Hate to love

Kapitola 26.

Když jsme zastavili před hotelem, stálo zde pár novinářů. Nás to ale vlastně ani nepřekvapilo.
,,Slečno Williamsová." vyběhla ven Elisabeth.
,,Dobré ráno Elisabeth, co se děje?"
,,Nic, jen jsme vám sehnali ochranku, abyste se v pořádku dostali do hotelu." usmála se. Mezitím velcí muži v černých oblecích drželi novináře dál.
Charles si otevřel dveře, a i se zlomenou rukou, opatrně vystoupil. Zavřel dveře a zamával fanouškům na druhé straně silnice. Novinářů si ani nevšiml. Vytáhla jsem z auta jeho malý kufr, který měl v nemocnici, a pomohla mu do schodů. Nahoře stála Beth celá rudá a rozčarovaná. Už jsem si za ten téměř rok zvykla, že jsou z něj všichni paf.
Elisabeth nám podržela dveře, a my se konečně ocitli v hotelové hale bez novinářů. Poté hned cupitala zpátky za svůj pult.
,,Elisabeth, počkejte prosím." zastavil ji. Věděla jsem přesně, co se chystá udělat. Pomáhala jsem mu to sehnat. Dívka se otočila a už cupitala zpátky. Podala jsem Charlesovi taštičku.
,,Slyšel jsem, že jste velice schopná, a taky nepopíratelnou fanynkou Ferrari." usmál se na ní. Dívka stála jako zmrzlá. Pomalu přikývla.
,,Tak jsem se rozhodl, že za vaše služby, a vstřícnost vám něco věnuji." podal ji taštičku. Beth si ji nervózně přijala, a když letmo nahlédla dovnitř, rozzářila se jako sluníčko.
,,Já, já, nevím co říct, jen jsem dělala svou práci." koktala.
,,A to se velmi cení." přidala jsem se. Ona mi věnovala stejný úsměv.
,,Ještě bych vám rád něco věnoval." zaskočil ji znovu. Dívce opět stuhl úsměv na tváři. Charles z kapsy vytáhl 2 vstupenky přímo do Paddocku.
,,Chci abyste se někdy přijela podívat. Tyhle dvě vstupenky." podal jí je. ,,Jsou platné pro celou příští sezónu, takže můžete kdykoliv přijet, klidně i na všechny závody."
Elisabeth se rozplakala. Stála tam celá úplně na měkko se slzami, které se jí kutálely po tváři.
,,Tohle je už moc, to nemůžu." odmítala. Charles ji objal.
,,Naopak, musíte. Děkujeme za všechno." dodala jsem. Když jsem se večer v posteli ptala Charlese proč to udělal, odpověděl mi, že prostě miluje svoje fanoušky, a že ona jediná se zeptala, jak se mu daří.
,,Hodila jsem ji do taštičky i svou vizitku s dopisem, ve kterém jsem psala, že kdyby něco potřebovala, ať napíše, jestli ti to nevadí." přiznala jsem.
,,To víš, že nevadí. Je dobře, že jsi to udělala. Doufám, že ji ještě někdy potkáme. Byla opravdu moc příjemná."
,,To ano." přikývla jsem na souhlas.
Ráno jsem Cha budila už v půl 6 ráno. Museli jsme vyjet co nejdřív.
,,Nechceš pomoct?" zeptala jsem se ho, když jsem slyšela z koupelny divné rány.
,,Ne, tak to teda fakt nechci." křičel. Zasmála jsem se. Stála jsem u dveří na balkon, oblečená na cestu se sbaleným kufrem. Když pak vylezl z koupelny, měl úplně mokré tričko.
,,Vyčistit si zuby levou rukou je docela oříšek." zasmál se.
,,Koukám." přidala jsem se ve smíchu a zase otevřela jeho kufr. Přistoupila jsem k němu a pomohla mu sundat mokré tričko. Když jsem tričko odhodila do kufru a otočila jsem se, zhrozila jsem se. Těsně pod srdcem na levé straně se táhla jizva. Byla mírně červená, ale už se hojila. Po celém hrudníku měl stopy podlitin.
,,Panebože." přejela jsem po jedné z nich.
,,Nekoukej na to." snažil se mi nadzvednout bradu abych to neviděla.
,,Mrzí mě to." objala jsem ho. Chtělo se mi brečet.
,,Už je to dobrý, ano?" konejšil mě. Snažila jsem se ho nemačkat.
,,Je to pryč." políbil mě do vlasů.
,,Jo, promiň." zatřásla jsem hlavou. ,,Máš pravdu." usmála jsem se, a utřela si slzy z očí.
,,Pomůžu ti." vzala jsem náhradní tričko, a pokusila se mu ho obléct. Naposledy jsem se podívala na stopy podlitin, a poté mu tričko stáhla. Vzala jsem naše kufry. Odešli jsme na snídani. Na té jsme byli jako první, jelikož začínali už v 6 ráno. Na recepci byl tentokrát nějaký mladík, zaplatila jsem mu pobyt, a vydali jsme se na cestu. Čekalo nás 8 hodin v autě. Charles část cesty prospal. Probudila jsem až při příjezdu ke vjezdu do Eurotunelu.
,,Nechceš se projít na chvíli?" zeptala jsem se ho poté, co jsme projeli check - in stanovištěm.
,,Já nevím." zaskuhral.
,,Bolí to?" vyptávala jsem se.
,,Trochu." přiznal.
