Hate to love

Kapitola 23.

V místnosti ležel sám. Kolem pípala hromada přístrojů, která snímala všechny jeho životní funkce. Z úst mu vedla zaintubovaná trubička. Přitiskla jsem si ruku k puse.
Jeho bezvládné tělo tam leželo a on spal. Byl potlučený, ale výraz měl klidný. Vratkým krokem jsem přešla k posteli. Posadila jsem se na židli k jeho lůžku a v tu chvíli propukla v nekonečný pláč.
Seděla jsem tam a hystericky brečela. Snažila jsem se zabránit panické atace aby se mě zmocnila.
,,Lásko." oslovila jsem ho, i přestože jsem věděla, že mě nemůže slyšet. Položila jsem si hlavu na jeho ruku, a brečela.
,,Musíš mi slíbit, že to přežiješ." šeptala jsem mezi slzami.
,,Prosím." škemrala jsem o zázrak. Neměli jsme čas abychom spolu byli, abychom se poznali.
Přístroje zlověstně pípaly, a předpovídaly konec tomu všemu. Modlila jsem se ke všem svatým aby mi ho nebrali.
,,Slečno Williamsová?" ozval se od dveří přívětivý hlas. Zvedla jsem hlavu. Stál tam lékař černé pleti s kudrnatými krátkými vlasy. Ani jsem se nepokoušela utřít si slzy.
Lékař na mě soucitně koukal. Chvíli jsme si koukali do očí. Nebyla jsem schopna slova.
,,Prosím." procedila jsem skrz zuby a dál brečela. Lékař se potichou chůzí dostal ke mně.
,,Miluje vás." zašeptal, když si ke mně přidřepl.
,,Dostane se z toho?" otřela jsem si nos.
,,To ukáže čas." pokusil se o konejšivý úsměv.
,,Zachraňte ho, prosím." škemrala jsem.
,,Uděláme maximum." pohladil mě po paži. Hlasitě jsem vzlykla, a položila obličej zpět na Charlesovu ruku.
,,Vypadá vyrovnaně." snažil se mě chlácholit. Zvedla jsem hlavu.
Měl pravdu. Vypadal, až na tu zlověstnou hadičku, opravdu vyrovnaně, jakoby jenom spal.
,,Je to nutný?" kývla jsem směrem k hadičce, jakmile jsem se uklidnila.
,,Bohužel." sklopil oči. ,,Plíce je poškozená a dokud se nezačne uzdravovat, nemůžeme ho odintubovat." vysvětloval.
,,Všechno je to jenom na něm." dodal, když spatřil můj zoufalý výraz.
Charles byl bojovník. Všichni to o něm věděli.
,,Chci to slyšet." vzlykla jsem. Lékař se tvářil, že nechápe o čem mluvím.
,,Chci slyšet všechno co bylo po převozu." vysvětlila jsem se slzami v očích.
,,Slečno Williamsová." oslovil mě. Věděla jsem, že se mu do toho chtít nebude.
,,Chci to slyšet." přerušila jsem ho. Lékař se nadechl.
,,Po přijetí na centrální příjem byl při vědomí. Obtížně dýchal, a snažil se nám něco sdělit. Provedli jsme kompletní vyšetření od náběrů krve, až po magnetickou rezonanci a CT hlavy. Intubovali jsme ho, jinak by došlo k hypoxii, což je nedostatek vzduchu. V podstatě se dusil."
To mi vrhnulo do očí další slzy.
,,Těsně před intubací mi řekl, že vás miluje. CT prokázalo poškození sleziny a další problémy v dutině břišní, museli jsme tedy okamžitě přistoupit k anestezii a operaci."
,,Musel trpět." brečela jsem a tiskla mu ruku.
,,Podali jsme hned analgetika." snažil se zmírnit všechno co se dělo. Hlavu jsem opět složila k jeho ruce.
,,Neměla byste tu už být." snažil se mě zvednout. Zapřela jsem se a odmítala opustit místnost.
,,Kdyby se cokoliv dělo, budeme vás informovat, slibuju." opravdu se snažil mě uklidnit.
,,Miluju tě." zašeptala jsem, a poté mu vtiskla pusu na tvář. U dveří jsem mu věnovala ještě jeden pohled. Silou vůle jsem se vrátila na chodbu. Na židli tam seděla zoufale plačící Pascale. Arthur seděl před ní na zemi a snažil se ji uklidnit.
