Hate to love

Kapitola 27.

Když jsem je otevřela, byla venku tma. Hodiny nad kuchyňskou linkou ukazovali půl 11 večer. Rozhlédla jsem se kolem sebe abych našla Charlese. Po krátkém průzkumu jsem zjistila, že spí v ložnici. Na kuchyňské lince mi nechal krabičku s jídlem a vzkazem.
,,Nechtěl jsem tě budit. Až vstaneš, najez se." stálo na lístečku dost kostrbatým písmem. Potichu jsem otevřela krabičku, abych ho nevzbudila. Uvnitř se schovávala bageta s šunkou a salátem. S chutí jsem se najedla. Po horké sprše jsem zalezla k Charlesovi do postele. Naštěstí se mi podařilo usnout velice rychle.
Ráno to byl on, kdo mě musel budit. Nechtělo se mi vůbec vstávat.
,,Co takhle pravá francouzská snídaně?" navrhla jsem, když jsem se konečně zmátořila. Bytem prosvítali paprsky slunce. Ruch z ulice se nesl až do ložnice.
,,Věř mi, že nerad odmítnu, ale asi bych to nedoporučoval." vykoukl z okna. Vylezla jsem z postele abych se taky podívala.
,,Kurva." neodpustila jsem si poznámku. Dole stálo sice pár novinářů, ale kavárna naproti byla přeplněna k prasknutí, což nikdy nebyla.
,,To přeběhneme, neboj." snažil se mě klidnit. Novináři v jeho okolí byli dost často mírní, ovšem po propuštění z nemocnice mi přišlo, jako by nás neustále sledovali, a nedali nám pokoj.
,,Budeme muset. Už bych chtěla být doma." zatáhla jsem záclony.
,,Jestli chceš, stavíme se někde po cestě na snídani." navrhla jsem záhy.
,,Měli bychom. Musíš jíst, zvláště, když ti není dobře." připomněl mi.
,,Právě protože mi není dobře, tak se mi nechce moc jíst." odvětila jsem, a začala se oblékat.
,,Měla by sis zajít k tomu doktorovi." stál stále u okna.
,,Říkám ti, že je to jen stresem." nandala jsem si podprsenku, a hrábla po tričku z křesla.
,,Třeba není." odpověděl. Zastavila jsem se. Pozorně jsem si prohlédla jak na mě koukal.
,,Co tím myslíš?" zasmála jsem se.
,,Přemýšlel jsem." začal mluvit.
,,A jeje." utrousila jsem při stlaní postele. Charles si na ni sednul.
,,Ne počkej." zastavil mě. Přerušila jsem tedy stlaní a pozorovala ho. Nejdřív se podíval nervózně na mě, poté na postel, a poté zase na mě. Snažila jsem se jeho myšlenky pochopit.
,,Nespíme spolu zrovna bezpečně." vypustil po chvíli. Zůstala jsem na něj překvapeně zírat.
,,Prosím tě." zasmála jsem se nad tou představou, a pokračovala ve stlaní postele.
,,Myslím to vážně." zvedl se a odešel do kuchyně. Odfoukla jsem si, a ustlala i jeho část postele. Nikdy mě tahle myšlenka po téměř roce nenapadla. Spali jsme spolu, to ano, ale ne tak často na to, abych mohla být těhotná a nevěděla o tom.
,,Jestli tě to uklidní, dojdu si k tomu doktorovi, ale myslím si, že je to blbost." přišla jsem do kuchyně. Charles se právě pokoušel uvařit kávu.
,,Mě by to nevadilo." utrousil. Vytáhla jsem ze skříňky hrníčky a nasypala jsem do nich směs na kávu. Měla jsem tam pouze jednorázové sáčky s kávou.
,,Myslím si, že je brzy na nějaké takové závěry. Až přijedeme domů, tak si k tomu doktorovi zajdu, slibuju." chtěla jsem ho uklidnit.
,,Jsem rád, že jsme se domluvili." nalil vařící vodu do hrníčků.
,,Říkal jsem si." zastavil mě Charles, když jsem uklízela umyté nádobí. Stál u okna, stále sledující co se dole děje.