,,Tak zůstaň sedět, já se půjdu projít, a koupím nám kafe."
,,Ne, nenechám tě jít samotnou." protestoval. Začal se odpoutávat, a zvedat sedačku do sedící pozice. Protočila jsem panenky, a vystoupila. Vzala jsem si sebou doklady. Na terminálu pro cestující jsem nám koupila kafe, a nějakou svačinu. Přepadl mě totiž hlad, a do Paříže to bylo ještě kolem 5 hodin. Charles šel vedle mě pomalou chůzí na kterou stačil. Vypadal opravdu velice unaveně.
,,Vrátíme se, a zase si lehneš." slíbila jsem. Stáli jsme ve frontě u pokladny.
,,Promiň." opřel si hlavu na moje rameno.
,,Nic se neděje." opřela jsem se o jeho hlavu.
Cesta Eurotunelem zabrala asi 40 minut času. Cesta Francií až do Paříže pro mě začala být náročná. Chytali mě křeče do nohou. Měla jsem strach, že nedojedeme.
,,Co je s tebou?" přišel ke mně Charles, když jsem stála v předklonu u auta. Dala jsem si pauzu na benzínce asi 30 km od tunelu.
,,Nic, v pohodě." zvedla jsem hlavu abych ho uklidnila.
,,To vidím, co se děje? Dělám si starost."
,,Jen mi není moc dobře."
,,Jak není dobře?" strachoval se. Cítila jsem, jak mi slábnou kolena.
,,Asi si tady potřebuju na chvíli sednout." sedla jsem si vedle levého předního kola.
,,Budu v pohodě, jen si potřebuju na chvíli sednout, natáhnout nohy, a budu dobrá." uklidňovala jsem ho.
,,Budu řídit."
,,Tak na to zapomeň." zatrhla jsem rázně.
,,Já to dojedu." zvedla jsem se. Charles se mi snažil pomoct.
,,V pohodě, nasedni si, ať už tam jsme." vyzvala jsem ho.
Jakmile jsme najeli na dálnici, moje svaly se trochu uklidnili. Dala se do mě pro změnu únava, ale zařekla jsem se, že to prostě dojedu.
Když jsem zaparkovala před domem, kde jsem měla byt, obrovsky se mi ulevilo.
,,Kde to jsme?" rozhlížel se Charles po ulici.
,,Jenom ti tady chci něco ukázat." mrkla jsem na něj. Chytla jsem ho za ruku, a vedla ke vchodu. Naťukala jsem do tabulky číselnou kombinaci, dveře cvakli, a otevřeli se. Šokovaně tam stál.
Vyjeli jsme do 6. patra výtahem. Zaťukala jsem na sousedku, a modlila se, aby byla doma.
,,Caroline Williamsová, pane bože!" za vřískala.
,,Ahoj Sophie!" objala jsem ji.
,,Jsi celá, zdravá, a na nohou." prohlížela si mě.
,,Slyšela jsem o tom, jsi v pořádku?" ujišťovala se.
,,To víš, že jsem. Mohla bych tě poprosit o klíče?"
,,Jasně." podala mi je. Pak zmerčila Charlese za mnou.
,,No,ale kohopak to tu máme? Samotné Ferrari?" zazubila se na něj a důležitě se opřela o dveře.
,,Na to zapomeň brouku, ten je můj." strčila jsem do ní.
,,Tohle je Charles, ale to ti říkat asi nemusím." představila jsem ji ho.
,,To teda nemusíš. Sophie." potřásli si rukou.
,,Rád tě poznávám." usmál se na ní.
,,Přespíme tu, a ráno vyrazíme zase dál." informovala jsem ji. Ona zkroutila obličej do zvláštní grimasy, které jsem moc nerozuměla, ale přišla mi vtipná.
,,Takže ani žádnou skleničku?" nahodila psí výraz.
,,Ne, jsme unavení po cestě, půjdeme spát." odmítla jsem ji. Charles vypadal, že potřebuje pauzu, a já taky.
,,Ráda jsem tě viděla." objala mě.
,,I já tebe." souhlasila jsem.
,,Měj se Charlesi, a hodně štěstí."
,,Ahoj Sophie." zamával ji. Sophie zabouchla dveře.
,,Promiň, nikdy jsem neměla normální sousedy." obešla jsem ho, a odemkla dveře naproti.
,,Tak pojď, ukážu ti moje království." otevřela jsem dveře dokořán. Nic se v bytě nezměnilo. Všechno zůstalo na svém místě.
,,Tady jsi bydlela?" otáčel se všemi směry.
,,Jo, není to velké, ale mě to stačilo." odložila jsem kabelku s kufry ke stolu. Překvapilo mě, že zde nebylo ani zaprášeno. Počítala jsem s nánosy prachu, ale Sophie očividně počítala se všemi případy.
,,Máš to tu útulné." procházel po bytě. Oproti jeho to byl opravdu malý byt.
,,To jsi ty?" ukázal na jednu z fotek na polici. Byla jsem tam jako malá první den ve škole. Přikývla jsem.
,,Jo, tu fotku tady mám proto, abych si připomněla, kde to celé začalo." vysvětlila jsem. Byla jsem na sebe hrdá, co všechno jsem dokázala.
,,Nechceš se natáhnout?" zeptal se mě.
,,Já jsem v pohodě, jen mi není stále nějak dobře."
,,Neměla by sis zajít k doktorovi?" navrhl. Sedla jsem si vedle něj na gauč.
,,Doktorů mám až po krk. Je to jen stresem. Taky nevyspáním. Dlouho jsem se dobře nevyspala." zavřela jsem na chvíli oči.

