Hate to love

Kapitola 13.

Ráno jsem se probudila jako první. Pozorovala jsem ho jak klidně spí. Užívala jsem si ten pohled. Jeho hrudník klidně stoupal a zase klesal. Tvář byla vyrovnaná a klidná.
,,Vím, že na mě zíráš." ozval se po chvíli, oči stále zavřené.
,,Dobré ráno." usmála jsem se.
Charles se usmál, oči stále zavřené.
,,Dobré ráno." otevřel oči. Podepřela jsem si rukou hlavu.
,,Jak ses vyspal?"
,,Dobře, a ty?" přitáhl si mě víc k sobě.
,,Taky."
Najednou se zakřenil.
,,Bolí mě hrozně hlava."
,,Aby ne." zasmála jsem se. ,,Vypili jste toho dost."
,,Dělal jsem ostudu?"
,,To nevím, já vím jen část z toho." rozesmála jsem se znovu. Líbila se mi ta jeho nejistota v očích. Najednou si rychle sednul.
,,Ježiš proč jsem spal tady?" otočil se ke mně.
,,Protože jsi řekl před Carlosem, že jsem tvoje holka. Tak tě tu nechal."
,,To jsem asi podělal." poškrábal se na hlavě.
,,Proč? Bylo to roztomilé." smála jsem se mu dál. Charles se rozhlédl po místnosti.
,,Udělal jsem ti tu pěkný nepořádek." začal slézat z postele a sbírat svoje oblečení.
,,To je v pohodě, já bych si to uklidila."
,,Ne, poklidím tu, aby sis o mně nemyslela, že jsem bordelář."
,,To si přece nemyslím." posadila jsem se a dál ho pozorovala jak ve spodním prádle uklízí binec.
,,Musím si jít vzít prášek, ta bolest je fakt šílená." chytil se za hlavu.
,,Měl by ses nejprve najíst. Nechceš se jít nejdřív vysprchovat? Udělám snídani." nabídla jsem se. Natáhla jsem se po vozíku, abych ho stáhla k posteli. Charles mi ho ochotně přisunul.
,,Byla bys nejúžasnější." přiznal.
,,Dobře, něco ti vymyslím, a mezitím zavolám Carlosovi." posadila jsem se na vozík, a otočila se.
,,Ten si zase bude ze mě dělat srandu." znervózněl.
,,Neboj." snažila jsem se ho uklidnit. Charles mi pomohl do kuchyně, kde mě zanechal a šel navštívit koupelnu. Vytočila jsem Carlose přes videohovor, a postavila telefon na kuchyňskou linku.
Telefon chvíli vyzváněl, ale pak se na displeji objevil Carlos. Byl očividně někde venku, jelikož měl na hlavě obrovského kulicha.
,,No ahoj, tak co náš pařmen?" zasmál se.
,,Ahoj, to se raději ani neptej." ušklíbla jsem se, a natáhla se pro toustový chléb. Z lednice jsem vyndala hořčici, šunku, sýr a vejce.
,,Je mu špatně?"
,,Prý ho jen bolí hlava." rozbila jsem vajíčko do misky.
,,Já to říkal, že mu bude blbě." rozesmál se opět.
,,Dívíš se? Podle těch videí jste si to pořádně užili."
,,To asi jo, až jsem si z toho musel jít zaběhat." ukázal mi přes kameru park, kde se zrovna nachází.
,,Tak to tady dneska asi neklapne." vyndala jsem dva plátky toustového chleba z obalu a namazala na ně hořčici.
,,Divil bych se."
,,A teď mi konečně řekni, co to v noci bylo?" zazubil se.
,,Ou sakra, ty si to pamatuješ." protočila jsem oči. Doufala jsem, že si nebude vůbec nic pamatovat.
,,Hele, ale tys jí měl taky jak z praku, třeba se ti to jen zdálo." uhnula jsem pohledem.
,,Nebuď vtipná. Mluv."
,,Co bys chtěl slyšet, byl jsi u toho soudu." na chleba jsem plácla šunku a sýr.
,,Byl, ale netušil jsem, že to myslí vážně."
,,Jako že by si ze mě dělal srandu?" zvážněla jsem, ale jen aby to vypadalo.
,,Nic jsem neřekl. Jen s ním je to těžký, vyprávěl jsem ti to s Charlotte."
