Hate to love

Kapitola 36.

,,Caroline!" pokračoval hlas. Byl to ženský hlas. Když moje jméno zaznělo po třetí, otočila jsem se.
U příjezdové cesty stál černý mercedes a před ním nějaká žena. Vůbec jsem ji nepoznávala. Zůstala jsem tam stát jako opařená čajem. Žena se dala do pohybu směrem ke mně.
Sevřela jsem v ruce telefon. Byla stejně vysoká jako já, hnědé vlasy měla sepnuté do drdolu, v ruce držela kabelku. Na sobě měla černé splývavé šaty. U Mercedesu stál muž. Oproti ní byl o dost starší.
,,Kdo jste?" křikla jsem nazpět a začala ustupovat.
,,Caroline, Carrie, jak jsi vyrostla." natáhla ke mně ruce. Couvala jsem ke vchodu. V hlavě jsem nadávala Charlesovi, protože jsem mu to říkala, že mě sleduje.
,,Kdo jste? Jestli mi to okamžitě neřeknete, zavolám ochranku." varovala jsem ji s jasným vědomím, že žádná ochranka není.
,,Ale přece se nemusíš hned čertit." pokusila se žena o úsměv. ,,Jsem přece tvoje máma, to mě nepoznáváš?" vysvětlila.

Svět se zastavil. Moje srdce se zastavilo. Stála jsem před hlavním vchodem, v ruce svírala klíče a snažila se zpracovat informaci.
,,Moje máma?" zopakovala jsem příliš opatrně. To slovo mělo pachuť neznáma.
,,Ano, přece si mě musíš pamatovat." usmála se. Upustila jsem tašky na zem.
,,Pamatovat?" strčila jsem do ní. ,,Pamatovat?!" zopakovala jsem. Žena s vyděšeným výrazem poodstoupila.
,,Nechalas mě v děcáku!" křičela jsem. ,,A jen proto, protože o mě víš z novin, neznamená, že si můžeš říkat moje máma!" pokračovala jsem. Moje mámy byly tety z děcáku. Další mojí mámou byla Pascale.
,,Počkej zlatíčko, chci ti to vysvětlit. Támhle Bob." ukázala na muže u auta. ,,Se o mně postaral." Bob mi zamával.
,,Tak se i s Bobem sbal a běž. Neznám tě." otočila jsem se, vzala tašky, a vešla do domu. Až teprve ve výtahu jsem se uklidnila. V chodbě jsem pustila tašky na zem, a sesunula se k zemi. Několikrát jsem volala Charlesovi, ale ten to nebral.
Uklidnit jsem se dokázala až večer. Přece není možné aby se podělalo ještě tohle.
,,Zlatí, měl jsem od tebe nepřijatý hovor, už jsem na cestě. Jsi v pořádku?" volal po nějaké době.
,,Díky bohu. Podívej se jestli tam ještě pořád stojí ten černý Mercedes."
,,Caroline, jestli se ti tak hrozně líbí, tak já zajdu za Totem a koupím ti ho." smál se.
,,Ne Charlesi, to auto patří mojí matce." vyhrkla jsem na něj. V telefonu jsem uslyšela skřípění brzd.
,,Pppprosím?" koktal.
,,Řekni mi, že jsi se nevyboural."
,,Ne, jsem v pořádku, kdo že to je?" vyptával se znovu.
,,Moje máma!" křičela jsem. Bylo mi do breku.
,,Uklidni se lásko, už jsem na cestě, do 20 minut jsem doma." snažil se mě konejšit, ale já byla psychicky totálně zlomená.
,,Pojeď prosím." ukončila jsem hovor. Dokázala jsem se vzchopit a uklidit věci, které jsem nakoupila. Tašky totiž od odpoledne stáli na stole.
,,Carrie?!" ozval se po chvilce, hlasitě praštil dveřmi.
,,Jsem v kuchyni." svírala jsem pevně hrnek s čajem. Potřebovala jsem se uklidnit.
,,Panebože, jak se cítíš?" přiběhl a hned mě objal.
,,Je tam ještě?" vyzvídala jsem. Zakroutil hlavu.
,,Co tady dělá?" ptal se.
,,Já nevím." schovala jsem obličej do dlaní. ,,Myslela jsem si, že nežije." zvedla jsem hlavu.
,,Neřekla mi nic, utekla jsem." vysvětlovala jsem celou situaci.
,,Dobře jsi udělala." držel mě pevně. ,,Máš jiný život."
,,Dva týdny před zahájením nové sezony." vydechla jsem a sedla si na židli. Charles si sedl naproti mě a chytl mě za ruku.
,,To neřeš ano? Třeba to taky nemusela být ona. Mohl to být kdokoliv." snažil se mě chlácholit.
,,O to horší to je, ne?" zvedla jsem k němu oči. Z jeho výrazu šlo snadno přečíst smutek.
,,Co když to prostě opravdu nebyla ona, ale někdo jiný kdo jde po tobě."
,,To už ale vymýšlíš spekulace." zarazil mě.
,,Nevím, co si mám myslet."
,,Zkus na to nemyslet." stiskl mi ruku.