Zdravím Vás všechny. 
Dneska hodně zkrátka. Slibuju každý týden novou kapitolu, a protože nejsem schopná dělat včas korekturu, tak bohužel to vypadá, že kratší kapitoly budou teď nějakou dobu.

Slíbila jsem také s každou kapitolou mírné odkrytí mého života :) .
Minule jsem Vám ukázala co je mé zaměstnání, co dělám ve volných chvílích a co mám nejraději. Zároveň jsem se dost dozvěděla o Vás nejvěrnějších, což mě těší :). 

Mám 2 sestry, obě dvě mladší, jedna o 5 let, druhá o 15 let. S jednou pracuji v hotelu, druhou dost často hlídám, a někteří si stále, i po letech, myslí, že je to má dcera. Opravdu není :) .

Přítel, jehož jméno zatím zůstává skryto, pracuje též v gastronomii, ale v jiném hotelu. Když jsme se před 8 lety poznali, ano, 8 lety, zachránil mě před absolutním zhroucením a ztrátou smyslu života. Prožívala jsem tehdy, pro mě dost zásadní, vztah, ve kterém jsem nebyla šťastná. Můj ex přítel, sám bojující se spoustou problémů, mě jako zlepšení své reputace, psychicky uzurpoval, a pro facku nikdy nešel daleko. Vždycky jsem byla ta špatná, a nikdy jsem se dostatečně nesnažila. V době, kdy se mi, tehdy ještě jako studentce, podařilo zkolabovat vyčerpáním ve škole, jsem se od svého tehdejšího přítele nedočkala ničeho jiného, než výčitek, že jsem raději doma, než s ním, místo toho aby mě podpořil, a dělal si starost. Současný přítel, říkejme mu třeba T., mě vytáhnul z naprostého dna, a ukázal mi, že za to stojím, a podal mi pomocnou ruku. Prožíval se mnou útrapy spojené s rozchodem, kdy jsem se bála chodit po ulici, být někde sama, protože kde jsem byla sama, byl i můj ex. Sám se s ním i setkal, když můj ex přišel za ním do zaměstnání, a dělal mu problémy. Držel se mnou, i když se na to mohl vykašlat, a protože vím, že občas čte mé výtvory, ráda bych ti tímto, lásko, poděkovala za všechno. 
Můj ex se nedávno snažil nechat zaměstnat v našem hotelu, a dál mi ztrpčovat život, což se mu daří dlouhých 8 let. 

Bohužel, i tohle jsem útrapy, kterými si procházím, a protože jsem se rozhodla zachovat absolutní otevřenost, rozhodla jsem se s Vámi toto sdílet. 

Chci tím říct, nikdy na nic nejste sami, a vždycky bojujte sami za sebe, protože vy za to stojíte :) 

C.

P.S. Moje nádherná, úžasná maminka dnes slaví své kulaté 50. narozeniny. Doufám, že dalších 50 let máme ještě před sebou, a že zůstane tak úžasná jako byla doposud.

P.P.S. Co říkáte na dnešní sprint a Landa Norrise?