,,Vyprávěl, ale to neznamená, že se mnou to musí být nutně to samé." přerušila jsem ho.
,,Já vím, chci jen abys byla šťastná, chápeš? A Charles je horká hlava občas, tak nechci aby si na tebe někdy něco vyléval." tvářil se ustaraně.
,,To se neboj, protože jinak zleju já jeho." rýpla jsem si. Z police jsem vyndala pánev, stříkla do ní olej, a položila na plotnu.
,,Co tam proboha pořád děláš? To jsou hrozný rány." vynadal mi Carlos.
,,Dělám mému miláčkovi snídani." vyplázla jsem na něj jazyk. Slovo miláček mi znělo hrozně divně.
,,A co já jako? Na mě se vykašleš?"
,,Jo, brácho, vykašle." objevil se v záběru Charles jen v ručníku. Otočila jsem se na něj.
,,Nepromenáduj se tady, je tu zima." šťouchla jsem ho do břicha.
,,Přesně, neruš nás. Právě dávám Carrie školení." z chlebů jsem udělala toust, který jsem obalila ve vajíčku, a dala smažit.
,,No počkej, to si poslechnu." stoupl si za mě a naklonil se.
,,Na co, že jsi sebestřednej a neumíš prohrávat už ví." zazubil se.
,,Jste jak malý." natáhla jsem se, abych mohla zapnout troubu.
,,To nevím kámo, každopádně, já jsem tu ten, komu právě jeho přítelkyně.." na slovo přítelkyně kladl zvláštní důraz. ,,dělá snídani. Tak se zase měj, a možná někdy."
,,Počkej." vytípl mu hovor.
,,To od tebe nebylo hezké." pokárala jsem ho.
,,Nebylo, ale chci tě mít pro sebe." otočil si mě vozíkem k sobě a políbil mě.
,,Mazej se obléct, nebo to připálím." odstrčila jsem ho se smíchem.
,,Já už jdu." odtáhl se otráveně.
Vrátil se asi za 10 minut oblečen do černých tepláků se znakem Ferrari a bílého trička. Řekla bych, že totožného jako když pro nás přijel na letiště. Postavila jsem před něj dva tousty a sklenici vody.
,,To vypadá božsky." olízl se.
,,Taky je. Kde máš lékárnu?" zeptala jsem se.
,,Poslední šuplík." zakousl se do toustu a ukázal směrem ke kuchyňské lince.
,,Bože to je dobrota." chválil mou práci. V šuplíku jsem našla nějaké analgetikum. Podala jsem mu ho a on ho mezi tousty spolkl. Při uždibování vlastního kousku jsem se bavila nad jeho grimasy, jak mu chutná. O chvíli později se rozezněl zvonek. Oba jsme nadskočili.
,,Ty někoho čekáš?" zeptal se s pozvednutým obočím.
,,Já určitě ne, a ty?" tvářila jsem se minimálně podobně jako on.
,,Do háje!" vyskočil najednou.
,,Co?" zděsila jsem se. Tyhle reakce nemám ráda.
,,To je máma s Arthurem." začal ihned panikařit. Natlačil do sebe poslední kousek toustu, dal rychle talíř do myčky. Zvonek se rozezněl podruhé.
,,Charlesi, já tě zastřelím. Koukej mě odvézt do ložnice." snažila jsem se pomoct si sama. Seděla jsem totiž na vozíku jen ve spodním prádle a tričku. Charles mě otočil, a utíkal se mnou do ložnice. V chodbě jsem se začala hrozně hystericky smát. Odvezl mě do ložnice, vyběhl ven a za sebou zabouchnul. Zvonek se mezitím rozezněl po třetí.
,,Ale já." nestihla jsem ho zastavit. Plácla jsem se do čela.
,,Se sama neobléknu." dodala jsem směrem k zavřeným dveřím.
,,Charlesi, co ti tak dlouho trvalo?" rýpla si jeho máma. Artur se smál dost nahlas.
,,Kde máš Carrie?" ptala se ihned po mě. Seděla jsem za dveřmi a snažila se nesmát.
,,Šla se převléct." vysvětlil jí v rychlosti.
,,Charlesi Marcu Hervé Percevale Leclercu, co jsi tady s tou holkou vyváděl?" zhrubl ji hlas.
,,Nic, mamy, taky tě rád vidím." prošli kolem mých dveří.