V noci jsem nemohla usnout. Charles klidně spal, já se neustále převalovala. Někdy kolem třetí ráno jsem se rozhodla, že vylezu z postele, a pustím se do žehlení jeho věcí do Bahrajnu. Když se únava nedostavila ani v šest ráno, vzdala jsem to a šla běhat. Potřebovala jsem si pořádně pročistit hlavu. Proběhla jsem celý monacký okruh. Proběhla jsem ho dvakrát, pak se teprve vrátila domů. Když jsem vycházela kopec k domu, stál tam opět černý mercedes. Zastavila jsem se, abych se rozhlédla po možných únikových cestách. K mojí smůle žádná nebyla. Vyšla jsem tedy kopec a snažila se auto ignorovat. Jakmile jsem zahnula ke dveřím, strnula jsem na místě. U dveří stála žena ze včerejšího dne a sledovala zvonky.
,,Co tady zase chcete?" vyrušila jsem ji. Jakmile mě spatřila, rozlil se jí úsměv po tváři.
,,Chtěla jsem tě vidět holčičko moje." objala mě. Snažila jsem se z objetí vymanit.
,,Nejsem vaše dcera. Moje máma by mě neumístila do domova. Takže odejděte." vyzvala jsem ji podruhé.
,,Já vím." sklopila zrak. ,,udělala jsem blbost. Ale kdybys věděla v jaké jsem byla situaci, pochopila bys to." chytila mě za ruku. Vysmekla jsem se ji. Vytáhla jsem klíče z kapsy vesty.
,,Nechte nás prosím být, nebo to budu muset řešit přes policii, a to bych opravdu nechtěla." přistoupila jsem ke dveřím. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. Žena odstoupila.
,,Doufám, že je na tebe hodný." začala mluvit o Charlesovi. ,,Nemá zrovna nejlepší pověst." varovala mě. Přestala jsem se snažit dát klíče do zámku.
,,Jasně, že čtete bulvár, jinak by vás nenapadlo se vydávat za mou matku." odfoukla jsem si s úsměvem.
,,Opravdu holčičko, doufám, že sis to s tou svatbou dobře rozmyslela. Nechci abys byla nešťastná." varovala mě stále.
,,Je vidět, že si opravdu nemáme co říct. Neznám vás, i kdybyste byla moje matka, já už svou rodinu mám." odemkla jsem, trhla dveřmi a otevřela je.
,,A propo, pokud čtete noviny, ale tím myslím nějaké solidní noviny, tak moc dobře víte, co všechno jsme si prožili, takže nechápu, proč tady vymýšlíte takové blbosti, jako že bych se neměla vdát." vstoupila jsem do domu, a ji tam nechala stát samotnou. Vařila se ve mně krev. Ve sprše jsem strávila snad hodinu, potřebovala jsem uklidnit. Když jsem z ní vylezla, Charles už měl nachystanou snídani.
,,Jak jsi se vyspala?" zeptal se mě, po tom co jsem přišla do kuchyně.
,,Nespala jsem." napila jsem se vody.
,,Nespala?" změřil si mě pohledem.
,,Ne, nemohla jsem." odložila jsem sklenici. V županu jsem si sedla ke snídani.
,,Zase tu byla." přiznala jsem po chvilce.
,,Jako dole?"
Přikývla jsem.
,,Hledala moje jméno na zvonku." kousla jsem si do okurky.
,,Však tam není, ani já ho tam nemám." zasmál se.
,,No právě."
,,Mluvili jste spolu?"
,,Jen velice krátce. Jasně že si ta bláznivá ženská přečetla něco v bulváru, a teď mě bude otravovat. Taky mi tvrdila, že si tu svatbu mám rozmyslet." smála jsem se. Tohle mi přišlo opravdu přitažené za vlasy.
,,Proč by sis to měla rozmyslet?" vyhrkl a v očích měl úděs.
,,Nevím, prý si na tebe mám dávat pozor." rýpla jsem si. Nadzvedl obočí.
,,Já nevím, asi že jsi příšerný milenec." smála jsem se. Charles nasadil výraz profesionálního svůdníka, vstal, a obešel stůl.
,,Tak to mi dovol, abych ti to názorně předvedl." začal mě líbat na krku. Musela jsem se chvilku smát, pak mě ale smích přešel.
,,Teď nebudu moct normálně trénovat." vynadal mi, když jsme leželi v posteli.
,,To byl účel, zase jsi naletěl." smála jsem se. On mě hladil ve vlasech. Únava na sebe nenechala dlouho čekat, a já usnula.