Hate to love

Kapitola 10.

Charles

Stál jsem v chodbě, a pozoroval, jak dělníci odváží poslední krabice od nového nábytku v koupelně, kterou jsem nechal pro Caroline předělat. Nervózně jsem se podíval na hodinky. Musel jsem stihnout dojet na letiště.
,,Tak." zavřel dveře koupelny Jordan, vedoucí stavby. ,,Pane Leclercu, my jsme tady skončili. Koupelna je připravena k používání, všechno jsme zkontrolovali, změřili tlak vody, a zajistili, aby nikde nic neuniklo." podal mi černé desky s dodacím listem.
,,Děkuju Jordane." usmál jsem se na něj, a rekonstrukci zakončil svým podpisem v levém dolním rohu.
,,Kdyby se cokoliv dělo, volejte." vzal si ode mně desky. Spěšně jsem se s nimi rozloučil, zamknul byt, a vydal se na letiště.
Měl jsem oprávněný strach z její reakce. Nepotřeboval jsem, aby se na mě zlobila. Nechtěl jsem, aby se zlobila. Záleželo mi na ní, a měl jsem v plánu jí to říct hned.
Doprava byla příšerná. Všude kolony. Ze stresu jsem bubnoval prsty o volant. Nechtěl jsem, aby tam i s vozíkem musela čekat déle než bylo nutné. Měl jsem taky obavu z případných novinářů.
Jakmile jsem dojel na letiště, zaparkoval jsem co nejblíže východu a vběhl do příletové haly. Na hlavu jsem si narazil kšiltovku, a přes ní přehodil kapuci od mikiny. Na tabuli jsem záhy zjistil, že už přistáli, ale ještě ani neoznačili pás s jejich zavazadly. Věděl jsem, že jsem to stihnul.
Po půl hodině čekání se konečně otevřeli velké dveře. Carrie seděla na vozíku, značně unavená, Carlos ji tlačil před sebou a o něčem s ostatními diskutovali. Ten pohled na ní mě bolel. Víc než cokoliv jiného.

Caroline

Charles stál v příletové hale. Na hlavě měl naraženou kšiltovku Ferrari, přes ní kapuci. Na sobě měl bílé tričko s černýma kalhotama, červené tenisky.
,,Ahoj." pozdravila jsem ho, když jsme dojeli k němu. Soucitně si ke mně přiklekl.
,,Ahoj." oplatil mi pozdrav, aniž by se mě dotkl.
,,Můžu?" zeptal se a naznačil objetí. Přikývla jsem. Voněl. Hrozně krásně a hrozně intenzivně. Opět se mi nahrnuly slzy do očí.
,,Jsem rád, že jsi naživu." zašeptal.
,,Já taky." objímali jsme se asi pět minut.
,,Postarám se o tebe, ano?" slíbil. Jeho chování ve mě vyvolalo vzpomínku na jeden večer před tím než jsem byla postřelena.

Seděli jsme všichni ve stanu u garáže a bavili se. Charles si musel odskočit a Carlos se zrovna vypařil s Rebekou.

,,Já něco vím, něco co ty ne." zašklebil se na mě Lando.

,,Pf, to by mě zajímalo co, protože já vím v podstatě všechno." založila jsem si ruce, přehodila nohu přes nohu a opřela se do židle.

,,Joo? a to že o tobě Charles moc hezky mluví víš taky?" málem jsem vyprskla svoje pití před sebe.

,,Cože?" zasmála jsem se.

,,No nesměj se. Od té doby co jste se usmířili je jako vyměněný. Pořád o tobě v jednom kuse mluví, chválí tvou práci a lituje každého momentu kdy se choval jako vocas bez ocasu." pokračoval.

,,Prosím tě, apríl už byl. A není to vtipný."

,,No když myslíš." ukončil debatu. Celý zbytek večera jsem pozorovala jak je Charles pozorný.

Teď o několik týdnů později mi to došlo. Přijel pro nás na letiště, řekl že se o mě postará, že je rád, že žiju a bydlet budu u něj. Bylo to v podstatě jasné.