,,Chtěl bych aby ses ke mně nastěhovala na stálo." oznámil mi. Málem mi z ruky vypadl hrnek. Naštěstí jsem ho stihla zachytit. Otočila jsem se k oknu. Stál tam s šátkem kolem krku, v něm měl zavěšenou zlomenou ruku a křenil se od ucha k uchu.
,,To myslíš vážně?"
,,Smrtelně." přišel ke mně. Rozhlédla jsem se po bytě. Měla jsem ho ráda, bylo to moje útočiště na které jsem se mohla pokaždé spolehnout, a teď bych se ho měla vzdát. Zase myšlenka bydlení s ním byla silnější než myšlenka tohohle bytu.
,,Musím si to promyslet." otočila jsem se k odkapávači, abych uklidila zbytek nádobí.
,,Proč?" zarazil se. ,,Myslel jsem, že jsme šťastní." zkoprněl.
,,Neřekla jsem nic o tom, že bychom nebyli šťastní." odpověděla jsem. Vylila jsem z odkapávače zbytek vody a uklidila ho do skříňky.
,,Tak proč si to musíš rozmýšlet?" sedl si na židli ke stolu.
,,Charlesi, nikdy jsem s nikým nebydlela, vždycky jsem se spoléhala sama na sebe. Tenhle byt rok táhnu sama, přitom bydlím u tebe." pokračovala jsem v práci.
,,Chceš si ho nechat?" znejistěl.
,,Já nevím."
,,Nechám ti tedy čas na promyšlení." políbil mě na tvář.
Když jsme za 2 hodiny odjížděli, byl už značně unavený. Novináři se na nás u vchodu nalepili. Snažila jsem se nám protlačit cestu, ale byli neodbytní. Nakonec jsme veškeré pokusy vzdali, a přistoupili na krátký rozhovor. Celé to trvalo asi 10 minut. Když se nám podařilo odjet čekala nás 9 hodinová cesta až domů. S Charlesem jsme si v autě buď zpívali, nebo poslouchali podcasty o formuli. Domů jsme přijížděli se západem slunce. Vyřízení, unavení, ale spokojení.
,,Vítej doma." usmála jsem se na něj, a odpoutala se.
,,Jsem hrozně rád, že jsem tady." vykoukl z okna.
,,Nic se tu nezměnilo." otevřela jsem dveře. Pomohla jsem mu vystoupit z auta. Z jeho výrazu se dalo lehce přečíst, že má bolesti. Věděla jsem, že ho to bude bolet ještě nějakou dobu. Stejně tak jako jsme oba věděli, že jeho návrat k Formuli bude trvat.
Po celém incidentu bylo rozhodnuto, že si Ferrari vezme náhradního řidiče - Roberta Shwartzmana, který bude jezdit místo Charlese.
,,Koukám, že tu byla máma." rozhlédl se po bytě.
,,Jo, říkala, že nám sem zajede uklidit, abych od tebe nemusela odjíždět na dva dny." postavila jsem kufry do rohu. Pomohla jsem Charlesovi z mikiny. Když si šel sednout do obýváku, začala jsem vybalovat věci, které jsem dávala rovnou do pračky. Moje nohy sabotovali každý krok, který jsem chtěla udělat. Klepala jsem se po celém těle, ale věděla jsem, že musím zabrat, a prostě to překonat.
Po tom, co jsme ulehli do postele jsem cítila mravenčení po celém těle.
,,Nic se neděje." reagovala jsem na Charlese ustaraný výraz.
,,Nevěřím ti." konstatoval.
,,Opravdu." snažila jsem se zakrýt bolest. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že ležím.
,,Víš co jsi mi slíbila." připomněl mi.
,,Já si tam ráno zajdu." slíbila jsem. Charles si došel vyčistit zuby. Natáhla jsem se po telefonu. Otevřela jsem chat s Kelly a Bellou.
,,Jsme doma." napsala jsem stručně.
,,Doma?" reagovala po chvíli Kelly.
,,Jsme?" přidala se Bella.
,,Ano, jsme. Oba." přidala jsem rozesmátého smajlíka, a odeslala odpověď.
,,Propustili ho?" odepsala Kelly.
