Hate to love

Kapitola 9.

Caroline

Když jsem otevřela oči po třetí byla jsem v nemocničním pokoji. Bílé holé stěny, pípání přístrojů a neskutečná bolest. Tělo hlasitě protestovalo proti každému pohybu, ale i tak se mi podařilo mírně pootočit hlavou. Krk mě celý pálil a tahal. Víčka mých očí taktéž nebyla spokojená s aktivitou, kterou jsem po nich požadovala. Všimla jsem si kapačky v ruce. Měla jsem ji v obou. Na prstě monitor tepu. Vedle mé ruky ležel zvonek. Opatrně jsem pohla prsty, abych ho mohla zmáčknout. Za chvíli se ve dveřích zjevila lékařka se sestrou v závěsu.
,,Slečno Williamsová." oslovila mě. Přišla k lůžku, zkontrolovala přístroje.
,,Já vám teď posvítím do očí, ano?" přidržela mi víčka a rychle posvítila do očí.
,,Víte, kde jste?" schovala světlo do kapsy.
,,V nemocnici." vyšlo ze mě chraplavým hlasem. V puse jsem měla saharskou poušť. Doktorka kývla, něco zapsala do desek a informovala mě, že zajde pro dalšího lékaře.
Za chvíli se ve dveřích zjevil vysoký krátkovlasý muž v bílém plášti. Hlava mě bolela jako střep. Chtělo se mi spát.
,,Vítejte mezi živými slečno." usmál se. Byl to upřímný, ale starostlivý úsměv.
,,Jak se cítíte?" pokračoval.
,,Rozbitě." vydechla jsem. Píchlo mě v hrudníku.
Lékař se pousmál.
,,Odpočívejte. Kontaktujeme mezitím vaše nejbližší." rozloučil se a odešel. Chtěla jsem si prohlédnout místo, kde ležím, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem znovu usnula. Když jsem se probrala podruhé, byla už tma. Dýchalo se mi těžce. Moje tělo tohle nezvládalo. Matně jsem se snažila si vybavit co se stalo. Snažila jsem se i pohnout, ale všechno mě bolelo. Prospala jsem následující 3 dny. Nikdo mi nic zatím neřekl, ale sama jsem začala zjišťovat, že to bude hodně špatný.

Čtvrtý den od prvního probuzení jsem byla schopna vnímat. Ne na 100% ale zčásti ano.
,,Víte kde jste?" zeptal se mě lékař znovu.
,,V nemocnici."
,,Dokážete říct kolikátého dnes je?" vyzval mě. Zamyslela jsem se.
,,27.září?" zkusila jsem. Lékařův výraz se nezměnil. Zachoval si naprosto kamennou tvář.
,,Slečno Williamsová." nadechl se. ,,Je 21.listopadu." šokoval mě. Zalapala jsem po dechu.
,,Cccože?" vykoktala jsem ze sebe.
,,Byla jste vážně zraněna. Během převozu jsme vás museli dvakrát resuscitovat. Na sále jste prodělala zástavu znovu. Jednalo se o střelné poranění krku a zad." vysvětlil. Chtělo se mi brečet.
Dva měsíce mého života byli pryč a já si z nich nepamatuji jeden jediný den.
,,Utekla jste hrobníkovi z lopaty." pokusil se nadnést situaci.
,,Charles a Carlos?" dokázala jsem ze sebe dostat. Museli vědět, že jsem naživu. Byli tam.
,,Pan Sainz s panem Leclercem byli informování. Bohužel se právě nachází mimo zemi, ale dorazí hned jakmile jim to jejich povinnosti povolí." odpověděl mi. Poté si vyměnil vážné pohledy s další doktorkou.
,,Slečno Williamsová, ještě něco vám musíme sdělit." začala. Přistoupila k lůžku a chytla mě za ruku. Zoufale jsem se jí podívala do očí.
,,Vlivem rozsahu střelného poranění došlo k poruše míchy." vydechla. Oči se mi zalily slzami. Můj život skončil. Pomyslela jsem na sebevraždu.
,,Takže už nikdy nebudu chodit?" zeptala jsem se plná obav.
,,V současné době to definujeme jako paraplegii s34, což znamená ochrnutí od pasu dolů. Je tady nějaké procento, že vlivem rehabilitací a cvičení budete zase chodit, bohužel to procento je malé." oznámila mi soucitně. Začala jsem panikařit. Zrychleně jsem dýchala a vší silou jsem se pokoušela pohnout nohama. Bohužel bezúspěšně.
,,Podáme vám něco na uklidnění, ano?" prohlásil lékař.
,,Ne, prosím. Já nechci." brečela jsem.
,,Musíte být v klidu, to je pro vás teď nejdůležitější." vysvětloval dál.
,,Můžete prosím odejít?" rozbrečela jsem se naplno.
Lékaři jen přikývli a poté po jednom opustili pokoj.

Charles
Od nehody uplynuly téměř dva měsíce. Z mého bytu se opravdu stala kobka. Nikdo nesměl dovnitř, já zase téměř nechodil ven. Televizi jsem neviděl ani nevím jak dlouho. Vytratila se veškerá radost. Jednou jsem byl na hřbitově za Julesem. I přestože nejsem zastánce opileckých lidí a večírků, vypil jsem tam půl láhve vodky. To bylo poprvé, a doufám, že naposledy co jsem veřejně projevil slzy.