Hate to love

Kapitola 28.

Po odběrech následovalo vyšetření. To ve mě umocnilo ještě víc vzpomínek než kdy jindy. Klepala jsem se, a nedokázala se uklidnit.
,,Máte to za sebou. Uděláme ještě ultrazvuk." snažila se mě uklidnit. Lehla jsem si na lehátko. V hlavě jsem začala sama sebe přesvědčovat, že těhotná jsem. Nevím proč se to ve mě zlomilo, ale začala jsem tomu věřit. Doktorka si se zájmem prohlížela černobílý obraz na monitoru.
,,Je tam něco?" zeptala jsem se dychtivě.
,,Vydržte." zkoumala obraz.
,,Ne, zatím tady nikde nic nevidím slečno Williamsová." tvářila se soucitně. Podala mi papírový ubrousek na otření. Trochu mě to zamrzelo.
,,Počkáme ale ještě na krevní testy, může to být taky příliš brzy." usmála se.
,,Takže?" otřela jsem se.
,,Za 3 dny budeme mít výsledky krve."
,,Jaká je pravděpodobnost?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem doma něco říct, a říct mu, že nic nevím, by bylo k ničemu.
,,Pokud došlo ke styku v minulých dvou týdnech, můžete být gravidní." posadila se zpátky na židli.
Tu ránu, když mi spadl kámen ze srdce, museli slyšet až v přízemí.
,,Bohužel, styk proběhl naposledy asi před dvěma měsíci." pokrčila jsem rameny.
,,I tak počkáme."
Přikývla jsem na souhlas.
,,Zavolám vám." podala mi ruku. Potřásli jsme si, a já poté vypadla z ordinace jako dělová koule. Chtěla jsem pryč.
,,Tak co?" vyskočila horlivě Kelly.
,,Musíme počkat na výsledky krve." uklidnila jsem ji.
,,Ultrazvuk?" zeptala se s pozvednutým obočím. Zakroutila jsem hlavu.
,,Volal mi Charles." informovala mě.
,,Já vím." přikývla jsem. ,,Psala jsem mu ať volá tobě." pohladila jsem Penelope po vláskách.
,,Pojď, vezmeme tetu Carrie domů." vyzvala ji Kelly, a sebrala ji z ruky telefon. Penelope se ji chytla, a společně jsme vyrazili k nám.

Za tři dny když lékařka volala, musela jsem se posadit na gauč. I přestože těhotenství vyvrátila, zlomilo mě to. Po cestě z nemocnice jsem si totiž pohrávala s myšlenkou našeho dítěte. Mlelo se ve mě příliš moc pocitů. Když jsem tu zprávu sdělila Charlesovi, posmutněl, ale zůstal optimistický.
Max mistrovství opět vyhrál. Vicemistrem se stal tentokrát Carlos. Seděli jsme s Charlesem nadšeně u televize a jásaly. Byt jsme vyzdobili vlajkou Ferrari, koupili si červené pití a bedlivě sledovali závod.
Bylo to něco na mé nervy. Střídavě jsme jásali a nadávali.
Magnetická rezonance neukázala nic znepokojivého, takže jsme s lékařem usoudili, že se jedná jen o nadmíru stresu. Ten působil na můj nervový systém, a ten zase na nohy. To Charlese naštěstí uklidnilo. Jeho žebra se mezitím zcelila, a přestala tak zcela bolet. I plíce se dala do pořádku.

Zbývaly 3 týdny do Vánoc, když jsem ho vezla do nemocnice na sundání sádry.
,,Pěkná zima." odfoukl si.
,,Je to hnus no, letos se to teda vůbec nevydařilo. Minulý rok taková kosa nebyla." konstatovala jsem. Minulý rok se teploty drželi kolem 10 stupňů. Letos spadli na dva stupně přes den, v noci i -8 stupňů.
,,Už se těším, až se jí zbavím." zvedl ruku nad hlavu.
,,Já ani ne." odbočila jsem na parkoviště.
,,Proč?" zasmál se. ,,Vždyť už je to hnusný." dodal.
,,Protože pak hned budeš chtít zase závodit." utrousila jsem poznámku. Bohužel mě slyšel.
,,Je to můj život, vždyť to víš." snažil se uklidnit situaci.
,,Bála jsem se tohohle dne. Bojím se i dne, kdy poprvé vyjedeš na dráhu." zaparkovala jsem. Bylo mi z toho fakt na nic.
,,Já se toho taky bojím." přiznal.
,,Proč?" zajela jsem na volné parkovací místo.
,,Mám strach, že nehoda mě natolik ovlivnila, že se budu bát na to šlápnout aby se to neopakovalo." odpoutal se volnou rukou, a otevřel dveře.
,,Prosím tě." vytáhla jsem z kastlíku klíč, vzala do ruky kabelku, a vystoupila z auta.
,,Co ti řekli?" zeptala jsem se ho když vylezl z ordinace bez sádry.
,,Mám nařízené rehabilitace u firemního lékaře a prý se mám šetřit." podal mi lékařskou zprávu.
,,A kdy máš začít?" zírala jsem do papíru, ale nedokázala jsem to nikde vyčíst.
,,Jsou to jen dechová cvičení. Mám se s ním prý domluvit sám." stál naproti mě.
,,Dobře." zvedla jsem se ze židle a odešla k výtahu.
,,Nezajdeme na oběd?" navrhl. Přivolala jsem výtah.
,,Asi můžeme. Kam chceš jít?" čísla displeji nad výtahovými dveřmi dávala znamení, že už kabina jede nahoru.
,,Co kdybychom zašli tam jak jsme byli na naši první večeři?"
,,Mohli bychom." usmála jsem se. Výtah cinknul a my nastoupili. Cha mě ukecal aby mohl řídit až domů. Po delším smlouvání na parkovišti jsem povolila. Byla jsem sice ve střehu celou cestu, ale byla jsem ráda, že si to konečně zase užívá. Teď už mohl naplno využívat i simulátor. Bylo mi víc než jasné, že do tréninku dá všechno, aby se mohl vrátit v plné síle. Tajně jsem se modlila, aby alespoň tu následující sezónu dojel. Poslední dvě totiž nedokončil. U oběda jsme oslavili naše malé vítězství a doufali, že už se nic nesemele.