,,Ano, teď jsme dojeli domů, a půjdeme spát. Cesta byla náročná. Cha nesmí létat a ani řídit, tak jsem si to vychutnala." odpověděla jsem ji.
,,Řídila jsi až domů?" zděsila se Bella. I já jsem si myslela, že to bude brnkačka, ale opak byl pravdou. Byla jsem opravdu ráda, že jsem dojela domů.
,,Řídila."
,,Ty jsi fakt šílená."
,,Jste v Monaku?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem zítra jít k lékaři sama.
,,Co bych tam dělala?" odepsala Bella s vysmátým smajlíkem.
,,Pravda." napsala jsem se stejným smajlíkem.
,,Jsem tady, ale zítra letím za Maxem, co se děje?" ozvala se po deseti minutách Kelly.
,,Měla bys ráno čas se mnou zajet k doktorovi?" napsala jsem.
,,Co se děje? Zhoršilo se to?" vyzvídala hned Bella.
,,Taky, ale hlavně od té Charlesovi nehody stále zvracím. Chce abych si zašla na vyšetření." vysvětlila jsem, a čekala na odpověď, i přestože jsem předem věděla jejich reakci. Obě mi současně poslali těhotného smajlíka s otazníkem. Protočila jsem očima.
,,Jo, to si Cha myslí, ale já si myslím, že je mimo." snažila jsem se uklidnit jejich zbrklé reakce. Něco uvnitř mi říkalo, že těhotná nejsem. Moje druhá půlka si to ale tajně přála.
,,Jasně, zajedu tam s tebou. Vyzvednu tě kolem sedmé." odepsala po nějaké době Kelly. To už jsem ale spala. Podařilo se mi vytuhnout ještě předtím než přišel do ložnice.
Ráno jsem se probudila hodně brzy. Vstala jsem tedy, nachystala mu snídani. Měla jsem jediné štěstí, že jsem se probudila takhle dřív a přečetla si zprávu od Kelly. Charlesovi jsem na stole nechala lísteček se vzkazem.
V sedm hodin jsem opatrně potichu zabouchla dveře, sjela výtahem do přízemí, a nastoupila ke Kelly do auta.
,,Dobré ráno." pozdravila mě s úsměvem.
,,Dobré ráno." oplatila jsem ji úsměv, a zabouchla dveře.
,,Ahoj." ozvalo se ze zadní sedačky. Sedla tam Penelope. Dcera Kelly. Kelly byla starší než já a Bella.
,,Ahoj opičko." pozdravila jsem ji. Ona se začala vřískavě smát.
,,Promiň, musela jsem ji vzít s sebou, jedeme pak rovnou na letiště." omluvila se mi a vyjela z parkoviště.
,,To nevadí." usmála jsem se.
,,Jsi nervózní?" zeptala se. Stáli jsme na křižovatce kousek od domu.
,,Nevím, asi ne. Spíš mám obavu co se děje. V noci mě hrozně mravenčilo v nohách a já mám obavu, že jsem si tím dlouhým sezením v autě způsobila něco s míchou." vytáhla jsem všechny své obavy. Monte Carlo se probouzelo do dalšího slunečného podzimního rána.
,,Nesmíš takhle přemýšlet." zastavila mě.
,,Já vím, ale víš jak to je, vždycky se něco." řekla jsem nahlas. ,,posere." zašeptala jsem.
,,Bude to dobrý, uvidíš." uklidňovala mě.
,,Co Charles?"
,,Myslím si, že to zvládne. Určitě to zvládne. Musí. Má tu ruku v sádře, ale po celém hrudníku má podlitiny a jizvu po operaci. Když jsem to viděla poprvé, chtělo se mi brečet."
,,Byla to hodně ošklivá nehoda."
,,Bylo to hodně zlý." Kelly tam se mnou byla, takže přesně věděla co se dělo. Ošila jsem se při
vzpomínce.
,,Co Max?" zeptala jsem se.
,,Jooo, jedeme za Maxíkem." jásala vzadu Penelope. Rozesmálo mě to.
,,Nic, je z toho vyřízenej, co se všechno za poslední rok událo."
,,Byl to šílený rok, hlavně ať už je mu konec." odfoukla jsem si. Blížili jsme se k poliklinice.