,,Slečno Williamsová, na moment ještě, prosím." vyběhl za mnou jiný lékař. V šoku jsem se otočila. S Arthurem a Pascale jsme si vyměnili pohledy.
,,Počkáme tady." posadila se zpátky Pascale.
Vrátila jsem se za lékařem na JIPku.
,,Pan Leclerc vás před operací uvedl jako hlavní kontaktní osobu. Potřebovali bychom doplnit ještě pár údajů, a taky jsem vás chtěl doplnit informace o jeho stavu." vysvětlil. Přikývla jsem. V jeho kanceláři byla spousta fotografii od rodiny doktora. Několik titulů viselo za stolem. V knihovnách byli odborné literatury.
,,Potřebovali bychom vědět číslo pojistky pana Leclerca." podal mi formulář. Všechny údaje, které jsem mohla a věděla jsem vyplnila. Musela jsem podepsat ještě několik papírů.
Papíry jsem posunula po stole směrem k lékaři. Ten je založil do složky, kde byli i Charlesovi snímky z magnetické rezonance.
,,Jak je na tom skutečně?" zeptala jsem se. Slzy jsem stále nemohla zadržet.
,,Je stabilní, to je podstatné." informoval mě. Snažila jsem se pečlivě vnímat všechna slova, která vycházela z jeho úst.
,,Byla to vážná nehoda. Krční páteř díky bohu zůstala ale nepoškozena, stejně tak mícha." uklidnil mě.
,,Takže bude chodit?"
,,Ano." vyřkl verdikt. Ulevilo se mi, alespoň částečně.
,,Jak dlouho bude trvat rekonvalescence?"
,,To vám nyní nedokážu říct."
,,Trvalé následky?"
,,Předpokládám, že nebudou žádné. Díky tomu, že žije zdravý životní styl, má vysokou šanci dobré rekonvalescence. Jen musí bohužel počítat s tím, že formule už si letos nezajezdí."
,,Bůh ví, jestli někdy, jestli mu to nezakážu." snažila jsem se nadnést situaci. I když do smíchu mi moc nebylo.
,,Zvládne to, uvidíte." uklidňoval mě dál. Vyhlédla jsem z okna za ním. Zase se začalo zatahovat.
Chtěla jsem vypadnout.
,,A slečno Williamsová?" oslovil mě při odchodu. Otočila jsem se k němu.
,,Můžete ho navštívit kdykoliv budete chtít." usmál se. Vylezla jsem z jeho kanceláře, zabouchla dveře, a svezla se na první židli, kterou jsem viděla. Chvíli jsem tam seděla. Snažila jsem se zpracovat všechny myšlenky. Nemyslet na vzpomínky, protože to bych vzdávala každou naději, kterou jsem měla.
Z přemýšlení o mém roce života, kdy se toho stalo tolik, mě vytrhl zvonící telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy, a ztlumila. Na displeji blikalo Carlosovo jméno.
Zvedla jsem telefon, ale nic neříkala.
,,Carrie?" ozval se. Zněl jako by seděl v autě.
,,Carrie?" oslovil mě znovu. ,,Jsi tam?"
,,Jo, promiň, co se děje?" probudila jsem se z transu.
,,Kde jsi?" zeptal se.
,,V nemocnici."
,,Jak je na tom?"
,,Žije, ale je to vážně." předklonila jsem se, a hlavu složila do dlaní.
,,Jedu za tebou." oznámil mi.
,,Carlosi, to je zbytečný. Můžeme za ním jenom my." informovala jsem ho. Muselo mu být jasný, že to takhle funguje.
,,Já vím, ale ty potřebuješ, abych s tebou byl."
,,Jo." rozbrečela jsem se. Opravdu zoufale jsem potřebovala někoho, s kým tohle budu moct sdílet, případně bude jen mlčet a držet mě.
,,Sejdeme se na hotelu?" zeptal se po chvíli mlčení.
,,Už tam jedu." zvedla jsem se, utřela slzy z tváře a vydala se k východu. Prošla jsem i kolem Charlesova pokoje. Vedle dveří dovnitř bylo obrovské okno. Za sklem ležel člověk, kterého miluju, a nikdy bych nedovolila, aby se mu něco stalo. Bohužel jsem to dopustila.
