Hate to love

Kapitola 24.

,,Williamsová, prosím."
,,Slečno Williamsová? Tady doktor Martin, mohu s vámi mluvit?"
,,Jistě pane doktore." podívala jsem se významně na Stefana, a poté odešla.
,,Mohla byste se dostavit do nemocnice?"
,,Děje se něco?" vyjekla jsem.
,,Stav pana Leclerca se mírně zhoršil, byli bychom rádi, kdybyste tu byla." informoval mě. Hrklo ve mně.
,,Už jsem na cestě. Děkuju." položila jsem telefon. Vyběhla jsem z chodby najít Arthura. Měl totiž moje auto.
,,Dej mi klíče, potřebuju odjet." natáhla jsem ruku pro ně.
,,Co se stalo?" vypadal vyděšeně.
,,Zavolám." sebrala jsem mu klíče z ruky, a vyběhla ven na parkoviště. Nasedla jsem do auta a se smykem vyrazila z parkoviště. Hnala jsem co to jen šlo, a v duchu se modlila aby nezemřel.

Auto jsem odstavila přímo před nemocnicí, neohlížejíc se na cedule. Vyběhla jsem na patro, kde ležel a zuřivě zvonila na dveře.
,,Slečno WIlliamsová, díky bohu." podal mi hned ve dveřích mundur lékař.
,,Co se děje?" oblékala jsem se za chůze.
,,Zjistili jsme pokles saturace. Odvezli jsme ho na ultrazvuk abychom vyloučili vnitřní krvácení." zaskočil mě. Vyděšeně jsem se mu podívala do očí.
,,To jsme naštěstí vyloučili, i slezina se drží pohromadě. Vypadá to ale že mu pomalu kolabuje pravá plíce."
,,Cože?" vyjekla jsem na prázdnou chodbu.
,,Budeme to monitorovat, každopádně jedno víme jistě." zastavil se před jeho dveřmi.
,,Aktuálně nevíme vůbec co se děje." vydechl. Přikývla jsem. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
,,Přijeďte. Je to vážně." napsala jsem Arthurovi zprávu, a poté vešla do pokoje.
Přístroje opět zlověstně pípali. Charles stále spal.
Sedla jsem si na židli vedle něj a snažila se být silná. Věděla jsem, že by nechtěl abych se trápila.
Po nějaké době se přístroje uklidnili.

Charlesův stav byl natolik vážný, že ho v umělém spánku udržovali tři týdny. Ty tři týdny jsme všichni byli pod drobnohledem. Všichni tři pod tlakem novinářů, kteří chtěli odpovědi, které jsme neměli. Ve dne jsem seděla u něj, v noci brečela na hotelu. Strachem by se ve mně krve nedořezali. Nedokázala jsem si představit to jediné čeho jsem se bála. Stát u jeho rakve a přemýšlet nad tím, co všechno jsme nestihli prožít.

Charles byl můj život, i když si to mnozí lidé nedokázali představit, a málokdo by to před několika měsíci řekl, prostě byl. Měla jsem růžové brýle a po nocích vzpomínala na naše chvilky. Jak jsme spolu pracně pilovali mou chůzi, jak mě podporoval, a já zase nadšeně řvala u televize. Když mě vytáhl ven, a nutil mě se dívat na hvězdy, a vyprávěl mi, jak hvězdy svítí jen pro mě a neměla bych to vzdávat. Modlila jsem se. Každý den.

Carlos se snažil být mi oporou, nevinit se z věcí, které jsem nemohla ovlivnit. Arthur na mě dohlížel a Kelly s Bellou se snažili tu prostě jen být.

O 3 týdny později se jeho zdravotní stav začal zlepšovat, a proto se rozhodli ho probudit.

Přijela jsem to ráno do nemocnice. Tři týdny jsem téměř nespala. Většinou mě budili noční můry spojené s nehodou.
,,Snížili jsme dávku analgetik už včera v podvečer, tudíž by se měl pomalu probouzet a určitě bude rád, když uvidí právě vás." vysvětloval mi doktor Martin když jsem se oblékala do zeleného mundúru. Slepě jsem přikývla. Společně jsme vešli do jeho pokoje, odkud akorát několik lékařů odváželo intubační trubici.
Zaujala jsem místo vedle něj na jeho židli. Chytla jsem ho za ruku aby věděl, že jsem při něm.
,,Může to trvat několik hodin." ujišťoval mě lékař.
,,To je jedno, budu tu dokud se nevzbudí." usmála jsem se. Byl to můj první úsměv po třech týdnech.
Věděla jsem, že probuzení symbolizuje, že je vše tak jak má.
V Charlesově případě se opravdu jednalo o hodiny. Hlavu jsem měla složenou na jeho posteli. Měla jsem i zavřené oči. Probudilo mě jeho náhlé pohnutí prstů. Zpozorněla jsem. Hned jsem se zvedla, a začala ho hladit po tváři.
,,Lásko." oslovila jsem ho opatrně. Nic se nedělo.
Zkusila jsem to po pár minutách znovu. To už jsem zaznamenala pohyb jeho víček.
,,Miláčku." zkusila jsem a stále ho levou rukou hladila po tváři. Pravou rukou jsem mu tiskla jeho ruku.
Měla jsem strach aby si mě pamatoval.
,,Jsem tady." konejšila jsem ho.
Po nějaké chvíli začal opatrně a pomalu otevírat oči. Moje srdce poskočilo. Zatáhla jsem za zvonek na sestru. Charles mírně pootočil hlavou.
,,Nikam nejdu. Neboj." pokusila jsem se o úsměv. Jeho oči měli strach. Věděla jsem to.
Do místnosti vstoupila sestra s lékařem.
Charles těkal očima mezi námi všemi.
,,Víte, kde se nacházíte?" pokračoval po chvíli otázkami.
Charles jenom opatrně, téměř až nepatrně, přikývl a stiskl mi ruku.
,,Odpočívejte." přikývl lékař. Se sestrou zaznamenali údaje z přístrojů, a poté odešli.
Neměla jsem slova. Byla jsem ráda, že žije.
,,Jsem tu s tebou, ano?" sedla jsem si zpátky na židli po chvíli, tiskla mu ruku, a palcem mu přejížděla po bříšku.
,,Nemusíš se ničeho bát. Dej si čas, potřebuješ ho." usmála jsem se, ale z očí mi tekly slzy.
Charles pootočil hlavou, ale jeho výraz byl stále němý. Jeho oči vyzařovali nejistotu, silný strach a zároveň nevědomost.
Když jeho stisk povolil, vyděsila jsem se.
Třeba si mě skutečně nepamatoval.
Jeho nemluvnost trvala několik dní. I přestože ho navštívila Pascale, nerozmluvil se. Podle lékaře potřeboval čas. Rozhodli jsme se mu ho dopřát.