,,Právě jsme snídali, jak vidíš, a Carrie se šla převléct z pyžama."
,,Dobře. Něco jsem vám přivezla." pokračovali dál chodbou. Zřejmě do obýváku.
Snažila jsem se najít telefon, ale ten zůstal na kuchyňské lince. Rozjela jsem se tedy ke komodě s mým oblečením a vytáhla první tepláky, které jsem našla.
Boj o oblečení se do nich trval zřejmě moc dlouho, jelikož se po chvíli objevil ve dveřích Charles. Ležela jsem zrovna na posteli, a snažila si je vytáhnout.
,,Co tady.." strčil hlavu do dveří. Propukl ve smích, když mě uviděl.
,,Proč jsi nic neřekla?" zavřel dveře za sebou a přišel mi pomoct.
,,A jak jsem asi mohla? Odhodil jsi mě tu jako bordel, který chceš schovat." smála jsem se.
,,Já jsem si to prostě neuvědomil, a na ně jsem úplně zapomněl."
,,To očividně i na mě." Charles mě nadzvedl, a já si konečně mohla vytáhnout tepláky.
,,Promiň." líbnul mě do vlasů.
,,Podej mi ten hřeben." ukázala jsem na komodu. V rychlosti jsem se učesala, a pak jsme jeli za jeho rodinou do obýváku.
,,Tady je naše Carrie." vrhla se ke mně jeho mamka. Hned od začátku jsme si tykali.
,,Ahoj všichni." objala jsem ji.
,,Tak co? Doufám, že tě moc neštve." prohrábla Charlesovi vlasy. Ten si je upravil zpět do podoby, ve které byly.
,,Ne, jen zkouší, kolik toho vydržím." zazubila jsem se.
,,Dáte si kávu?" zeptala jsem se, jelikož na konferenčním stolku nestála ani sklenice s vodou.
,,Kávou bych nepohrdla, děkuji Charlesi." otočila se na něj. Charles se zatvářil znechuceně, a poté se s výrazem šaška uklonil.
,,K vašim službám vaše výsosti."
Arthur bouchnul smíchy.
,,Ty se nesměj, a běž mu pomoct." otočila se na něj Pascale.
Arthurovi ztuhl výraz v obličeji. Zvedl se znuděně z křesla, a vydal se za Charlesem. Zůstali jsme tam s Pascale sami.
,,Jak je ti zlatíčko?" zeptala se okamžitě.
,,Je to náročné, ale mám se opravdu dobře." ujistila jsem ji.
,,Opravdu doufám, že se o tebe stará. Když tenkrát došlo k té střelbě hrozně jsem se bála." sklopila oči.
,,Nikdy bych nedovolila aby se vystavil nebezpečí." stiskla jsem ji ruku. Ona se na mě usmála.
,,Po smrti jejich otce jsou jediné co mi zůstalo." položila svou ruku na mou.
,,Já vím. Charles je úžasný, a pozorný. Tady jsme v pořádku."
,,Mluvil o tobě." vypadlo z ní. Vyvalila jsem oči.
,,Když tě postřelili, záchranka sice přijela za chvilku, ale ty jsi mezitím prodělala zástavu. Carlos se tě snažil oživit, a on se z toho zhroutil. Vůbec nechtěl z Japonska odletět, ale zároveň nedokázal za tebou jít do nemocnice." začala s vyprávěním. Poctivě jsem naslouchala.
,,Byla jsem tam jednou s ním. Dokázal tam sedět chvilku, pak seřval doktora a odjel. Chtěl jet zpátky domů."
,,To mi nevyprávěl." přiznala jsem a v hlavě jsem měla představu Charlese sedícího u mé postele.
,,Nechtěl o tom mluvit, ale říkám ti to proto, protože to s tebou myslí opravdu vážně." usmála se.
,,Sotva jsme se vrátili sem, začal ihned s tou, promiň, šílenou rekonstrukcí. V podstatě to tady celé vyboural, a postavil znovu." nedokázala jsem uvěřit svým uším.
,,Tenkrát se mi i svěřil k citu k tobě, jen prostě po Charlotte s tím hrozně bojoval. Zlomil ji tenkrát srdce, a měl strach, že bude vždycky tíhnout ke kariéře. Proto jste se potkali až na letišti tady." pokračovala jsem. Sklopila jsem oči.