Vyšla jsem z oddělení na chodbu, kde na mě čekala Pascale s Arthurem.
,,Můžeš prosím řídit?" podala jsem mu klíče od Charlesova auta. Vzal klíče a přikývl. Prošla jsem mezi nimi jako tělo bez duše. Pomalu mi docházelo, že je to moje vina, že jsem ho měla zastavit.
Než jsme stihli dojít do auta, začalo zase pršet.
Carlos už čekal na recepci v hotelu. Arthur odvezl Pascale do jejího hotelu. Chtěl tam s ní zůstat, nechala jsem mu tedy auto.
,,Carrie." objal mě Carlos pevně, když jsem vstoupila do recepce. Nedokázala jsem mluvit.
,,Pojď, vezmu tě nahoru, objednám ti čaj a budu tam pro tebe." vysvětlil mi svůj plán. Slepě jsem přikývla.
,,Když o tom budeš chtít mluvit, tak mluv. Charles taky mohl, když se ti to stalo." snažil se, když jsme seděli v křeslech v pokoji.
,,Je to moje vina." vydechla jsem, a hrála si s hrníčkem. V něm jsem měla silný černý čaj. Na chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych ho na sebe vylila.
,,Co to povídáš?" položil mi ruku na koleno. ,,Ty za to nemůžeš, je to riziko, které dobrovolně podstupujeme."
,,Hecovala jsem ho a teď díky mě leží v umělém spánku, s trubičkou, která mu vede z plic." vypadlo ze mě. Carlos měl šok v očích.
,,Vždycky byl soutěživý, víš to. Nic co bys řekla by nezměnilo jeho rozhodnutí závodit. I v těchto těžkých podmínkách." snažil se zachovat si vážnou tvář.
,,Nikdy neměl vážnou nehodu." napila jsem se. Chtělo se mi brečet.
,,Neměl, proto si to teď už vybral, a už nikdy nebude mít žádnou." uklidňoval mě s úsměvem.
,,Nezvládám to. Nikdy jsem si nepřipouštěla jak nebezpečné to je."
,,Ale někde hluboko uvnitř jsi věděla rizika."
,,Možná jo."
Na druhé místnosti mi zazvonil opětovně telefon. Carlos se zvedl, abych se mohla podívat, kdo mi volá.
Byl to Fred. Podívala jsem se na Carlose.
,,Měla bys to vzít."
,,Proč?" telefon stále vyzváněl.
,,Chce s tebou mluvit."
,,Nechci poskytovat vyjádření."
,,Jestli nechceš aby tě stíhali novináři, měla bys." natáhl ke mně ruku s telefonem.
,,Ano?" zvedla jsem telefon.
,,Carrie, díky bohu, jak je na tom? Nemáme žádné zprávy. V nemocnici nám řekli, že jsi jediná kontaktní osoba." vyhrkl na mě.
,,Žije, ale je to vážně." odpověděla jsem stroze.
,,Můžeš sem přijet?"
,,Proč?" zvedla jsem hlavu ke Carlosovi.
,,Já vím, že je to blbý, ale potřebujeme vyjádření."
,,K čemu? K tomu, že jste dovolili aby zanedbali bezpečnost? Jste pokrytci." odsekla jsem.
,,Carrie, prosím."
Carlos kývl hlavou. Chtěl abych to udělala.
,,Není to ani 24 hodin."
,,Já vím, že není, ale čím dřív, tím lépe." odtáhla jsem telefon od ucha. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky.
,,Dobře, udělám to." vydechla jsem do telefonu.
,,Děkuju. Promluvíme si pak." položil telefon. Hodila jsem s ním na postel a schovala hlavu do dlaní.
,,Charles by to takhle nechtěl." vydolovala jsem ze sebe a snažila se zakrýt slzy.
,,Je to standardní postup, on taky mluvil po tvé nehodě."
Zvedla jsem překvapeně zrak.
,,Co že udělal?"
,,Jo, tehdy vystoupil, a mluvil. I přestože sám nevěděl co se děje nebo co k tobě cítí. Chtěl jsem to udělat já, ale dřív než jsem stihl něco říct, už tam stál, a mluvil." vyprávěl.
,,Ty si teď děláš srandu, že jo."
,,Ne, opravdu ne. Udělal to."