,,Máme jít s tebou?" zeptala se, když zaparkovala auto nedaleko od vchodu.
,,Jak chceš, nevím, jak dlouho tam budu." odpoutala jsem se.
,,Tak my jdeme s tebou." rozhodla Kelly. Vystoupila jsem z auta, pomohla z auta i Penelope a vydali jsme se do útrob nemocnice.
Nemocnic jsem měla po krk. Smrad z dezinfekce mě vytáčel. Pamatovala jsem si ho moc dobře z mé nehody, pamatuji si ho moc dobře z jeho nehody. Sedli jsme si do čekárny před Ortopedo-traumatologické oddělení, kde jsem měla svého lékaře i rehabilitační sestru. Ta po chvíli vylezla ven.
,,Ježiš Maria." vykřikla. Věnovala jsem ji úsměv.
,,Pane doktore, pojďte se podívat." strčila hlavu zpátky do ordinace. Za chvíli z ní vystrčil hlavu i doktor. Oběma se rozzářily tváře.
,,No ne, slečna Williamsová, jak se vám daří?" vyhrkl na mě. Zvedla jsem se a šla si s nimi potřást rukou.
,,Děkuju, dobře."
Sestra mě objala.
,,Jsme na vás moc pyšní, pojďte dál." ukázala do prázdné ordinace. Otočila jsem se na Kelly.
,,Počkáme." kývla na mě. Dveře ordinace se za mnou zavřely.
,,Co vás trápí?" zeptal se mě lékař. Vůbec se od poslední návštěvy nezměnil.
,,Mravenčení. Šílené mravenčení po delším sezení nebo delší fyzické námaze." snažila jsem se mu vysvětlit. Lékař si mě změřil pohledem.
,,Neříkali jsme vám, že se máte šetřit." vynadal mi. Uhnula jsem pohledem.
,,Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem řídit." snažila jsem se obhájit, i když jsem věděla, že si za to můžu přednostně sama.
,,Jak dlouho jste řídila?" ozvala se sestra. I jí zmizel z tváře úsměv.
,,No." zrudla jsem. ,,9 hodin."
Oba dva zalapali po dechu.
,,Proč 9 hodin proboha?" tentokrát jsem lékaře opravdu rozčílila.
,,Museli jsme se dostat z Anglie domů. A Charles nesmí létat." oba dva zmlkli.
,,Jak je na tom?" šeptla po chvíli sestra. Seděla jsem na lehátku, a čekala co se bude dít.
,,Žije. Zlomené žebro mu propíchlo plíci, měl rupturu sleziny, zlomenou ruku, a středně silný otřes mozku." popsala jsem jeho zranění. Při vzpomínce mi opět naskočila husí kůže. Sestra překryla ústa rukou.
,,A teď?" přidal se lékař.
,,Teď je doma, a spí. Má tedy bolesti, ale to je prý normální." uklidňovala jsem sama sebe.
,,Zlomená žebra bolí. Položte se." vyzval mě. Poslušně jsem si lehla na lehátko.
,,To mravenčení stále trvá?" zeptal se.
,,Jen mírně. Není to tak intenzivní jako v noci." vysvětlila jsem. Lékař mi mezitím prohmatával nohy, a u toho se ujišťoval, že cítím všechno.
,,Raději bych vás poslal na magnetickou rezonanci." rozhodl.
,,Já bych předtím ale potřebovala k ženskému lékaři." sedla jsem si. Oba si vyměnili pohledy.
,,Něco vás trápí?" položila mi na rameno ruku sestřička.
,,No, ne, ale potřebovala bych buď potvrdit, případně vyloučit možné těhotenství." vypáčila jsem ze sebe.
,,Pošlu vás na gynekologicko-porodnické oddělení, a pokud budete v pořádku, zajdete si na tu rezonanci." zvedl sluchátko telefonu.
,,Ahoj, prosím tě, mám tu pacientku, potřeboval bych ještě udělat jedno vyšetření než ji pošlu na magnet, můžu ti ji poslat?" začal mluvit do telefonu. Slezla jsem z lehátka.
,,Aha, jasně, dobře, díky." položil sluchátko po chvilce.