,,Mám strach, že mu zkazím život. Nevím, jestli se kdy postavím na nohy." měla jsem na krajíčku.
,,Neboj holčičko, nezkazíš, bude tě nosit na rukou do konce vašich dní." pohladila mě po tváři. Nikdo by zřejmě nikdy nečekal, že zrovna my dva se dáme dohromady, ale já už teď získala pocit, že spolu budeme opravdu dlouho. A to nejen proto, protože jsme sdíleli stejnou vášeň.
,,Tak, jedno Latté, mamy, a tobě jsem, Carrie, udělal Flat White, jak ho máš ráda." postavil přede mě sklenici s kávou. Překvapil mě, že si pamatoval i takový detail.
,,Děkuju." usmála jsem se. Pascale na mě šibalsky mrkla.
,,Chtěla jsem se vás zeptat, jak plánujete vánoce?" rozhlédla se po místnosti. Očima zastavila u neozdobeného stromu.
,,Už jsme se o tom bavili, přece." Charles se posadil na kraj gauče naproti mě vedle Arthura.
,,No ale nic jsi mi neřekl. Řekl jsi mi jen, že budete doma." ohradila se po něm.
,,To víš, brácho, máma se mnou nechce být sama." zavtipkoval Arthur. Cukali mi koutky.
,,Mlč, to ty se mnou nechceš být sám. Vždyť by to bylo hezké, nemyslíte?" otočila se po mně.
,,Já vám nechci organizovat čas. Plánovala jsem vánoce v posteli s hromadou popcornu." zazubila jsem se. Charles se na mě usmál. Na vánoce jsem opravdu neměla plán. Tak nějak jsem jsem počítala, že budu ještě ležet v nemocnici.
,,Dobře mamy, strávíme štědrý den společně u nás." kývl Charles. Pascale se rozzářila štěstím. Arthur protočil panenky, a já se zachvěla. První co mě napadlo byla myšlenka, jak všechny pohostím, když se v kuchyni sotva otočím, a kde budeme večeřet, když se ke stolu díky mému vozíku vejdeme sotva dva.
,,Ježiš už se hrozně těším." rozzářila se Pascale ještě víc.
,,Musíme to tu pořádně vyzdobit." dodala.
,,My to s Carrie zvládneme." snažil se ji uklidnit, ale nevypadalo to, že by se mu to podařilo. Došlo mi, že jsem nikdy nezažila monacké vánoce. Nevěděla jsem co od nich čekat.
,,Pamatuju si jedny z vánoc, když jste byli malí." začala vyprávět. Tiše jsem naslouchala.
,,Myslíš ty, jak jsem dostal první autíčko? To už jsme slyšeli několikrát." opřel se o opěradlo Charles.
,,To jo, ale Carrie to určitě ještě neslyšela." přidal se Artur.
,,To je pravda." otočila se na mě Pascale se svým úsměvem.
,,Charles tenkrát dostal od nás první autíčko. Bylo červené, ale to jsme ještě netušili, kam až to dotáhne." začala vyprávět. Představila jsem si malého Charlese, jak sedí ráno u vánočního stromečku v tom přehnaně vánočním pyžamu, a rozbaluje si své autíčko.
,,On ho vytáhl z krabice, prohlížel si ho, a pak s ním jezdil po celém bytě." vyprávěla dál.
,,Tehdy jsme bydleli v malém bytě, kde jsme měli v obýváku kuchyň." popisovala.
,,Mami, já si myslím, že tohle Carrie nezajímá." pokusil se ji přerušit.
,,Ticho, já si to chci poslechnout." smála jsem se.
,,No a on." položila mi ruku na moje koleno. ,,s tím autíčkem jezdil takhle celé dny."
,,Až s ním jednou narazil do zdi, a ulomil nárazníček."
,,A to mu zůstalo do teď, akorát teď demoluje celé monoposty." rýpnul si Arthur a šťouchl do Charlese.
,,Velice vtipné." upustil ironicky.
,,Brečel hrozně dlouho. Až se musel otec vánoc otočit ještě jednou, a donést mu nový model. On pak spal s oběma v posteli." dokončila příběh.
,,Někde mám dokonce i fotku." zazubila se, a já se rozesmála.
,,Já tě úplně vidím."