To mě přesvědčilo, že je to správná věc. Informovala jsem i Arthura a Pascale. Souhlasili, že přijedou. Dokázala jsem se dostat do sprchy a nějak se upravit. Mastné vlasy jsem si připevnila do culíku a zakryla suchým šamponem. Na sebe si vzala světle modré kalhoty s bílým tričkem, a mikinu Ferrari. Byla to jeho mikina. Byla nasáklá jeho vůní, kterou jsem při jeho pobytu v nemocnici nemohla přes dezinfekci cítit.
Carlos jel se mnou. Po cestě jsme z jeho hotelu vyzvedli i Rebeku. Při vstupu do Paddocku jsem se setkala se spoustou pohledů. S Carlosem jsme šli společně pod deštníkem, Rebeka se svým deštníkem kráčela vedle nás.
Konference se konala ve stejné místnosti, kde měl konferenci před dvěma dny i Charles. Nebyla jsem na to připravená. Pascale s Arthurem stáli v pozadí.
,,Jsem rád, že sis to rozmyslela." snažil se mě obejmout Frédérico. Vymanila jsem se mu.
,,Budu chtít pak mluvit i se Stefanem, a dělám to jen proto, protože Charles pro mě udělal to samé." byla jsem vytočená k nepříčetnosti.
,,Tady máš text, který jsme ti napsali." podal mi papír. Rychle jsem ho přelétla očima. Nelíbil se mi, proto jsem mu ho vrátila.
,,Řeknu, co já budu chtít, ne to, co si všichni přejete, abych vás kryla." odsekla jsem.
,,To se FIA nebude líbit." varoval mě.
,,Na to kašlu, můj přítel leží v nemocnici ve vážném stavu. Pochybili. To je jasné."
On jen svěsil rameny a odešel. Po chvíli pro mě přišel Stefano.
,,Jsi připravená?" zašeptal. Přikývla jsem.
,,Ale jen abych tě upozornila, tu hovadinu číst nebudu. Řeknu to sama za sebe, ano?" varovala jsem ho. Můj vzdor ho zarazil.
,,Chápu, tak tedy tě alespoň prosím bez emocí. Nechci z toho mít kůlničku na dříví."
,,Pokusím se."
Přikývl. Jakmile jsme vstoupili do místnosti, foťáky začaly nekontrolovatelně cvakat. Sedla jsem si k místu, kde byla moje jmenovka. Pod mým jménem bylo menším písmem napsáno ,,přítelkyně". Zase to pocení rukou. Mírně se mi navalilo, jakmile jsem přelétla očima celou místnost. Bylo jich tu opravdu hodně.
,,Žádali jste si vyjádření ohledně stavu Charlese Leclerca." promluvil první Stefano. Drtila jsem si lem trička, hlavu svěšenou.
,,Caroline, můžeš prosím?" vyzval mě. Nadechla jsem se. Zvedla jsem hlavu. Všechny pohledy byli upřené ke mně.
,,Ehm." odkašlala jsem si.
,,Dobré odpoledne vám všem." začala jsem. Hořce jsem zalitovala, že jsem mu ten papír vrátila, došla mi totiž slova. Pod stolem jsem si stále hrála s lemem trička.
,,Jsem tu abych vás informovala o zdravotním stavu Charlese." pokračovala jsem.
,,V současné době je na jednotce intenzivní péče. Jeho stav je stabilizovaný. Měl vnitřní zranění, zlomeninu pravé ruky a otřes mozku."
,,Můžete prosím blíže specifikovat vnitřní zranění?" přerušil mě jeden z novinářů.
,,Ne, to nemůžu." odsekla jsem.
,,Proč ne?"
,,Protože ctím lékařskou mlčenlivost." ukončila jsem rázně. Rozhodně jsem nechtěla popisovat jak ve strašném stavu se nachází.
,,Komunikuje?" zeptala se jedna z přítomných.
,,Ne." odpověděla jsem rychle. Sálem to zašumělo.
,,Jak dlouho bude probíhat rekonvalescence?" zeptal se zase někdo jiný.
,,To bohužel nikdo nedokáže v tuto chvíli říct přesněji."
,,Uvidíme ho ještě letos na dráze?" zaskočila mě otázka. Místnost ztichla.
,,Zbláznil jste se? Teď vám tady říkám, že má otřes mozku, je po operaci, a vy se mě zeptáte jestli letos bude ještě jezdit?" vyštěkla jsem. Tahle otázka mě naštvala.