Cesta do Monte Carla trvala kolem hodiny. Charles opravdu přijel autem kam jsme dokázali naskládat i vozíček. Seděla jsem vzadu a poslouchala hudbu. Kluci se o něčem bavili, ale já si přála být chvíli sama ve své bublině. Když jsme dorazili k Charlesovi domů byla už tma. Chtělo se mi hrozně spát. Všichni jsme za sebou měli náročný den.
,,Tak pojď." chytl mě Charles a pomohl mi z auta.
Přehodila jsem si přes něj unaveně ruce. Venku byla příšerná zima. Tipovala bych kolem 10 stupňů. Naštěstí jsem byla zabalená do deky. Posadil mě na vozík, na klín mi dal mou kabelku a společně s ostatními jsme vyrazili do jeho bytu. Jakmile se otevřeli dveře výtahu ocitli jsme se na chodbě před bytem. Charles otevřel vchodové dveře a vjel se mnou dovnitř. Uvnitř byly mramorované zdi, a dlažba se leskla. Nalevo u stěny stála komoda na ní květiny a nad nimi viselo zrcadlo. Charles mě tlačil před sebou až do kuchyně. Místnost ve které byla kuchyň byla celá bílá. Vyjímala se v ní černobílá kuchyňská linka. Dál jsme jeli do mé ložnice.
,,Nechal jsem ti přivézt sníženou postel, aby ses do ní lépe dostávala." vysvětlil jakmile jsme přišli do ložnice. Stěny byly sice bílé, ale byly pokryté fotkami od týmů s přáním uzdravení. Na pracovním stole ležel můj foťák s fotoalbem, nad stolem visela na zdi velká plazmová televize. Bylo zde tlumené světlo a všechno nadosah. Byli zde i komody do kterých jsem se mohla dostat s vozíkem. Jedny dveře vedli rovnou do koupelny, která byla uzpůsobena tak abych se všude dostala.
,,Bože to muselo být hrozně drahý." zpytovala jsem svědomí.
,,Maličkost. Hlavně aby ses tu cítila dobře. Dokážeme zajistit cokoliv, co budeš potřebovat." položil mi ruku na rameno. Opravdu mě to dojalo. Nečekala bych to a obzvlášť ne u něj.
,,No nic, my ji v pořádku dopravili sem, ty se o ní postarej tady." přerušil nás Carlos, který čekal v chodbě.
,,Neboj, u mě je v nejlepších rukách, za chvíli přijde brácha." rozloučil se s nimi.
,,Děkuju vám. Za pomoc. Moc si toho vážím." poděkovala jsem, a byla jsem vděčná za to, že jsem mohla svůj převoz sem strávit s nimi.
,,Jen nezapomeň co jsi slíbila svému lékaři." ukázal na mě Lewis a vydal se za ostatními ven.
,,Slibuju."
,,Nemáš hlad?" zeptal se Charles sotva se za nimi zabouchly dveře.
,,Možná trochu." odpověděla jsem.
,,Tak pojď, zavezu tě do kuchyně." nabídl se.
,,Prosím, počkej, neber to špatně, ale chtěla bych tam zkusit dojet sama. Když budeš pryč, tak abych se naučila jak jezdit." zastavila jsem ho. Opravdu jsem nechtěla být nikomu na obtíž, proto jsem se rozhodla, že se pokusím co nejdříve osamostatnit.
,,Jestli se na to cítíš." pobídl mě. Pokusila jsem se rozjet. Vozík byl ale těžký. Podezřívala jsem Charlese, že mi mírně do vozíku strkal. Když se konečně dal do pohybu, vyčerpalo mě to natolik, že jsem sotva ujela 2 metry. Charles mi musel do kuchyně pomoct.
,,Nic si z toho nedělej." řekl mi s úsměvem. Já jsem ale měla zkaženou náladu.
,,Jsi ještě zesláblá, tak se s tím nezatěžuj." snažil se zlepšit situaci.
,,Já vím." odpověděla jsem chabě. Pořád mi v hlavě běhali myšlenky zda se vůbec někdy můj život změní nebo ne. Charles vařil svou oblíbenou pastu. Pastu s rajčatovou omáčkou, a musím říct, že se mu povedla. Po nemocniční stravě jsem byla ráda za cokoliv co mi dal.
,,Nedáš si víno?" nabídl mi po jídle.
,,Možná dvojkou bílého bych nepohrdla." vypravila jsem ze sebe. Postavil přede mně skleničku s bílým vínem.
,,Chtěl jsem s tebou mluvit." sedl si naproti mně.
,,O čem?" napila jsem se ze skleničky.
,,Vím, že jsem se choval jako totální kretén." poškrábal se na hlavě. Bez jakékoliv reakce jsem poslouchala.
,,Měl jsem se chovat mnohem lépe, měl jsem ti usnadnit nástup k nám." pokračoval. Můj mozek se snažil zpracovávat informace.
,,Hodně jsem si uvědomil, když se ti to stalo. Nikdy jsem nechtěl aby tohle někdo musel prožít."
,,Hlavně jsem ti chtěl říct.." nestihl doříct větu, protože v tu chvíli se ozval zvonek.
,,Hned jsem zpátky." omluvil se a šel ke dveřím.
,,Ahoj." uslyšela jsem ho. Ozvali se tlumené hlasy. Po chvilce do kuchyně přišel Arthur, Charlesův bratr.
,,Ahoj Carrie." pozdravil mě a v jeho hlase byla slyšet pokora.
,,Jedl jsi něco?" zeptal se ho Charles.
,,Jojo, měli jsme večeři s mámou." odpověděl mu. Charles tedy uklidil zbytek do lednice a dolil mi sklenici vína.
Společně jsme si přiťukli a chvíli jsme si povídali.
,,Omlouvám se, ale potřebovala bych si jít asi už lehnout, jsem hrozně unavená." omluvila jsem se sotva jsem svou další sklenici dopila.
,,Pomůžu ti." vystřelil ze židle hned Charles. Nedokázala jsem protestovat. Smířila jsem se s tím, že jsem prostě odkázána na pomoc ostatních.
Charles mě zavezl do ložnice, z jedné komody vyndal mé věci na spaní.
,,Zvládneš si vysprchovat?" zeptal se mě s obavou v hlase.
,,Vysprchuju se ráno. Usnula bych tam."
,,Jak budeš chtít." usmál se. Pomohl mi si sednout na postel a sundal mi boty.
,,Budu potřebovat pomoct asi i s těmi kalhoty." zrudla jsem.
,,Je mi to jasné." zašklebil se.
,,Slibuju, že se nepodívám." dodal vzápětí. Rozepnula jsem si knoflík, Charles mě přidržel a já si kalhoty stáhla. On mi z nich pomohl jen vylézt. Nevím proč, ale v tu chvíli mě napadlo, že zřejmě můj sexuální život také skončil.
Vyhodil mi nohy na postel.
,,Teď už to zvládneš ne?" ujistil se a skládal moje kalhoty.
,,Zvládnu. Děkuju."
Charles se otočil, a já ze sebe sundala tričko. Přehodila jsem ho přes vozík a navlékla se do čistého. Pomohl mi se posunout na posteli. Přikryl mě, do ruky mi dal telefon.
,,Dobrou noc Carrie." popřál mi.
,,Dobrou noc Charlesi." odpověděla jsem a zachumlala se do deky. Usnula jsem rychle.