,,Tak vám tedy pěkně děkuju." zasmál se. Charlesova káva se opravdu povedla. Toužila jsem po ní už nějakou dobu.
,,Proč? Jsem zas tolik neřekla, ne?" bránila se Pascale.
,,Jo, proč? Však je to hezké. Měl jsi alespoň nějaké vánoce." utrousila jsem. Moje vánoce nikdy nebyli moc speciální.
,,Já vím." sklopil oči. Najednou měl výraz jako kdyby přišel na lék na rakovinu, a hned vytáhl telefon.
,,Jaké jsi mívala vánoce ty? Tedy jestli o tom chceš mluvit." zeptal se mě Artur.
,,No, moje vánoce nebyly nikdy extrémně vyjímečné. Večer 24. jsme měli uzeného lososa a jako dezert tradiční la bûche de Noël, což byla piškotová roláda ve tvaru polena. 25. ráno jsme dostali od tet každý jeden dárek, a poté koukali na vánoční pohádky. Jako malá jsem to milovala, od určitého věku už tomu neholduju. Jednou ale až budu mít vlastní rodinu, jestli někdy budu mít, moje děti budou mít ty nejkrásnější vánoce." usmála jsem se na uklidnění. Oba dva se na mě soucitně podívali.
,,Neboj zlato." chlácholila mě Pascale. ,,letošní vánoce budou krásné, uvidíš." usmála se na mě.
,,To doufám." ošila jsem se. Z vánoc jsem měla vcelku strach, neměla jsem vymyšlený dárek ani pro Arthura, ani pro Pascale. Pro Charlese jsem měla jen maličkost.
,,Nepůjdeme se podívat na vánoční trhy?" navrhla najednou Pascale.
Charles se narovnal.
,,To nevím, záleží na Carrie, je z nemocnice teprve týden, nechci na ni tlačit." otočil se na mě.
,,To je pravda. Pokud se na to cítíš, mohli bychom zajít na vánoční trhy."
Chvíli jsem se rozmýšlela.
,,Mohli bychom to zkusit." pokrčila jsem rameny. ,,Jasně, proč ne." dodala jsem s úsměvem.
,,Musím se ale převléct, aby mi nebyla zima." napila jsem se kávy.
,,Pomůžu ti." reagoval okamžitě Charles. Dopila jsem tedy rychle hrnek kávy, a s Charlesem k v zádech jsem se vydala do ložnice.
,,Nejsem si jistá, že tu budu mít nějaké teplé oblečení." povzdechla jsem si, když jsem otevřela šuplík jedné ze svých komod.
,,Najdeme ti nějaké kalhoty, mikinu ti půjčím, a dámský kabát jsem ti koupil, jestli se tedy neurazíš." vyhrkl při pomoci najít moje kalhoty.
,,Co že jsi?" zeptala jsem se pro jistotu znovu, protože se mi zdálo, že jsem se přeslechla.
,,Nechtěl jsem tě urazit, ale jezdit v mikině na rehabilitace je akorát o pořádnou chřipku, tak jsem ti včera koupil kabát." zopakoval.
,,Chtěl jsem ti ho dát tedy až k vánocům, ale když jsi souhlasila, že půjdeme ven, rád ti ho dám už teď." sehl se aby otevřel spodní šuplík. Seděla jsem tam jako opařená.
,,Hele, našel jsem ty kalhoty." zazubil se nad svou výhrou. Úsměv mu ale ztuhl na tváři v momentě, kdy se otočil.
,,Urazil jsem tě viď." posmutněl.
,,Ne, promiň, ne." oklepala jsem se. ,,Jen to pro mě ještě nikdy nikdo neudělal." usmála jsem se lehce.
,,Víš, že pro tebe chci jen to nejlepší." políbil mě.
,,Dojdu pro něj." otočil se a odešel do své ložnice. Po chvilce se vrátil s velkou bílou papírovou taškou. Vytáhl z ní kabát béžové barvy. Nebyl moc dlouhý, ale byl krásný. Na vrchu, těsně pod krkem, měl čtyři obrovské knoflíky, a límec.
