Hate to love

Kapitola 5.

,,Chtěl jsem se s tebou domluvit, jestli bys nezajela nafotit jednu svatbu mých přátel o pauze mezi Monzou a Singapurem?" zeptal se mě večer v garáži Carlos.
,,Můžu jestli chceš, ale úpravu fotek budu dělat v mezičase. Nemám na tohle moc čas." souhlasila jsem.
,,Vzal bych tě tam naším soukromým firemním letadlem, aby ses nemusela plahočit pravidelnou linkou." nabídl mi. Usmála jsem se. Hodilo by se mi letět jejich letadlem, alespoň bych si odpustila komplikace s foťákem a jeho příslušenstvím.
,,Aby pak ale nelitovali, že mají zkažené fotky." prošel okolo opět naštvaný Charles.
S Carlosem jsme si vyměnili překvapené pohledy.
,,Nech to být." pohladil mě po ruce.
A dost. Tohle byla poslední kapka.
,,Tak to ani omylem." otočila jsem se naštvaná. Vyběhla jsem z garáže za Charlesem. Můj pohár trpělivosti přetekl.
,,Co máš kurva za problém neustále?!" vyštěkla jsem na něj. Charles se zastavil. Otočil se mým směrem a rychlou chůzí přešel ke mně.
,,Co mám za problém?!" zvýšil hlas. Neuhnula jsem ani o centimetr. Mohl ode mně stát tak deset centimetrů. Cítila jsem jeho dech. Voněl po mentolových bonbonech.
,,Ty jsi můj problém." prohlásil.
Založila jsem si ruce.
,,Proč jako?"
,,Neděláš svou práci pořádně. Jsi tu od toho abys dovolila se fanouškům do nás zamilovat. Místo toho vidím neustále jen fotky aut. Nikdy nefotíš to co bys měla fotit, když už ano, buď tam vypadáme hrozně, nebo to není zrovna nejvhodnější doba. Po poslední mojí fotce, kde křičím na mechanika mi klesla sledovanost." vynadal mi. Naši hádku pozorovalo pár přihlížejících. Dokonce i někteří mechanici vyšli z garáže aby zjistili co způsobilo onen hluk.
,,No tak to moment." zasmála jsem se ironicky.
,,Nezávisí na mě co použije vedení Scuderia Ferrari, já pouze odevzdávám svou celodenní práci. Co si vyberou oni je jen a jen na nich, ne na mě. Navíc kdybys uměl řídit své auto, tak by ses tady nemusel hádat s mechaniky."
,,Já že neumím řídit své auto? Tak pokud vím, tak jsi v tom nikdy neseděla. Nikdy sis nezkusila dělat všechno co děláme my abychom to auto vůbec mohli řídit!" opět zvýšil hlas.
,,To máš sice pravdu, ale nejsem tady týden a víš moc dobře, že umím dost věcí vnímat, tak zkus třeba zatáčku číslo 7 projíždět pod lehkým plynem, třeba se ti podaří něco co jsi mohl do teď dokázat." otočila jsem se a odešla. Nechala jsem ho tam stát jako dítě, kterému právě jeho máma sebrala hračku. Řekla jsem všechno co jsem říct chtěla. Nikdo nebude urážet mou práci. Nikdy a nikde. Když jsem se otočila k návratu, mechanici, kteří byli přítomni naší hádce, se rychle vytratili do garáže. Vrátila jsem se za Carlosem.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě hned jakmile mě uviděl.
,,Naprosto. Už mě pěkně sere." praštila jsem do stolu.
,,Byli jste slyšet až sem." otočil se zpět ke své práci.
,,Nepřekvapuje mě to. Nikdy mě nebude urážet."
,,Třeba to tak nemyslel." snažil se uklidnit situaci.
,,Carlosi." změřila jsem si ho pohledem.
,,Dobře, už mlčím." rezignoval. Srdce mi bylo do hrudníku jakoby chtělo vyskočit. Opřela jsem se rukama o pult a předklonila jsem se.
,,Co děláš?" zpozorněl.
,,Musím to vydýchat." vysvětlila jsem mu. Oba jsme se zasmáli.
,,Mluvil jsem s Bellou." překvapil mě. Zvedla jsem se zájmem hlavu.
,,A?"
,,Už se nezlobí. Řekl jsem ji to. Čekám totiž, že se to na svatbě provalí."
,,Jsi si jistý, že to vzala v pohodě?" ujišťovala jsem se. Znám Bellu. Nikdy nedá nic znát.
,,Jsem. Znal jsem ji dost dlouho abych poznal kdy je a kdy není v pohodě." uklidnil mě. Narovnala jsem se.
,,Asi ji napíšu, kdyby náhodou." vytáhla jsem telefon z kapsy.
,,Děkuju." podepsal nějaké papíry, ty pak strčil do jednoho ze šuplíků velkého pracovního stolu do dílny.
,,Pojedu už na hotel." oznámil mi po nějaké době.
,,Jasně. Dobrou noc." popřála jsem mu.
,,Neponocuj." poplácal mě po zádech a odešel.
,,Neboj."
Chvíli jsem ještě pracovala v dílně na počítači. Zbytek týmu mezi tím také odešel.
,,Dobrou noc, Carrie." rozloučil se se mnou Alejandro, který odcházel jako poslední.
,,Dobrou." usmála jsem se k němu. Zůstala jsem tam sama. Snažila jsem se upravit fotku z příprav, ale vůbec se mi nedařilo. Někdy kolem půlnoci jsem zhasla, zamkla a vydala se ke karavanu.