,,Takže, běžte do osmého patra, tam na vás bude čekat paní doktorka Rossi, která si vás vezme." instruoval mě. Přikývla jsem.
,,Pokud to bude možné, tak se objednejte na tu rezonanci, a výsledky nám doneste." pokračoval.
,,A prosím vás. Opravdu se šetřete, není to sranda." apeloval na mě.
,,Pokusím se." přikývla jsem. Vydala jsem se z ordinace se žádankou na rezonanci.
,,Uvidíme se příště." rozloučil se se mnou. Sestřička jen přikývla. Vyšla jsem ze dveří. Kelly mezitím hrála s Penelope nějakou hru na telefonu.
,,Tak co?" zvedla oči.
,,Musím na magnet, ale nejdřív si mám dojít na tu gynekologii."
,,Tak půjdeme." zvedla se. Chytla za ruku Penelope a společně jsme vyjeli do osmého patra. Tam už stála v chodbě malá černovlasá lékařka v bílém plášti. Celé patro bylo natřené růžovou barvou. Visela zde spousta obrázků miminek. Zamrazilo mě. Teprve v tenhle moment mi docházelo, že možná nosím Charlesovo dítě. Po roce vztahu, kdy jsme sice prožili dost, ale stále ne dost na to abychom měli rodinu. Třeba má nějaké problémy, které nedokážu vydržet.
,,Williamsová. Dobrý den." potřásla jsem ji rukou.
,,Rossi, tak pojďte dál." ukázala na otevřené dveře ordinace.
Ordinace působila klidným dojmem, mě se ale sevřelo srdce. Na jedné stěně visely diplomy, na druhé fotky rodiny.
,,Tak povídejte, co vás trápí?" ukázala na křeslo u stolu. Posadila jsem se. Na klín jsem si položila kabelku, kterou jsem pevně svírala v ruce. Vyvolalo to ve mě spoustu vzpomínek.
,,Nevím jestli nejsem těhotná. Mám příznaky. Nevolnosti, jsem hodně unavená, a mám zpoždění pár dní." informovala jsem ji.
,,Aha." změřila si mě pohledem. ,,Tak si nejdříve sepíšeme anamnézu, a pak vás vyšetříme." usmála se.
Musela jsem ji všechno nadiktovat. Bohužel i s incidentem, který se stal. Pozorně mě poslouchala a zapisovala si všechny potřebné údaje. V kabelce mi zabrněl telefon.
,,Omlouvám se." sáhla jsem po něm abych ho mohla vypnout.
,,V pořádku." usmála se lékařka.
,,Zavolej Kelly." poslala jsem Charlesovi zprávu a vypla si telefon.
,,Budu si vás muset vyšetřit, a udělat náběry." varovala mě. Zhluboka jsem se nadechla.
,,S tím tak nějak počítám."
,,Tak prosím." zvedla se. 

Další kapitola tu :) 
Jak moc je reálné aby se tak závratě otočil život našim hrdinům?

Přiznám se, že jsem vášnivá cestovatelka, a rozhodně bych chtěla cestovat mnohem víc. 
Mým snem je Londýn před Vánoci, New York na Nový rok nebo VC Monaka. Navštívila jsem spoustu zemí. Kromě našich okolních států, s výjimkou Slovenska, jsem navštívila Itálii, Chorvatsko, Řecko - Krétu a Rhodos, Maďarsko. Nejdál jsem ve svém životě byla v Thajsku na Phuketu. Přítel tam byl poprvé v roce 2017, kdy jsme spolu byli sotva pár měsíců, a byl z toho unesen. Tenkrát se vrátil, a prohlásil, že mě tam jednou musí vzít taky. 
V roce 2019 v lednu jsem večer skončila v práci. Po cestě mi volal přítel, ať se stavím doma pro naše pasy a přijdu ke tchánovi. A tak jsem šla. 
Jakmile jsem tam dorazila, oba mi pasy vzali a zároveň mi oznámili, že za rok v lednu (2020) odlétáme na měsíc do Thajska. 
Protože jsme rok 2019 měli dost náročný, měsíční dovolenou jsme uvítali. Co následovalo po ní Vám prozradím zase příště. :) 

C.