,,Doufám, že jsem trefil velikost. Tady ti ještě nesu jednu mikinu." podal mi černou mikinu. Jeho mikinu. Charles mi pomohl obléct kalhoty, a poté mě obul. Vyjeli jsme z ložnice s mikinou a kabátem na klíně. V chodbě už mezitím stáli připraveni i Pascale s Arturem. Oblékla jsem si jeho mikinu. Byla mi trochu velká, ale ne o moc velká. Společnými silami jsem se oblékla i do kabátu, který i když jsem měla mikinu, seděl perfektně. Když jsme byli nachystaní, vzala jsem si do ruky telefon a mohli jsme vyjet.
,,Opravdu se na to cítíš?" ujišťovala se jeho máma po cestě výtahem.
,,Ano." přikývla jsem. Na trhy jsem se tešila. Vánoční atmosféru jsem měla ráda.
Venku zase taková zima nebyla, proto jsem byla ráda, že jsem s díky odmítla od Charlese rukavice. Telefon mi ukazoval kolem 10 stupňů nad 0. Rozhodli jsme se, že do města sjedeme autem co nejblíže k La Condamine, kde se trhy pořádali. Což byla část města, kde se taky jela Velká cena Monaka. Z toho jsem měla největší strach a Arthur ho vycítil už při cestě autem.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se, když jsme seděli vzadu.
,,Ano." natáhla jsem k němu ruku, on ji stiskl pevně
,,Děje se něco Carr?" zeptal se ustaraně Charles. Kontroloval mě pohledem ve zpětném zrcátku.
,,Budu v pohodě. Věnuj se řízení." usmála jsem se.
,,Jestli tě chytá zase úzkost, musíš mi to říct." vyzval mě.
,,Zlatíčko, opravdu, jestli se necítíš dobře, pojedeme zpátky." otočila se ke mně Pascal. Charles zpomalil, kdyby musel opět zastavit.
,,Ne, já to zvládnu." snažila jsem je uklidnit, a sebe taky.
,,Opravdu?" podíval se na mě znovu do zpětného zrcátka.
,,Opravdu." usmála jsem se na něj. Jistá jsem si nebyla. Monako ve mě zanechalo dost vzpomínek, minimálně na předrozchodovou fázi Carlose a Belly. Auto jsme nechali stát kousek od La Condamine. Jakmile jsme vystoupili, začali nás poznávat lidé na ulici. Kluci rozdali pár podpisů a fotek, zatímco mě Pascale tlačila před sebou za nimi. Když se situace trochu uklidnila, začali jsme nasávat atmosféru vánoc. Charles, já a Pascale jsme si koupili svařák a Arthur zase trdelník. Procházeli jsme tržištěm, někteří si na nás ukazovali, ale my jsme si jich nevšímali.
,,Stále v pořádku?" ujistil se Charles, když jsme čekali na ostatní, kteří se zasekli v jednom ze stánků.
,,Jsem." odpověděla jsem mu.
,,Vím, že je to blbý místo, ale je to jediný takový prostor pro trhy." vysvětlil. V dálce se točilo obrovské ruské kolo.
,,Jsem v pohodě, opravdu. Byla jsem trochu v šoku když se na nás vyhrnuli vaši fanoušci, ale teď už jsem opravdu v pohodě." usmála jsem se.
,,To jsem rád." chytl mě za ruku. Nečekala jsem, že to udělá až takhle veřejně. Po chvíli se k nám vrátili ostatní, a my mohli pokračovat.
,,Zastav prosím." poprosila jsem Charlese po chvíli.
,,Co se děje?" přikrčil se ke mně.
,,Nic, chci si jen trochu zavzpomínat." kývla jsem hlavou k zemi. Ještě tu stále byla cílová čára. Zavřela jsem oči.
,,Na co myslíš?" zeptal se. Otevřela jsem oči. Stále byl nahnutý u mě.
,,Na Monako. Jak jsem tady tudy chodila, fotila, užívala. No a taky na to, jak jsem si přála aby se vztah Belly a Carlose zlepšil, ale očividně jsem si to nepřála dostatečně." pokrčila jsem rameny. Tenkrát mi tady Bella poprvé řekla jak se Carlos chová. Jako bych ten rozhovor slyšela znovu a znovu.
,,Odtud je i ta fotka, která mi visí nad stolem." mrkla jsem na něj.
,,Já vím. Vybírali jsme ji s Carlosem." zvedl se.
,,Pojedeme dál?"