,,Pro vaši informaci, ne nebude." dokončila jsem odpověď. Novinář zaplul do židle.
,,Byla jste za ním?" odhodlala se k otázce po chvíli jiná novinářka.
,,Jedu sem rovnou z nemocnice." odpověděla jsem stručně.
,,Co si myslíte o bezpečnosti během závodu?" zeptal se někdo v davu. Stefano se napřímil. Konečně otázka, na kterou jsem čekala.
,,Nemám pravomoc se k tomu vyjádřit, ale vzhledem k tomu jakou újmou si rodina pana Leclerca a já procházíme, tak se k tomu vyjádřím."
Stefano se snažil mě zastavit, ale já byla rozjetá jak parní lokomotiva.
,,Dle mého názoru se v otázce bezpečnosti pochybilo. Závod měl být ukončen hned po nehodě Oscara Piastriho. Nebylo bezpečné jet. Až se Charles zotaví, probereme otázku bezpečnosti ještě s týmem Ferrari, a poté případně poskytneme kroky."
Touhle svou odpovědí jsem rozbouřila celou místnost. Otázky se hrnuli jedna za druhou. Otočila jsem se na Frédérica. Ten měl obličej schovaný v dlaních, a Stefanův výraz zase mluvil za vše. Moc dobře si uvědomoval, že pochybili, ale do teď mu to nikdo nepotvrdil. Věděla jsem, že mám pravdu, a tajně doufala, že Cha bude souhlasit. Srdce mi běželo jako o závod.
,,Pane Domenicali, jaký je váš názor?" zazněla otázka. Stefano se přiblížil k mikrofonu.
,,Asociace se tímto zabývá, a již brzy bude rozhodnuto, zda má slečna Williamsová pravdu, či nikoliv. Za normálních okolností se závody jezdí i v dešti, ovšem toto byla nepředvídatelná situace. Je mou povinností říct, že mě velice mrzí vážná nehoda jezdce týmu Scuderia Ferrari, pana Leclerca. Asociace mu přeje brzké uzdravení." vyjádřil se. Přišlo mi to jako totální sluška keců.
Tiskovka ještě chvíli pokračovala. Jakmile byla ukončena, vydala jsem se za Stefanem.
,,Zbláznila ses?!" vylétl na mě na chodbě.
,,Já? To spíš ty! Víš jak vypadá? Je sedřenej a neskutečně pomlácenej! Měl rupturu sleziny, propíchnutou plíci, zlomeninu ruky, otřes mozku a teď leží v umělém spánku! Svým neopatrným jednáním jste ho mohli zabít!" rozkřičela jsem se tentokrát já. Krve by se ve mě nedořezal, jak jsem byla rozčílená.
,,Buď rád, že zatím žije!" dodala jsem. Stál tam jako přikovaný.
,,Neřekla jsi.." ,, Neřekla jsi, že je to tak špatný." ztišil hlas.
,,Je to kurva vážný! Charles už se do letošního mistrovství nevrátí, a celé je to jen vaše chyba. Máš jediné štěstí, že tu není. Sám by ti to řekl."
,,Mluvila jsi s ním?"
,,Však ti doprdele říkám, že je v umělém spánku!" sebrala jsem mu vítr z plachet opakovaně.
,,Řešíme to."
,,Jako co? Čas už nevrátíš, stalo se, teď se jen modli, že bude v pořádku, nebo tě Pascale stáhne z kůže." ukázala jsem na něj prstem. Byla jsem rozjetá jak vlak do Paříže. V kapse mi vibroval telefon. Vytáhla jsem ho a vyvalila oči na displej. Blikalo tam číslo nemocnice. Otočila jsem se a hovor hned přijala. 

Nová kapitola je na světě.
Aktuálně se nacházím ve fázi vysoké přecitlivělosti, a i přestože jsem tuhle kapitolu napsala před víc jak půl rokem, stejně mě dokázala rozbrečet. 

Jak myslíte, že tohle celé dopadne? Co když jsou to opravdu poslední chvíle, které Caroline prožije s Charlesem, i přestože on nevnímá? Jak se vyrovná s jeho případnou ztrátou? 

P.S. Kdyby někdo měl tip, jak se naučit 120 plného textu efektivně, sem s ním. Jsem otevřená všem možnostem. 

C.