapitola 2.

Budík mi zazvonil v 7 ráno a mě samotnou překvapilo, že jsem nebyla nijak zvlášť unavená. Oblékla jsem si červené firemní tričko, černé legíny, na nohy červené tenisky a na hlavu černou kšiltovku. Okolo krku jsem si pověsila foťák. Tašku s paměťovými kartami jsem si pověsila na rameno. Sotva jsem otevřela dveře karavanu, do očí mě praštili první sluneční paprsky, zároveň bylo ale trochu chladno. Vydala jsem se do kanceláře Ferrari tak, jak bylo psáno v pokynech. Po cestě se ke mně připojil Steve.

,,Dobré ráno." vtiskl mi do ruky kelímek s kávou.

,,Dobré ráno, děkuju." zdvihla jsem kelímek.

,,Spala jsi dobře?" pokračovali jsme v chůzi.

,,Docela jo, nemohla jsem usnout, ale pak mi najednou zazvonil budík a já byla vyspalá."

,,To je dobře. Dneska se sice jede jenom trénink, ale je dost možné, že už budeš pracovat." došli jsme ke kanceláři. Prošla jsem velkými dveřmi. Vešli jsme do velké místnosti, kde byli stolky se židlemi. Pár lidí už zde bylo. Stoupli jsme si do nejbližšího rohu, kde jsme čekali.

,,Ahoj." vešel po chvíli do místnosti Carlos.

,,Steve." podal ruku Stevovi.

,,Carlosi." kývl Steve

,,Ahoj." oplatila jsem mu pozdrav.

,,Nervózní?" zeptal se s úšklebkem.

,,Ani ne. Ty?"

,,Vůbec." zasmál se. Byla jsem ráda, že je dobře naladěn.

,,Ještě jednou se ti omlouvám za Charlese." pokračoval v konverzaci. Steve se šel přivítat s dalšími členy týmu.

,,S tím si nedělej hlavu. Taky bývám náladová." chlácholila jsem ho.

,,Je mi to jasné, on tě ani nepoznal, ale má to prostě těžký. Ještě se rozešel s Charlotte."

,,Charlotte?"

,,Jojo, byli spolu skoro 3 roky, ale šli od sebe. Charles se prý chce soustředit na kariéru." vysvětlil.

,,Aha." Typický chlap, když neví kam, rozejde se. Ironicky jsem se zasmála.

Místnost se mezitím zaplnila lidmi. Steve mě představil úzkému kruhu lidí, se kterými budu spolupracovat včetně týmového šéfa Frédérica Vasseura. Byl to Francouz jako já. Choval se moc hezky a hned mě uklidňoval, že kdyby se cokoliv dělo, bude mi k dispozici. Charlese jsem zachytila asi 30 vteřin před zahájením schůze. Jeho výraz byl plný optimismu, ale v momentě kdy spatřil, že stojím také v místnosti, úsměv mu ztuhl. Sedl si vedle Frédérica a Carlose. Vzájemně jsme si uhýbali pohledem. Schůze trvala kolem 20 minut. Během ní mě představili i zbytku týmu.

Po schůzi se větší část mechaniků a technické podpory týmu odebrala do boxu. Jezdci, šéf mechaniků, Frédérico a pár dalších lidí odešli do vyššího patra budovy. Steve odešel se mnou do boxu, předal mi poslední instrukce a odešel po své práci. Najednou jsem tam byla sama. Vyšla jsem tedy před garáž, kde kluci chystali oba vozy. Vytáhla jsem foťák a začala si nastavovat světlo. Vzhledem k tomu, že onen neopatrný pracovník letištní kontroly mi celý foťák přenastavil, jak otáčel vším možným, trvalo mi přenastavení asi hodinu.

,,Carrie!" zakřičel něčí hlas. Otočila jsem se za ním.

Spatřila jsem Landa, jak na mě mává.

,,Ahoj!" oplatila jsem mu mávání. ,,Hodně štěstí." dodala jsem.

,,Díky, i tobě!" odpověděl se zvednutým palcem. Zasmála jsem se.