,,Ano prosím." rozjeli jsme se dál. Přišla jsem si konečně po dlouhé době vyrovnaná. Prozatím smířená se svým osudem, ale rozhodně připravená to nevzdat. I přestože bylo po poledni, tržiště bylo plné lidí. Cestou jsme narazili i na George, který tu se svou přítelkyní trávil vánoční svátky. Domluvili jsme se, že by se večer mohli zastavit na skleničku.
,,Ozveme se až budeme nějak doma. A taky jak na tom bude Carrie." loučil se s nimi Charles.
,,Šarmantní, ten George." připojila se do hovoru hned Pascale.
,,Však je to Brit, to jsou vždycky gentlemani." odpověděla jsem ji.
,,No moment, a já snad nejsem?" ozval se klasicky hned Charles.
,,To nevím tedy, po té vaší včerejší oslavě." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Co jsi vyváděl včera?" zasmál se mu Artur.
,,Jenom menší oslava, nic velkého." přiznal Charles. Litovala jsem, že jsem na té "menší" oslavě nemohla být. Musela to být zaručeně sranda.
Když jsme prošli tržiště, rozhodli jsme se, že se vydáme k autu přes přístaviště. Když jsme procházeli kolem kolem Paddocku, stáhl se mi žaludek. Chybělo mi to. Hrozně moc. Chtěla jsem se vrátit na okruh a zase fotit, chtěla jsem být s ostatními, poslouchat jejich nadávání, ale i vtipy. Bohužel, k mé smůle, dokud jsem byla na vozíku, neměla jsem se jak vrátit. V přístavišti jsme si udělali malou zastávku na další kávu. Kluci se šli opět pozdravit s fanoušky, kteří nás pronásledovali. Seděli jsme tedy s Pascale u vody, a pozorovali houpající se lodě naproti.
,,Není ti zima?" zjišťovala po chvíli.
,,Zatím ne."
,,Jsem tak nadšená, že strávíme svátky společně."
,,Já taky." usmála se, ale zamyšleně jsem koukala do vody. I když jsme se nacházeli v přístavišti, voda zde byla průzračná. Lodě se na ní různě houpali. Spoustu z nich byla pod plachtami schovaná. I Charles měl loď. Strávili jsme na ní čas v létě, kdy jsem přijela s Carlosem. Charles tehdy nebyl nadšený, že mě vzal s sebou. Byl to týden, kdy jsme se plavili po okolí Monaka, skákali do vody, jedli po vybraných restauracích, a bláznili na vodních skútrech.
,,Jsou hodně oblíbení, co?" zeptala jsem se ji, když jsem se probudila ze vzpomínek.
Pascale se otočila jejich směrem. Byli obklopeni skupinkou a rozdávali podpisy, s některými se i fotili.
,,Víc než bych chtěla."
,,Ale zvládají to." promíchala jsem si čaj, který jsem svírala v rukou.
,,To ano, ale byla bych raději kdyby byli třeba bankéry nebo vedli svou firmu. Tohle je nebezpečný sport. Při každém závodě se o ně bojím." přiznala.
,,Ale co tobě budu vyprávět, zažíváš to samé."
,,To ano, ale to až teď, dokud se nic nestalo, tolik jsem to neprožívala." čaj byl akorát teplý. Zahřál část mého těla.
,,Miluješ ho?" otočila se na mě vážně. Málem jsem se udusila. Nikdo se mě na to doteď nezeptal.
,,Pascale, já..."
,,Ano, nebo ne." vyzvala mě znovu.
,,Ano, asi ano, nevím, je to všechno tak hrozně rychlý. Nikdy jsem neměla dlouhodobé vztahy, a vím, že s ním." pokynula jsem hlavou směrem k Charlesovi, který se zrovna fotil s párem fanoušků.
,,Vím, že s ním jsem v pořádku, že s ním mám budoucnost, ale stále dokola přemýšlím, zda on se mnou také. Nechci být na nikom závislá, a nechci nikomu, obzvláště jemu, zkazit život."
,,Už jsem ti říkala, že jemu život nezkazíš. Já s ním prožila ty 2 měsíce. 2 měsíce jsem s ním byla dennodenně, podporovala ho, uklidňovala." otočila se také jejich směrem.
,,On tě opravdu ze srdce miluje, a jestli se někdy choval jako idiot, tak jen proto, protože se bál."
,,Bál čeho?"
,,Toho, že mu jeho kariéra přeroste přes hlavu. Chce hrozně moc vyhrávat. Vždycky chtěl, a Charlotte tohle nedokázala pochopit. Měla svůj svět, nemohla s ním být neustále."
,,Proto se rozešli?" vyzvídala jsem. Věděla jsem, že mi tohle Charles neřekne. Pascale zavrtěla hlavou.
,,Rozešli se proto, protože on měl pocit, že ho dostatečně nepodporuje. Chce dát Formuli všechno."
,,Závidím mu, že se má kam vrátit."
,,Ty se taky budeš mít kam vrátit, uvidíš." usmála se. ,,Nakonec to vždycky dobře dopadne." uklidnila mě.
Fanoušci je nechtěli propustit ze svých spáru, a tak jsme si na lavičce nějakou dobu poseděli.
Po pár minutách, kdy jsme sledovali hladinu moře a její klid k nám přiběhla malá holčička.
,,Ahoj." pozdravila nás, ale bylo na ní vidět, že se styděla.
,,Ahoj." usmála jsem se. Ona se zardila, ale stále stála u nás.
,,Jak se jmenuješ? Ztratila ses někomu?" vyzvídala Pascale.
,,Zoe, a neztratila. Maminka je támhle." natáhla svou malou ručičku, a ukázala na paní, která stále asi 100 metrů od nás.
,,A nebude tě maminka hledat?" zeptala jsem se.
Zoe na sobě měla fialové kalhoty s kočičkami, a růžový kabátek. Na hlavě měla čepici s bambulí.
Zakroutila hlavou.
,,Jsi Carrie?" zeptala se mě.
,,Jsem, ale nikde to neříkej." přiložila jsem si prst k puse. Ona tohle gesto zopakovala.
,,Já jsem tě viděla v televizi." vyhrkla na mě.
,,Nechám vás tady, a půjdu je vytáhnout z toho davu." ukázala Pascale směrem ke klukům. Zvedla se z lavičky a odešla.
,,Jo?"
Přikývla.
,,Jak se ti to stalo?" ukázala na můj vozíček. Hrklo ve mě.
,,Jeden zlý a ošklivý pán mi ublížil, ale neboj, je to proto, abych si odpočinula, a tys mě mohla jednou zase vidět v televizi." mrkla jsem na ni a pohladila ji po tváři.
,,Chtěla bych být jako ty." uculila se, a začala se točit. Podívala jsem se jak daleko je hrana mola, aby nespadla dolů. Naštěstí byla daleko.
,,Fotografka?" ujistila jsem se. Zoe s ostychem přikývla.
,,Podepíšeš se mi?" vytáhla zpoza zad růžový bloček s jednorožcem.
,,To víš, že ano, ale nemám u sebe nic čím bych se ti mohla podepsat." pokrčila jsem rameny.
,,Já ano." objevila se mi vedle ramena propiska. Zvedla jsem hlavu. Nad mnou stál Charles a culil se.
,,Děkuju." vzala jsem si od něj propisku. Zoe mi podala svůj deníček, a Charles si přidřepl vedle mě, aby si s ní popovídal. Přemýšlela jsem, co ji tam mám napsat. Nakonec jsem se dala do psaní
Svým úhledným písmem jsem napsala:
,,Milá Zoe,
svět je barevný, jen ty barvy musíš objevit. Jdi si za svým snem. Dělej co tě baví, a buď tak milá a laskavá, jako jsi byla ke mně.
Doufám, že se jednoho dne potkáme, a já ti budu moct ukázat svět svýma očima."
Nakonec jsem přidala svůj podpis a malé srdíčko.
,,Tak tady to je malá slečno." podala jsem ji deníček, ona si ho ode mě s 1000 Wattovým úsměvem převzala, a rovnou ho strčila do rukou Charlesovi
,,Já taky?" zeptal se. Zoe jenom přikývla. Charles připojil svůj podpis, deník zavřel a předal ho Zoe.
,,Měj se krásně, a hezké vánoce." popřál jí, a ona, s vřískavým křikem, odběhla ke své mamince. Ještě jsem se za ní ohlédla. Záviděla jsem ji. Já o hodně přišla, když jsem vyrůstala bez rodičů.
,,Můžeme jet?"
Přikývla jsem. Zima už mi byla pořádná. Pascale s Arthurem jsme odvezli rovnou domů.